Kikagaku Moyo začali hrát přesně v devět. Téměř dvouhodinový set, ale pocitově tak půlhodinka. Zdálo se, že naplněné Futurum by kvarteto japonských kouzelníků hltalo až do rána. Celý dav byl plně v jejich moci a prvotní zasněný poslech se zavřenýma očima se postupně transformoval do závěrečného poga na Smoke and Mirrors. To poslední, co bych od vystoupení čekala, ale po prvním stagedivingu už jsem se přestala divit úplně všemu. Dvojnásobná halucinace. Jako ve snu, znovu a znovu jsem užasle pozorovala publikum – v euforii a vrhající se z pódia, až jsem nakonec sama sebe přistihla v divočícím kotli.
Nekončící jam na kytary a sitár, ve kterém vynikaly skladby doplněné jemnými vokály Tomo Katsurady. Nebyly většinou moc dobře slyšet, a tak se jako by stávaly přirozenou součástí prostoru. Neřekla bych, že to koncertu uškodilo, spíše zapadalo do konceptu všeobjímajících rozmazaných tónů a skladeb, které se téměř neznatelně přelévaly jedna do druhé.
Kromě charakteristických vokálů určoval zvuk Kikagaku Moyo také sitár. I když se kapela točí a střídá u ostatních nástrojů, právě sitár zůstává vždy v rukou Ryu Kurosawy. Ten skromně transformuje zvuky indické folklorní hudby do téhle japonské psychedelie. Vizuální prezentace kapely v kombinaci se sitárem mohou svádět ke stáčení jejich stylu někam k éře hippies. Ačkoliv by kořeny své tvorby vrostlé ve zmíněné době těžko zapírali, sitár je u nich spíše prostředkem pro experiment, než symbolem orientálních vlivů.
Kikagaku Moyo, Praha – Futurum Music Bar, 15. 11. 18