V mnohém podobna „naší“ Emice strhla Molly Nilsson během své one-woman show snadno, vlnilo a tancovalo se jak pod pódiem, tak na galeriích. Výrazný sametový hlas, buřičská grácie, potemnělá elektronika a místy až příliš osmdesátková diskotéka, novo-romantická deziluze a nostalgie se zdravě feministickými kořeny.

Jak se na potemnělou krásku sluší, o Molly Nillson se toho jeden moc nedočte. Zůstává aura temná jako víno, občas se odhalí šerosvit – tak, jak to máme rádi. Se skladbami jako I Hope You Die, You Always Hurt the One You Love anebo Dear Life si posluchač udělá obrázek nejspíš už během čtení, ale i během těch nejtemnějších okamžiků jde svým způsobem o oslavu.