Příchod jara a začátek festivalové sezóny – symboly Donaufestivalu, který se po dvouleté pauze vrátil do starých kolejí s víkendovými termíny na přelomu dubna a května. Místo, kam se vždy rád vracím nejen proto, že je to z Brna pod tři hodiny cesty vlakem (narozdíl od Prahy), ale především kvůli dramaturgii, která prezentuje aktuální jména současného umění s důrazem na performance a elektronickou hudbu, to vše v prostředí historického maloměsta pod vinicemi, jež festivalu dávají specifický ráz a (v kontrastu s ostatními hudebními festivaly) zdánlivě zpomalují plynutí času.
Téma přerušení, návratu a covidové paralýzy obecně vybrali pořadatelé Donaufestivalu již loni, ovšem nakonec, stejně jako rok předtím, byli okolnostmi donuceni tradiční jarní termín zrušit. Festival nakonec proběhnul v říjnu a letos, zdá se, již konečně proběhne na přelomu dubna a května, jak bylo zvykem.
Plastová židle a dva lidi ve tmě. Ten výrazný cover jsem určitě zaznamenal už loni. Skrz pandemickou záplavu releasů a specifickou náladu vyžadující žánr jsem se však nechal pohltit minimalistickým klenotem Why Are You Here až letos. K tomu, abych pochopil, že je Joseph Kamaru král, jsem víc než tuhle skladbu nepotřeboval.
„Chci být strojem,” tvrdil Andy Warhol. V současném světě technologií působí algoritmy jako nevědomí jedenadvacátého století. Název románu Iana McEwana vyjadřuje propojení člověka a stroje: Stroje jako já. Stroje jsou jako my – a mají nás rády. Je tento afekt také hrozbou? Na tyto a další otázky spojené s technologiemi a jejich vlivem na společnost se bude formou současného umění snažit hledat odpovědi nastávající ročník dolnorakouského Donaufestivalu, také tentokrát proběhne na sklonku dubna.
Tradiční přehlídka současného audiovizuálního umění ukrytá mezi rakouskými vinicemi pokračuje v odhalování chystaného programu. Společně s oznámením nových umělců otevírá také možnost nákupu jednodenních lístků. Kremže jako mekka kultury pro rok 2019.
Nikdo neví, čím společnost je, ale každý ví, že se mění. Rozpadá se, drobí se na politické kmeny, které se, v tom lepším případě, uzavírají do sebe, v tom horším mezi sebou navzájem bojují. Co bude dál, když už lidé nekomunikují jen s lidmi, ale také s přístroji a přístroje mezi sebou? Na to všechno se bude prostřednictvím současného umění snažit najít odpověď, nebo alespoň naznačit cestu k jejímu nalezení, další ročník kremžského Donaufestivalu, který již tradičně okupuje přelomové víkendy dubna (26.–28.) a května (3.–5.).
Legendární vídeňská Arena, neděle večer. Už ani nevím, kdy jsem tu byl naposled, poprvé to bylo snad někdy v roce 2012, když ji roztřískali Converge, ale to místo si svou specifickou atmosféru stále drží. Tak jako asi 99.99999 % lidí jsem se s Deafheaven seznámil díky Sunbatheru aka Sluncekoupači. Růžový black metal, co vlastně není black metal, ale zároveň byl mnohem víc black metal, než je teď.
Osmé vydání městského showcasu Waves Vienna, na kterém se představilo nespočet alternativních, elektronických i rockových skupin a projektů z celé Evropy, je za námi. Bylo to hledání jehly v kupce sena? Zas tak dramatické to nebylo. Letošní ročník sice akcentoval slovenskou a portugalskou scénu, ale nejzajímavější pětice - mým subjektivním pohledem - byla následující. Berte to jako vyzobnutí několika rozinek, vystupujících bylo tolik, že by se to nedalo oběhat ani za týden…
Ars Electronica je taková brána do světa budoucnosti, když si budoucnost představíte jako svět strojů, robotů a nových technologií. Procházíte se a všechno kolem vás klape, tiká a má ty nejneuvěřitelnější tvary. Festival skrze nové technologie reflektuje závažné sociální problémy, jako třeba ekologii nebo uprchlickou krizi, a zároveň hravě objevuje, co s technologiemi člověk svede prostě proto, že může.
Waves Vienna je prvním klubovým festivalem ve Vídni showcaseového typu. Také tentokrát Vídeň slibuje zavést návštěvníka do nejvýraznějších klubů, unikátních a netradičních lokací a veřejný prostor propojit s festivalovým děním. Waves Vienna se odehraje poosmé během prodlouženého víkendu 27.–29. září.
