Polská festivalová scéna je před tou českou o krok popředu. Katovický OFF Festival přitom patří k těm tradičním a nejzajímavějším. Je to už trochu klišé, ale každý první srpnový víkend se stává jakousi středoevropskou Mekkou alternativní hudby, kam se sjedou poutníci ze všech koutů Evropy. OFF přitom dávno překročil práh starého kontinentu, navázal spolupráci se slavným seattleským rádiem KEXP, pravidelně se umisťuje v žebříčcích nejlepších malých a středně velkých festivalů. To vše je především dílem Artura Rojka, uměleckého ředitele OFFu, výrazné polské kulturní osobnosti a vpravdě renesančního člověka, který je též aktivním hudebníkem a v hudebním průmyslu se pohybuje přes 20 let. Krátce před začátkem letošního ročníku jsme si s ním povídali o OFFu, o tom, jak zvládá roli ředitele a hudebníka zároveň, o tom, jaký má vztah k české hudební scéně, i o jeho hudebních sentimentech.
Začněme obecně: co bys řekl o letošním ročníku OFFu? Co bude oproti minulým ročníkům jiné?
Každý ročník je odlišný od toho předchozího, protože i já se konstantně měním. Někdy se potřebuji držet pod kontrolou, jindy zase cítím touhu se utrhnout. Tak či onak několik drobných rozdílností nalezneme, například vznikla nová stage věnovaná jen a pouze polské elektronické muzice, navázali jsme spolupráci se Slezským muzeem týkající se současného umění, v line-upu je mnohem více žen. Nijak záměrně jsme se tento počet vystupujících žen na festival nesnažili navýšit. Nerozděluji hudbu na mužskou a ženskou. Jediným měřítkem je pro mě umělecká hodnota.
Letos to bude poosmé, co se OFF odehraje v Katovicích. Vznikla za tu dobu mezi městem a festivalem nějaká zvláštní symbióza?
První čtyři roky se festival konal v Myslovicích, mém rodném městě. Festivalová scéna v Polsku tou dobou teprve začínala a městské zastupitelstvo se učilo, jak se s podobnými akcemi vypořádat. To však není žádná omluva pro kruté a nezodpovědné konání komunálních politiků, kteří začali festival zneužívat jako páku ve svých mocenských bojích. Rostoucí popularita OFFu v Polsku a v zahraničí přitáhla pozornost k městu, které do té doby bylo známo snad jen jako místo s prvním hasičským muzeem u nás a kolébka kapely Myslovitz, kterou jsem shodou okolností zakládal. Politici a město mohli chytit tu příležitost za pačesy a napsat výraznou moderní kapitolu městských dějin. Bohužel, v zastupitelstvu bylo více hloupých lidí než těch chytrých a já neměl žádnou jinou možnost než se s festivalem sbalit a přestěhovat se do Katovic.
Katovice nám daly stabilitu, kterou jsme potřebovali. Stali jsme se součástí nové propagační městské kampaně, která dávala velký důraz na kulturu, hudbu a festivaly. Díky jejímu konzistentnímu úsilí Katovice získaly titul UNESCO město hudby (UNESCO Creative Cities Network - UCCN, pozn. ed.) a tento rok Katovice budou hostit Womex, prestižní world music expo.
Poté, co se OFF přestěhoval do Katovic, získal festival v mezinárodním hudebním světě výraznou reputaci. V roce 2012 OFF vyhrál titul nejlepšího evropského festivalu. V roce 2014 magazín Time zařadil OFF mezi 14 nejlepších světových festivalů, které by si lidé neměli nechat ujít. A tento rok jej Guardian začlenil do svého žebříčku podobného ražení. A hlavně – více než deset tisíc fanoušků alternativní hudby navštěvuje OFF Festival rok co rok.
Tentokrát dostanou mnoho prostoru Swans, respektive Michael Gira, včetně Girova kurátorování experimentální stage. Je nějaký zvláštní vztah mezi OFFem a Girou?
Swans již sice hráli na OFF Festivalu v roce 2012, ale to bylo těsně předtím, než vydali desku The Seer, která představovala začátek jejich nové umělecké cesty. Pozvali jsme je zpátky z několika důvodů:
1. Od jejich poslední účasti na OFF Festivalu Swans vydali The Seer, To Be Kind a The Glowing Man, tedy nahrávky, které byly hudebními kritiky oslavovány jako majstrštyky a patřily mezi nejlepší desky daných let. Návrat Swans je šance ke shrnutí tohoto období.
2. V roce 2012 jsme jim během koncertu vypnuli elektřinu, protože překračovali vytyčený časový limit a znemožňovali začít koncert Christianu Fenneszovi, kurátorovi experimentální stage. Několikrát jsme Swans žádali, aby to zabalili, ale Michael Gira byl v takovém transu, že jste se k němu prostě nemohli dostat. Byli jsme jeden z hrstky festivalů, které kdy přerušily show Swans. Myslel jsem si, že bude následovat velká hádka, ale Gira nakonec prohlásil, že to byl nejlepší koncert, který Swans za mnoho let odehráli. Právě proto letos budou hrát 150 minut.
3. The Glowing Man je závěrečné album Swans v jejich současné podobě. Tohle bude jediný polský koncert Swans v tomto roce a poslední předtím, než Swans změní svůj formát. Jsme pro každou změnu.
4. Michael Gira přijal mou pozvánku ke kurátorování experimentální stage. Není to pro něj nic nového, kurátoruje také svůj vlastní projekt Mouth to Mouth (kurátorovaná stage na nizozemském festivalu Le Guess Who? v roce 2014, pozn. ed.).
Jak takové kurátorství vlastně funguje? Dávají umělci/labely své jméno pouze jako jakousi „nálepku kvality”, protože se jim líbí program, nebo se aktivně zapojují do procesu výběru umělců do programu?
Záleží. Christian Fennesz se spoléhal na má doporučení. Dal jsem mu seznam více než tuctu umělců a on z nich vybral jména pro line-up. Glenn Branca zvolil zahraniční interprety a nechal na mě, abych vybral ty polské. Gira pak byl zodpovědný za vše od začátku do konce. Byl by nasraný, kdybych se jen pokusil něco navrhnout. Dokonce i polská část line-upu byla jeho volbou, která mi ve výsledku připadá úchvatná!
OFF je známý pro svou kooperaci s rádiem KEXP. Jak a proč k této spolupráci došlo? A nakolik to ovlivňuje dramaturgii a atmosféru festivalu?
KEXP je jedna z hlavních platforem ve světě nezávislé hudby. Naše spolupráce pramení jednak právě z tohoto faktu, jednak z důvodu mé lásky k Seattlu a mého přátelství s Jonathanem Ponemanem ze Sub Popu. Vše začalo, když Cheryl Waters, jedna z DJek na KEXP, přijela na OFF spolu s partou ze Sub Popu. Zamilovala se do naší země a vrátila se zpátky do Seattlu plná entuziasmu a s několika novými oblíbenými polskými kapelami v přehrávači. Poté jsme se párkrát setkali, několikrát jsem jel přímo do Seattlu.
Instituce zodpovědná za propagaci polské hudby v zahraničí se jmenuje Institut Adama Mickiewicze (obdoba Českých center – pozn. ed.). Lidé za ní stojící mi jednou řekli, že jejich snem je poslat polské muzikanty přes oceán na turné do USA, kde by se také mohli zastavit v KEXP a vystoupit v rámci jejich legendárních live sessions.
Když se to stalo, navštívil jsem krátce nato výroční party KEXP a viděl hrát Mudhoney na vrcholu Space Needle (ikonická věž v Seattlu, pozn. ed.). Na tom koncertě jsem se potkal také s ředitelem rádia, Kevinem Colem. O rok později jsme se setkali znovu a tehdy jsem mu navrhl, že bychom mohli navázat podobnou spolupráci, jakou již mají s Iceland Airwaves. A KEXP řeklo ano. V roce 2015 natočili deset live sessions, z nichž osm bylo věnováno polským kapelám. Tehdy se svět dozvěděl o existence Hańby, Coals či Sutari.
Atmosféra festivalu je formována všemi zúčastněnými. Námi organizátory, hudebníky, naším publikem a médii, které o nás píší a propagují celou akci. K tomu všemu chováme velký respekt.
Ve světě, kde se obal stává důležitějším než obsah, musíme začít uplatňovat i širokospektrální přístup k festivalu.
Polská scéna se čím dál více prosazuje do zahraničí (Zamilska, Brodka, Jacek Sienkiewicz, Stefan Wesolowski, Resina atd.). Čím to podle tebe je, že právě polská scéna je z bývalého východního bloku takto „úspěšná“?
Víc než čímkoliv jiným je to dáno ambicí daných kapel. Tvrdá práce a jejich zápal se prosadit mimo Polsko. Bez toho nemají šanci se dostat dál. Jsou zde ale další dva důležité faktory: činnost Institutu Adama Mickiweicze, který je zodpovědný za propagaci polské kultury v zahraničí, a popularita polských festivalů, které přitahují pozornost novinářů a publika z celého světa. Dobrým příkladem je naše spolupráce s rádiem KEXP. KEXP bude tento rok streamovat vystoupení na OFFu a bude také přinášet živé vstupy o tom, co se na festivalu děje.
Není obvyklé, že umělecký ředitel festivalu je zároveň aktivním prvkem festivalového program. Jak obtížné je skloubit obě tyto role?
Zvykl jsem si na to. Nedělám to tak často a neudělal jsem z toho zvyk. Dělám to tehdy, když mám co říct.
Jak vnímáš návrat Twin Peaks a proč jste se rozhodli s Kwadrofonik právě pro Badalamentiho symfonii?
Jde o nádstavbu mé spolupráce s Kwadrofonik, která začala v roce 2015, když jsme společně hráli na ceremoniálu kulurních cen Polityka. Přidal jsem se na pódiu k tomuto fascinujícímu kvartetu (dvě piana, marimba a perkusové nástroje), abychom zahráli dvě písně z mého sólového alba z roku 2014. Měli jsme z toho projektu velkou radost a začali jsme plánovat další věci. Postupně jsme se dopracovali až k myšlence ztvárnění Industrial Symphony No. 1.
Je pak dílem náhody, že se ve stejnou chvíli zrovna vrátilo Městečko Twin Peaks na televizní obrazovku. Gira si navíc pro „svou stage” pozval Jamieho Stewarta z Xiu Xiu a Lawrence Englishe, kteří budou hrát soundtrack z filmu Davida Lynche, takže bude letos na OFFu kolem Lynche poměrně hodně rušno.
OFF tento rok výrazně akcentuje ženské interpretky. Vnímáš nějak genderové problémy a šovinismus v hudbě a hudebním průmyslu?
Jak už jsem zmiňoval dříve, gender nehraje v naší dramaturgii žádnou roli. Když přemýšlím o genderu, přemýšlím o rovnosti. Velké číslo ženských interpretek v letošním programu je výsledkem jejich umělecké hodnoty, ne nějaký pokus ukázat, že jsou důležitější než muži. Jediná hranice, která přichází na mysl, je ta mezi hloupými a chytrými lidmi.
Jak je složité v současnosti ufinancovat OFF? Z minulosti je znám odchod hlavních sponzorů, doslechl jsem se, že podpora kultury v Polsku celkově ještě více klesla poté, co PiS (Právo a spravedlnost) vyhrála volby. Je to problém anebo, paradoxně, tato situace umožňuje festivalu dosáhnout oněch „altertnativních hodnot a myšlení”?
Žijeme v podivné době, a tím nemyslím jen situaci v Evropě. Snažím se zachovat si odstup od politiky, protože jde o prostředí, v němž každý sleduje své vlastní zájmy. Mám svůj pohled na věc, jsou zde záležitosti, které podporuji, a jiné, které se mi příčí, nicméně to nutně neznamená, že o tom mám mluvit veřejně. Má síla spočívá v mé znalosti hudby. Soustředím se na umělecký přínos a zprostředkovávám platformu pro umělce. Ve svém každodenním životě preferuji společnost lidí, kteří jsou moudřejší než já sám.
Začali jste spolupracovat s festivaly Colours of Ostrava a slovenskou Pohodou. Jaké pro to byly hlavní důvody?
Vím, že vy, jako národ, milujete hudbu – vše od jednoduchých pijáckých písní až k umělecky náročnější tvorbě –, a to bylo důvodem toho, proč jsem měl zájem na užší spolupráci. Vždycky jsem vámi byl zaujat. V létech po pádu komunismu mí oblíbenci vystoupovali v Praze častěji než ve Varšavě. Z toho důvodu spolupracujeme s Ostravou. V případě Pohody je pak také faktorem mé kamarádství s Michalem Kaščákem, což je cool chlap.
Myslím, že máte hodně zajímavé hudby, a tak tomu bylo vždy. Pamatuju si to vzrušení, které mě zasáhlo, když jsem si četl recenze na Ecstasy of Saint Theresa v Melody Makeru anebo když jsem viděl vystoupení Toyen na britské televizní show 120 Minutes, která byla pro mě a mé kamarády biblí hudebního vzdělání. Není zde žádný zvláštní důvod. A to se změní, uvidíme více umělců než jen Midi Lidi či Dva, kteří na OFFu vystoupili (a v obou případech to bylo výborné). Díky za nadhození této otázky. Cítím, že mám nyní co dokázat.
Na jaké koncerty se těšíš nejvíc a proč?
Do organizování festivalu vkládám mnoho emocí. Někdy až příliš mnoho… Sestavování programu pro takovou událost je velmi křehká záležitost, nemůžu si dovolit do něj zahrnout jakéhokoliv umělce. Je pro mě velmi těžké vypíchnout jeden jediný koncert, protože každý dílek programu je pro mě důležitý, od Siksy po Swans. Ale kdybych měl zvolit jednu show na základě sentimentu (protože jsem sentimentální a často si připomínám hudbu, kterou jsem miloval v minulosti, jako tomu bylo při koncertech My Bloody Valentine, Primal Scream, Ride, House of Love, Slowdive a Mazzy Star), tento rok by to byli Arab Strap. Jejich album Philophobia, spolu s první deskou Tindersticks, mělo formativní účinek na můj hudební vkus a vštípilo mi přesvědčení, že ty nejkrásnější písně jsou smutné.