Donaufestival 2022: Poklidný víkend progresivní elektroniky

Aho Ssan, Donaufestival 2022 Aho Ssan, Donaufestival 2022 foto: David Višnjić

Příchod jara a začátek festivalové sezóny – symboly Donaufestivalu, který se po dvouleté pauze vrátil do starých kolejí s víkendovými termíny na přelomu dubna a května. Místo, kam se vždy rád vracím nejen proto, že je to z Brna pod tři hodiny cesty vlakem (narozdíl od Prahy), ale především kvůli dramaturgii, která prezentuje aktuální jména současného umění s důrazem na performance a elektronickou hudbu, to vše v prostředí historického maloměsta pod vinicemi, jež festivalu dávají specifický ráz a (v kontrastu s ostatními hudebními festivaly) zdánlivě zpomalují plynutí času. 

Hotelová snídaně jede do půl jedenácté, po obědě se rozjíždí první performance a hrát se začíná kolem čtvrté páté v Minoritenkirche. Pak hodinka a půl na přesun do kulturáku, kde se střídají vystupující v navazujících rozestupech, takže návštěvník pohodlně stíhá všechno včetně pauzy na schnitzel v housce a gratis kafe. Že vás nebaví aktuální koncert? Zajděte si do vedlejšího sálu na instalaci. Nebo přes cestu na fotbal. 

Ballroom meets drone

Osobně jsem letos zvládnul dorazit pouze na druhý víkend. Víkend bohatý na ambientní hudbu pro mne začal v sobotním kostele vystoupením Space Afrika opěvovanými za loňskou desku Honest Labour. Set, který odehrál Joshua Tarelle sám (bez parťáka Joshuy Inyanga) se nezdál být o nic ochuzen. Takzvaně přebuřený ambient doplňoval všudypřítomný déšť, rozostřené hlasy odnikud a záběry průmyslových kamer. Nenápadně budovaná gradace zvýrazněná distorizí samplovaného vokálu fungovala krásně. 

Ballroom meets drone. Z reproduktorů se valí best off mix jeho opusu Everywhere at the End of Time a James Leyland Kirby alias The Caretaker mě utvrzuje ve vlastním fakerství. Nehraje si na žádné umění, víc času stráví naléváním a popíjením vína než korigováním setu. Několikrát se otáčí zády k publiku a sleduje podařenou projekci od Weirdcore, která prochází starobylým domem rozpitých barev a staví na vizuálních efektech reverzního obrazu. Jako by říkal: „Dívejte, co jsem zkusil zkombinovat. Dobré ne? A tu projekci co mi k tomu udělali!” Maximálně cením.

Dis Fig, Foto David Višnjić Dis Figfoto: David Višnjić
Osudový vokál a industriální elektronika Dis Fig na mě naopak nepůsobí, jakkoliv oceňuji její nasazení a výpady do publika. Zhruba v polovině odcházím na fotbal. Dva bratwursty (s kremžskou) za tři eura a fünf zu null proti Zwettlu, SC Kremser nejlepší v Dolních Rakousech!

Posléze lituji, že fotbal skončil tak brzo, jelikož stíhám Jenny Beth, která se do Kremže nejspíš propadla červí dírou z Colours of Ostrava 2012. Teatrálnost, nekonečné promluvy mezi skladbami, roztleskávání a naprosto průměrná a sterilní hudba postrádající jakýkoliv nápad. Kdyby někdo náhodou nepoznal, koho se tímto projektem snaží kopírovat, tak nakonec zahraje Closer a teď už teda každý ví, že je to ženský klon Trenta Reznora.

Večer zachraňují Ewa Justka a Aimo Scampa aka Measure Maniacs s nekompromisním strobo-peklem plným postklubových mutací a basové nálože. Vítaný návrat do roku 2022 a zároveň (tentokrát bohužel trochu nevyužitý) potenciální směr, kterým by se mohl festival do budoucna vydat.

Jenny Beth, Foto David Višnjić Jenny Bethfoto: David Višnjić

Kostely, kytice a krev

Neděle. Hotelovým výtahem si mě přivolává Aho Ssan, na snídani prohrávám souboj o poslední vajíčka s Williamem Basinskim. V Arte Krems, zdá se, bydlí všichni. Procházím kolem věznice v centru a napojuju se na turistickou stezku přes vinice, odkud je výhled na celé údolí Dunaje. V historickém centru se zastavím na performance Fire Walk With Me Ariela Efraima Ashbela v jednom z kostelů. 

Na nádvoří stojí na piedestalech dvě nahé ženy – jedna zbrocená krví, ve zdvižených rukou černé roztleskávací třásně, druhá držící obří kytici. Uprostřed stojí kašna, na které sedí další, zády otočená žena s obří vytetovanou chobotnicí. Z jejího zákrytu vystupuje čtvrtá, od hlavy až k patě do vlasů zabalená a v ruce drží polovyfouklý balónek na provázku. Brzy se scházejí v hloučku a společně odcházejí do hlavní lodi kostela, ve které hoří nápis „know”.

O půl šesté zahajuje epochální set Désiré Niamké vystupující jako Aho Ssan. Jeho debut Simulacrum řadím k nejlepším releasům posledních let, takže očekávání jsou vysoko a naplňována jsou bezezbytku. Power ambientní a dronové koláže, tak typické pro label Subtext, zde míchá dohromady se samply spřátelených umělců – ať je to zběsilý rap clipping, jazz v podání Angel Bat Dawid nebo fieldrecordings Josepha Kamaru. Jde o premiéru speciálního setu s názvem Rhizomes, který připravil právě ve spolupráci s Donaufestivalem a já doufám, že si tento zničující epos gargantuovského sound designu budu mít ještě někdy příležitost zažít znovu. Ať už alespoň z desky, nebo ideálně naživo.

Ariel Efraim Ashbel and Friends: Fire Walk With Me, Foto David Višnjić Ariel Efraim Ashbel and Friends: Fire Walk With Mefoto: David Višnjić
Jeho set už do konce festivalu nic nepřekoná, i tak si užívám rockstar první kategorie – Williama Basinskeho, který trochu nepochopitelně vystupuje ve Stadtsaalu, ačkoliv by mu komornější kostel slušel mnohem více. Hraje především z poslední sólovky Lamentations a já vzpomínám na operní sólistku Amalii Maiburg, jejíž hlas ze skladby Please, This Shit Has Got to Stop rezonuje Kremží. Tape loop orchestr rozložený na producentském pultu v závěru vykouzlí i obligátní banger z The Disintegration Loops a s mizícím praskáním se probouzím zpět do reality, ve které do publika létají polibky a samolepky.

Závěrečný koncert patří španělské producentce JASSS s AV projektem A World of Service postrádající výraznější hranu a ve srovnání s výše zmíněnými Measure Maniacs působí jako chudý příbuzný, což se neúspěšně snaží kompenzovat technickým gimmickem v podobě úzkého led panelu přes celou šířku pódia – takovou blbost by snad nebooknul ani Lunchmeat.

I letos z Kremže odjížím nadšený. Už dávno nečekám, že se mi bude líbit vše, co se na festivalu objeví a naopak o to víc vítám, pokud mě něco dokáže pohltit, což se mi opět, nejednou, stalo. Už teď se těším, až se do údolí Dunaje zase za rok vrátím. 

Donaufestival, Kremže – Rakousko, 7.–8. 5. 22

vychází za podpory
EEA and Norway grants
Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond
NADACE ŽIVOT UMĚLCE

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.