Reakce z redakce 2016: Nejlepší zahraniční desky (II.)

Reakce z redakce 2016: Nejlepší zahraniční desky (II.)

Pokračujeme ve výročních žebříčcích a i druhý díl našich nejoblíbenějších zahraničních desek je pestrost nad pestrost. Jaká dvacítka ze světa nás ve druhé polovině roku zaujala nejvíce – ať už hudebně, konceptem, či jakkoliv jinak? Dozvíte se opět bez pořadí, dle kalendářního řazení.


Červen

Lubomir Melnyk – Illirion (17. června)
Ukrajinská hudba je popri tej poľskej už niekoľko rokov pozorne sledovaná. Melnyk sa síce narodil v Nemecku a v súčasnosti žije v Kanade, ale ku svojím koreňom sa vracia na nahrávkach oscilujúcich medzi modernou a klasicizmom. Takto by asi znel Chopin, keby dnes žil a tvoril. (dh)


Červenec

Cush Savage and the Last Drink – One uf Us (1. července)
Na Nouvelle Prague patrili k tým najväčším prekvapeniam. Partia Austrálčanov na čele s drsnou a charizmatickou frontmankou Cash Savage štípe ako jedovatý štrkáč a zanecháva po sebe jedovaté sliny v divokej atmosfére austrálskej buši. Autentickejšiu a tak dobre zaranžovanú kombináciu country a bluesu na trhu ťažšie nájdete. (dh)

 

Júníus Meyvant – Floating Harmonies (8. července)
Hutný, organický zvuk a aranže big bandu, a přesto komorní, ztrápená severská zpověď. Islandský písničkář Júníus Meyvant, obklopený početným (nejen) dechovým ansámblem, na svém debutu dokázal spojit nostalgii po svém floutkovském dětství na rodných Vestmánských ostrovech, pocity ztraceného vesničana v pulsujícím Reykjavíku a hřejivé melodie, v nichž se intimní folk mísí se soulem či funkem. Terapeutická záležitost a ranní životabudič v jednom. (tf)

 

Lou Rhodes – theyesandeye (22. července)
Clivé melódie rozprávajúce o súčasnom stave nášho sveta a krehkej rovnováhe s prírodou. O tom, že sa táto škrupinka rozpadáva, spieva Lou Rhodes, ktorej sólová dráha je pôžitkom pre milovníkov starého anglického folku typu Nick Drake. (dh)

Přečtěte si také: Bedekr 20/2016


Srpen

Katie Dey – Flood Network (12. srpna)
Nejroztomilejší lo-fi binec posledních mnoha let, definování lo-fi anti-popu jako subžánru pro sebe samého. Primitivní písničky zabalené ve spletité kakofonní síti ze zvukových šotků, rozladěné kytary a nepovedených samplů. Cílená destrukce a zvuková deformace plná dětské hravosti a rozvernosti. Hitovky pro zarputilé odpůrce hitů. Australanka Katie Dey natočila pro mě jednu z nejbizarnějších a nejrozkošnějších desek tohoto roku. (tf)

Přečtěte si také: Bedekr 14/2016

 

Ólafur Arnalds – Island Songs (12. srpna)
Takhle deska je skoro to nejlepší, co může islandskému fanatikovi přijít pod ruku. Náš oblíbený skladatel Ólafur Arnalds strávil sedm týdnů na sedmi místech Islandu, v každém z nich nasál magickou atmosféru a ve spolupráci s místními hudebníky nahrál skladbu. Dechberoucí, velkolepá, majestátná, ale zároveň velmi intimní hudební exprese s příběhem. (Úplně nejlepší je samozřejmě letenka na Island.) (hp)

Přečtěte si také: Bedekr 14/2016

 

Crystal Castles – Amnesty (I) (19. srpna)
Nová vládkyně křišťálového království alias Edith Frances vnesla do opuštěné země novou vlnu čirého lesku. Ačkoli jsem prvotně základ nové trilogie Amnesty (I) odsoudila pro ospalost a otřepané „to už jsme slyšeli“, s odstupem času si mě přeci jen získala. Možná proto, že mi připomíná soundtracky ze starých devadesátkových videoher (zejména Char), nebo zkrátka jen proto, že jsou uklidňující a zároveň vám přinesou husí kůži (Femen). A ty holčičky z coveru se už ani nezdají být tak děsivé. (kh)

Přečtěte si také: Bedekr 15/2016

 

Frank Ocean – Blonde (20. srpna)
Debut Franka Oceana Channel Orange jsem jako mnoho podobně hypovaných nahrávek odložil v době vydání na neurčito, k Blonde už mě ale rostoucí zvědavost přitáhla. A nelituji. Mnohokrát jsem natrefil na názor, že deska prý není dostatečně hitová. Možná jen vnímám definici „hitu“ jinak, ale skladby jako Solo, Ivy či Pink + White jsou pro mě v této kategorii v letošním roce na absolutní špici. Deska roku? Asi jo. (jz)

Přečtěte si také: Bedekr 15/2016

 

Glass Animals – How to Be a Human Being (26. srpna)
Dlouho očekávanou deskou roku byla jistojistě nahrávka How To Be A Human Being od britské přitažlivé čtveřice Glass Animals. Synťáky, rytmy, hravost, ale především neuvěřitelná pulzující energie: to vše albem prochází. Tyhle kluky si zamilujete, aniž byste tušili jak. (nb)

Podívejte se také: Glass Animals v Praze


Září

Okkervil River – Away (9. září)
Away je prvním albem, které Will Sheff nahrál bez Okkervil River. Vlastně kapelu symbolicky pohřbil hned úvodní skladbou R.I.P., která zní, jako by Bob Dylan hrál na pohřbu se symfonickým kvartetem a piánem Wurlitzer. „I’m gonna wait for my girl to come. She always takes a little time,“ zpívá v Judey on a Street. Čekání se vyplatilo. (tk)

Přečtěte si také: Bedekr 16/2016

 

Jóhann Jóhannsson – Orphée (16. září)
Islandský post-klasik je mistrem soundtracků (letošní hudební doprovod ke komorní sci-fi senzaci Arrival budiž příkladem), ale konceptuální studiová alba mu jdou snad ještě lépe. Orphée je abstraktním hudebním zpracováním mýtu o Orfeovi, které Jóhannssonovo propojování klasického a moderního rozkročuje ještě více. Na jedné straně zde máme antické východisko, na straně druhé pak elektronické stěny či samplování terénních nahrávek. A do toho samozřejmě všeobklopující, a přesto komorní kompozice klavírní či smyčcové. Vyšší umění přístupné pro všechny. (tf)

Přečtěte si také: Bedekr 18/2016
 

 

Moddi – Unsongs (16. září)
Zapomenuté skladby, zapomenutí lidé. Norský písničkář Moddi se vydal na dlouhou cestu po stopách režimem zakázaných skladeb. Těm, které na něj nejvíce zapůsobily, vdechl nový život. Sepsal taky příběhy těchto písní a jejich autorů, je to poutavé a někdy dost mrazivé čtení, které otevírá oči všem, co zapomněli, že cenzura existuje dnes a denně. (hp)

 

 

Trentemøller – Fixion (16. září)
Už černobílý cover posledního alba kodaňského mistra minimalismu napovídá, že tato nahrávka barvami a optimismem hýřit nebude. O to více je však zajímavější ve své tmavé, temné stránce. Moderní linie dánského elektrominimalismu se špetkou osmdesátek proplouvá ušima jako Malá mořská víla s ploutví posetou flitry. Pokud hledáte něco na dlouhou cestu nočním vlakem, mohu jen doporučit. (kh)

Přečtěte si také: Bedekr 16/2016

 

Bon Iver – 22, A Million (30. září)
Folk nové generace a návod na to, jak znít úplně jinak, a přesto být na první poslech jednoznačně identifikovatelný. Bon Iver na své zářijové desce naservíroval výrazně elitářský producentský minimalismus, který zkřížil s folkovou tradicí. Jeho charakteristický falzet se ponořil hlouběji a stal se nejen vypravěčem, ale i nástrojem. Deska těžká k uchopení, ale velmi lehká k absolutnímu propadnutí. (tf)

Přečtěte si také: Bedekr 19/2016

 

Nicolas Jaar – Sirens (30. září)
Teprve druhá dlouhá deska v New Yorku usazeného zvukového umělce a skladatele Nicolase Jaara tu působí jako dílo mistra. Už v prvních pár minutách, kdy se z ticha vynoří krystalicky čisté zvuky, jež však zní přirozeně, a imitace lo-fi, ze které cítíte promyšlenost, se tu snoubí s perfekcionismem, zazní zadumané mlžné piano, a to všechno dohromady uhrančivě probouzí nejen sluch. Jedno z těch alb, které vypráví poutavý příběh, promítá fantastický film a vystačí si k tomu se známými prostředky a „pouhým“ zvukem. (zm)


The House In The Woods – Bucolica (20. října)
Rozporuplné album, které dále rámuje linii mnou vybrané trojice, do níž patří ještě Mark Pritchard a Nicolar Jaar. Jeho název evokuje cosi přírodního, návrat do minulosti, doby ještě před vznikem elektronických médií, kdy horor měl podobu spíše baladických příběhů s úplně jinými konotacemi než dnes. A přitom inspirace pochází z tohoto filmového žánru a jeho 80s éry. Přece jen je to ale příjemný průlet hvězdokupami, bublajícími tajemnými vodami a zapovězenými lesy. Pohádka bez patosu. (zm)

 

Leonard Cohen – You Want It Darker (21. října)
Album spojené s Cohenovou smrtí podobně jako Blackstar s Bowiem. Hluboký hlas velikého básníka a gentlemana na něm doprovází židovský sbor. Leonardovo requiem je neskutečně silné, plné vzpomínek, tíhy situací i smíření. Žil hudbou do posledních chvil a vtipkoval o nesmrtelnosti, kterou mu už nikdo nevezme. (tk)


Listopad

Dedekind Cut – $uccessor (11. listopadu)
Dedekindův řez všichni samozřejmě známe ze studia teorie množin, tudíž netřeba vysvětlovat, proč se projekt Lee Bannona jmenuje právě takhle. Experimentální amalgám ambientních dimenzí s příměsí starého dobrého new age a noisu. Ať už to na papíře znamená cokoliv, v uších to znamená splendidnost. Yoga matrace zdarma. (fh)

 

Babyfather – 419 (25. listopadu)
This makes me proud to be British. Dean Blunt, respektive tenhle jeho projekt, je nejlepší věc, která se letos stala. Nejen v hudbě. V životě. Ať už jde o regulérní LP BBF, mixtape 419, nebo živé vystoupení, Blunt nemá konkurenci. „Girl hang around/ I’m a shotter.“ Skywalker freestyle a máte jasno. probablyChase. (fh)


Prosinec

Neil Young – Peace Trail (9. prosince)
Rozhnevaný muž amerického rocku neprestáva bojovať. A zdá sa, že po Trumpovom zvolení bude protest songov ešte pribúdať. Youngov uhrančivý vokál a gitarové riffy síce nie sú také divoké ako na predchádzajúcich albumoch, ale zato prinášajú väčšiu intímnosť. (dh)

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.