Legendární vídeňská Arena, neděle večer. Už ani nevím, kdy jsem tu byl naposled, poprvé to bylo snad někdy v roce 2012, když ji roztřískali Converge, ale to místo si svou specifickou atmosféru stále drží. Tak jako asi 99.99999 % lidí jsem se s Deafheaven seznámil díky Sunbatheru aka Sluncekoupači. Růžový black metal, co vlastně není black metal, ale zároveň byl mnohem víc black metal, než je teď.
Nová deska Ordinary Corrupt Human Love je především totální láska. Jakkoliv mě kytary baví čím dál tím méně, letní release z Kalifornie mě nadchnul okamžitě. Epické melodie, přechody z/do erupcí hluku a nenuceně poletující kytarová sóla. Žeru jim to. Jedním z benefitů Areny budiž Beisl. Domek, tak trochu bokem všeho dění, který skýtá útočiště především těm, kteří si chtějí zapálit v teple (domova) u kamen a na baru. Nejútulnější místo v Rakousku.
Večer odpaluje Inter Arma. Doom/sludge peklo vydávající u Relapse, dlouhodobě sbírající chvalozpěvy alternativně metalových kritiků. Po právu. Umě se vyhýbají žánrovým klišé a skladby díky všemožným twistům neztrácejí dynamiku. Zároveň hrají umírněně dlouhý set, odpovídající času předkapely, takže když se mi začínají trochu oposlouchávat, končí a odcházejí. Načasování par excellence.
„Honeycomb”, první single nové desky, rezonuje celý prostorem Areny včetně venkovního stánku s falafelem a dává vědět, že se začalo na čas. Druhou polovinu stíhám a prostojím v zadní části publika. Pak už to jde ráz na ráz. „Canary Yellow” s refrénem jako svině, nostalgicky zahraná „Sunbather” a desku New Barmuda reprezentující „Brought to the Water”. Lítat v moshpitu nepotřebuju, ale vpálit si to z prvních řad chci. Bezchybný set zakončuje epesní „Worthless Animal”. Přídavek výjimečně zahajují úvodní skladbou aktuálního alba, kde zpočátku buduje atmosféru piano a kytary se pozvolna přidávají posléze.
„Dreamhouse” na závěr a slzy tečou rychleji než pot z košile George Clarka, jenž má za sebou opět expresivní večer v rukavičkách, ostentativní točení loknama a vůbec všechno to jeho ostentativní divadélko, které však k Deafheaven tak nějak patří. Je to přiznané a hlavně zábavné. Ještě jsem nezmínil zvuk, že? Krystalicky čistý a splendidní. Zrovna u kapely jako je Deafheaven je to potřeba a obligátní zmínka o jeho kvalitě je dle mého názoru vskutku na místě. Takhle komplexní a nástrojema natřískané skladby prostě nejde zahrát v Chapeau a doufat, že to nějak dopadne. Nedopadne. Díky Areno, že jsi.
Deafheaven + Inter Arma, Vídeň (AT) – Arena, 14. 10. 18
