Vytisknout tuto stránku

Malá i velká Ars Electronica 2018

Azathot od Marca Donnarummy Azathot od Marca Donnarummy vog.photo

Ars Electronica je taková brána do světa budoucnosti, když si budoucnost představíte jako svět strojů, robotů a nových technologií. Procházíte se a všechno kolem vás klape, tiká a má ty nejneuvěřitelnější tvary. Festival skrze nové technologie reflektuje závažné sociální problémy, jako třeba ekologii nebo uprchlickou krizi, a zároveň hravě objevuje, co s technologiemi člověk svede prostě proto, že může.

Akce je neuvěřitelně rozlehlá s výstavami a performancemi po celém městě i nad ním a není možné v pěti dnech vidět a obejít všechno. Snad i v tom je její kouzlo, každý si odnáší trochu jiný zážitek. Na svoji velkolepost naráží jen tehdy, když se rozhodne spojit síly s megalomanským projektem každoročně spojeným s městem Linec, Klangwolke. Z popisu není úplně jasné, na co se těšit, natož abychom se dozvěděli, že Klangwolke je vlastně samostatný festival, který kromě data nemá s Ars Electronikou mnoho společného. Všemožně vyzdvihované a opěvované audiovizuální show na břehu Dunaje je možné se vyhnout a raději se zajít podívat na úchvatný prostor vybudovaný na střeše OK centra, ze kterého se navíc dá k Dunaji dohlédnout. Já jsem se nechala svést a připravila si večer uvězněná uprostřed masy lidí křoupajících čipsy z balíčku se sváčou s logem SparKasse, všudypřítomného sponzora sobotní podívané. Bizarní koncept show s mottem „Tradition=revolution” španělské divadelní skupiny La Fura dels Baus nabízí překvapivě amatérsky zpracovanou a těžkopádnou projekci vyčítající počty zbraní a uprchlíků nebo tweety anonymních uživatelů sociálních sítí předznamenávající tragickou budoucnost, to vše za videofiltrem šlehajících plamenů. Kolem obrazovek gigantické loutky holubic, tank plující na řece nebo ďábel plivající plameny. Zachránit se to pokusil ohňostroj, to by ale musel být velkolepější. Kromě výkonu živého orchestru Antona Brucknera není, co vyzdvihnout. Klangwolke působí jako zbytečná jizva na tváři festivalu.

 

Jiné večery už probíhala menší produkce, podobně nepředvídatelná, s kvalitou nesrovnatelně výš. Během pěti dní jsem se naučila, že je dobré nemít konkrétní očekávání, protože to, co se nabízí, může být dalece vzdálené mé představivosti. Největší emoce vyvolal umělec experimentující se zvuky a propojením lidského těla a stroje, Marco Donnarumma, který již minulý rok slavil úspěch v soutěži Ars Electronica Prix s performancí Corpus Nil. Letos přišel s upgradem Azathot. Propojuje dvě nahá těla, níže zmíněnou umělou inteligenci a jednu další, která pomocí dat z těl, získaných pomocí senzorů generuje soundtrack a osvětlení k celé performanci, vzniká tak kruh, kdy performer reaguje na AI a ona zase na performera. Dílo nelidské a zneklidňující, a přitom nakonec přiznaná nahota působící jako ta nejpřirozenější věc na světě. Kromě strhující vizuální stránky performance je zajímavý i proces vzniku světel a soundtracku, které jsou vytvořené umělou inteligencí snímající data z jejich těl. Podobně b i jeho instalace niterná byla i performance Amygdala v atomovém bunkru, při níž podrobil umělou inteligenci sisyfoskému procesu kmenového rituálu purifikace. Právě jeho práce je jednou z těch, které otevírají dveře naší fantazii, protože se za ní dá objevit tak neuvěřitelné množství myšlenek…

Stejně tak jako se v Linci nedá uniknout těžkým tématům, neuniknete ani kouzlu japonské kultury. Zamilovala jsem si její nekonečnou dobrosrdečnost, nadšení, pospolitost a smysl pro humor. Tohle zamilování mě zasáhlo na koncertě uskupení Electronicos Fantasticos v čele s experimentátorem Ei Wadou. Hraje si s elektromagnetickými vlnami s obrovskou lehkostí. Představení začalo v sále osvětleném jen televizními obrazovkami, které se znenadání naladily na různé frekvence. Po jeho bubenické show názorně vysvětlil, jak se vlastně stane, že dokáže na televizi hrát. Následovala „techno dance party”, jak další část večera sám uvedl, na čtečky čárových kódů (nebo lépe řečeno na čárové kódy, případně prostě na čáry, pruhy, linky). Když publikum opět usadil, rozezněly se ventilátory a tentokrát už bylo na podiu celé kvarteto s ventilátory pověšenými přes rameno jako kytary, zazněla Óda na radost a Bowieho Heroes, zvláštní kombinace, která měla zasloužený úspěch. Nakonec proběhl uzavírající japonský rituál, ke všem zmíněným nástrojům se kromě Eletricos Fantasticos postavili také cenami ověnčení Ei Wadovi japonští kolegové. Při odchodu by pozitivní energie v sále mohla explodovat.

Krása Ars Electroniky je v tom, jak dokáže spojit rodinnou atmosféru a obří festival. Přes svoje rozměry nepůsobí dojmem komerčního festivalu, ale spíš jako přátelská akce, kde si rozumí každý s každým. Po několika setkáních s vedoucím festivalu a nejnadšenějším podporovatelem mediálního umění Martinem Honzikem je jasné, že to ani jinak nejde.

Ars Electronica, Linec (AT) – různá místa, 6.–10. 9. 18

 

    Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.