Čemu věřím je vše, co mám. King Krule v Praze

Pražská zastávka britského songwritera, rapera a kytaristy Kinga Kruleho byla podzimní perlou mezi návštěvami zahraničních umělců přivážejících svou aktuální desku. Space Heavy je deníkem o deset let staršího chlapce než byl ten, který napsal debut 6 Feet Beneath The Moon. Vznikla v období, kdy Archy Marshall prožívá čerstvě otcovskou roli, a do toho píše své zemité básně, někdy se rozplynuvší v pomíjivosti jako mezilidské vztahy, o kterých v nich mluví, jindy vyzařující pocit marnosti v postpunkové rozervanosti. Různé střípky nálad a myšlenek střídají melancholičtější, ale skladatelsky zralé balady, ze kterých dýchá uvěřitelnost.

V Praze se tato nová životní i hudební fáze prolínala ve skoro dvouhodinovém setu, který podle setlistu čítal úctyhodných dvacet skladeb a jeden přídavek. Opravdu jsem písně nepočítala, navíc někdy plynuly jakoby jedna do druhé a člověk se snadno zapomněl, protože jejich emoční hloubka byla pohlcující.

Tvorba Kinga Kruleho je stylově i ve zvuku kompaktní natolik, že nové písně nepůsobily vzdáleně od těch starších, přesto pro mě osobně z koncertu vystupovaly svým rozvážným klidem a nahlížením do zamlžené budoucnosti, což nejlépe symbolizuje singl Seaforth.

To však neznamená, že by teď King Krule hrál jen uvědomělé skladby a takzvaně se usadil. Pražský koncert obsáhl průřez všemi jeho deskami a v závěru málomluvný Archy projevil do té doby skrytou hravost, kdy se také ukázalo, že má publikum ve svých rukou. Mňoukalo pro něj, mávalo rukama ze strany na stranu a místního fanouška vždy potěší také určitá spřízněnost jako je v případě Kinga Krula fakt, že jeho babička pocházela z Prahy. „Tak to je úlet,“ kvituje někdo z generace Z. Přiznávám, že na můj podnět „hustoty věci.“ Říkávalo se asi ještě někdy na konci devadesátek. Nebuďme ale nostalgičtí. King Krule je hlas přítomnosti, se všemi nejistotami, přijetím reality a vlastní lidskosti.

King Krule + Okay Kaya, Praha – Forum Karlín, 27. 10. 23