Karel Veselý Karel Veselý Josef Chuchma

ArteIN Karla Veselého

Karel Veselý (1976) je hudební publicista na volné noze. Pravidelně píše pro FullMoon, A2larm, ČT Art, Salón a slyšet jej můžete na Radiu Wave, kde pracuje jako externí redaktor a má vlastní pořad Fenomem. Minulý rok vytvořil pro Institut úzkosti sérii podcastů Černé slunce o smutku a melancholii v populární hudbě a je také autorem několika knih. V teoretické monografii Hudba ohně mapuje  vznik a vývoj černošské hudby od jazzu až k hip-hopu, v Planetě Nippon spolu s Annou Křivánkovou a Antonínem Tesařem analyzuje japonskou vizuální kulturu, a v poslední knize, hravém a mystifikačním románu Bombafunk, odehrávajícím se na sklonku osmdesátých let, nechává komunistu Lubomíra Štrougala stanout v čele fiktivní kapely Funky Lenins. Náš rozhovor probíhal přes Skype a řeč došla na koncerty ve Fortnite, uhlíkovou stopu i „labour of love“ v hudebním průmyslu.

Teoretik kultury Mark Fisher v jedné eseji ve výboru k-punk cituje Jamese Joyce: konec historie je noční můra, ze které se snaží probudit. Nyní se opět po letech zdá, že jsme se alespoň na chvíli probudili a s propuknutím pandemie se kola historie znovu točí. Dá se už teď nějak říci, jaký dopad toto období bude mít na hudební průmysl? 

Je to každopádně velmi zvláštní období, něco, co tady ještě nikdy nebylo, minimálně posledních sedmdesát let. Jediné, s čím by se to podle mě dalo srovnat, je válečný stav, kdy jsou zavřené všechny instituce a kdy je vyhlášené stanné právo. 

To, že je to nové a nepoznané s sebou přináší děs, ale zároveň i nějakou naději, že to přinese změny, které budou pozitivní. Nicméně v souvislosti s kulturou je ten první dopad vyloženě tragický – velice tvrdý a nesmlouvavý. Během pár dnů se zhroutil celý systém toho, co můžeme nazývat hudební průmysl, tedy místo, ve kterém se pohybujeme. Ten už není postavený na prodeji nahrávek, jak to bylo dřív, řekněme do roku 2000, ale na vydělávání peněz skrz koncertování. Kapely nemohou vyrazit na tour, jsou bez peněz. Nejde jen o honoráře za vystoupení, po koncertě neprodají merch, který by jim třeba mohl zaplatit natočení další desky, s níž by mohli zase vyjet na turné. Netýká se to ale jen jich, na koncerty je napojena celá infrastruktura, jež vytváří organizmus scény. Dám možná banální příklad: v červenci nepřijede kapela, což znamená, že nevydělá klub a lidi, kteří pro něj pracují – od promotéra přes zvukaře až pro barmana. Klub nezaplatí inzerát do hudebního časopisu a ten bude mít problém dát peníze lidem jako jsem třeba já – je to jako domino, najednou máš deset lidí, kteří jsou bez peněz. Zhroutil se systém, jenž začal poslední roky zase nějak fungovat, protože jsme byli v době ekonomické konjunktury a lidi s radostí utráceli peníze na koncertech. Hudbu prodával zážitek ze společenské akce, toto v půlce března skončilo a kdoví, kdy se to znovu nastartuje.

Teď je pěkně vidět, jak hrozně křehké to bylo. Stačí jeden takovýto výpadek, třeba jen měsíc nebo dva – a ono jich bude možná spíše víc – a už se to začíná rozpadat. Bohužel nás čekají smutné zprávy o klubech, které už neotevřou, časopisech, co nevyjdou a kapelách, které se rozpadly. To bude realita příštích měsíců.

Očekáváš nějaké větší strukturální změny hudebního průmyslu? Např. posilování streamovacích platforem, naopak zánik menších vydavatelství, a podobné?

Je těžké si představit, kde se teď vezmou v průmyslu peníze, když nepůjde prodat koncertní zážitek. Mohlo by se stát, že muzikanti budou víc tlačit na streamovací služby a budou chtít získat lepší podmínky. A teď nemyslím hvězdy jako Taylor Swift, které si už tuhle bitvu vybojovaly, ale ty v nižších patrech průmyslu, jež streamování v hudebním průmyslu bere hodně na hůl. Ty platby jsou šíleně malé a muzikanti z toho prostě nemohou vyjít. Pokud bych si mohl tipnout, tak jedna strukturální věc, co se asi stane bude to, že malé labely znovu otevřou svůj boj se Spotify, aby jim platilo vyšší částky – to doufám, že se stane, a druhou věcí je, že se fanoušci naučí kupovat hudbu a merch napřímo. Jestli teď něco může fungovat, tak přímá podpora fanoušků hudebníkům kupováním desek a merche přes Bandcamp, kde jsou zisky pro muzikanty vyšší. Tohle se umělci snaží fanouškům vysvětlovat už roky – je nutné obcházet velké řetězce a kupovat si hudbu na platformách, které jsou maximálně friendly pro autory. Přeskočte řetězce a nakupujte přímo. Fanoušci musí být zodpovědnější, a to i na úkor pohodlnosti. Už jsme viděli, jak muzikanti apelují na fanoušky, aby si koupili desku přes Bandcamp, který měl za poslední měsíce už dvě akce, v jejímž rámci si nebral provize z nákupu. To je něco, co bychom mohli udělat jako fanoušci – chodit do malých record storů a kupovat si knížky ne v Kosmasu nebo Luxoru, ale v menších nezávislých knihkupectvích.

Důležité poselství, které muzikanti posílají poslední měsíce fanouškům přes sociální sítě a různé live streamy je to, že je v téhle situaci potřebují, a právě oni mají v ruce řešení. Zase to zní docela banálně, ale možná tohle období posune uvědomění fanoušků správným směrem. Asi se nestane, že lidi začnou odhlašovat Spotify, protože muzikantům platí málo, ale že za ty peníze, které by jim třeba dali za neuskutečněný koncert, si teď koupí desku na Bandcampu. Ale možná jsem jen idealista, technologie jsou postavené na pohodlnosti lidí, a v tomto ohledu musí nutně vyhrát Spotify nad Bandcampem. Navíc nás média bombardují vizemi obří ekonomické krize a lidé se bojí utrácet. Na druhou stranu etický konzumerismus už dnes v některých oborech funguje, takže není důvod, proč mu nevěřit i v rámci alternativní scény. 

Jaký máš názor na streamovací koncerty? Mohou podle tebe v budoucnu nahrazovat živá vystoupení?

Já jsem ohledně streamovacích koncertů skeptik. Jsem asi člověk, který je příliš závislý na živém setkání s muzikanty. Samozřejmě, nyní to funguje jako nahrazení a udržení kontaktu mezi lidmi a hudebníky a v tom je to nezastupitelný model. Nejsem si ale jistý, jestli to může dlouhodobě fungovat. Stejně jako se lidi nebudou už chtít potkávat na Skypu, jakmile skončí nouzový stav. Zážitek koncertu je natolik komplexní a nepřenositelný, že nemá ekvivalent. To, že si pustím koncert třeba Kalle, které mám rád, na monitoru, mi prostě nedá to stejné jako kdybych je viděl třeba v třebíčském Béčku.

Jako smysluplnější mi přijdou virtuální koncerty, které se konají ve světě Fortnite nebo Minecraftu. Mají o dost blíže ke koncertnímu zážitku – můžeš tam poslat svého avatara, radovat se s ním, chodit na různá místa areálu, interagovat s ostatními lidmi: dává to větší možnosti. Koncert – to není jen, že hraje kapela a ty ji posloucháš, ale mnohem více věcí. Myslím, že koncerty ve virtuálním prostoru, který je uzpůsoben zážitku, jsou lepší variantou než pouze sedět v obýváku a dívat se na monitor. Umožňuje to interaktivitu. Myslím, že vzniknou portály, které budou zprostředkovávat koncerty a mít v sobě víc možností interaktivity. Jestli zastavení koncertů bude trvat déle, tak je to nutnost.

V České republice se během března objevily písně s Covid tematikou, které vzývají národ k jednotě nebo songy nabádající lidi k nošení roušek. Co na tento fenomén říkáš?

Já jsem naštěstí ty české věci, o kterých mluvíš, neviděl. (smích) Zajímal jsem se o ně spíše v angloamerickém, celosvětovém spektru. Ve svém pořadu na Radiu Wave o memech a virálech jsem jeden díl věnoval těmto virálním písním s koronavirovou tematikou. Třeba jak někdo vzal projev Cardi B na Instagramu, vystřihl z něho sampl a postavil kolem něj trapovou písničku. To je něco, co hezky ukazuje, že hudba je součástí naší snahy reflektovat svět. Umění stojí mezi námi a světem a pomáhá nám popsat některé věci, pro něž nejsme schopní najít jméno. Ta první fáze, kterou jsem zaznamenal, byla více panická: moc nevíme, co si o tom myslet, a nikdo moc netuší, co bude dál. Nakonec v té zmíněné písni Cardi B opakuje: „Coronavirus, the shit is getting real.“ Ale to byl konec března.

Zaznamenal jsi už nějaké sofistikovanější písně tohoto typu? Které by šly více do hloubky, například kritizovaly současný systém?

Zatím jsem si nevšiml, že by se to posunulo do další fáze, kdy by ta reflexe byla sofistikovanější, ale to přijde. Jsem třeba zvědavý, jak dopadne deska Charlie XCX, kterou natočila přímo v karanténě a vychází v půlce května. To možná bude první věc z toho ranku muzikantů, kteří mě zajímají a zároveň budou ten stav reflektovat. 

Určitě nás čeká vlna koronavirových desek, ta situace samozřejmě svádí k introspekci, navíc muzikanti jsou technicky zavření doma, tak točí desky. Co jiného by dělali. (smích) Může to samozřejmě ve velké většině případů dopadnout blbě. Tyhle introspektivní desky, při nichž muzikant nemá možnost konfrontovat materiál s nikým, s producentem ani s fanoušky na koncertech, často skončí neposlouchatelným blábolem. Hrozí, že přijde vlna podivných neposlouchatelných polotovarů, které budou jenom o tom, jak někdo sedí doma a je smutný, že čtrnáct dnů neviděl svoji holku. (smích) Zároveň z toho ale určitě vznikne i něco zajímavého. 

Určitě se ta situace odrazí i ve výročních žebříčcích. Teď se hodně píše o nové Fioně Apple, že je to deska pro lidi, kteří si ji můžou poslouchat doma v klidu, rozebírat texty… Zároveň ale byla natočená už předtím. Nebo nový The Weeknd. Pro mě After Hours byla deska do prvních týdnů karantény, hodně introspektivní – o myšlenkách, které tě napadají, když kolem sebe nemáš žádné lidi. Někdy se prostě stane, že deska přijde do momentu, jež sama náladou předjala.

V americké i britské hitparádě od března výrazně bodují singly s hodně osmdesátkovým feelingem – Weeknd s Blinding Lights a Dua Lipa s Can‘t Stop Now. To jsou věci, které jsou hodně hedonistické, vzkazují nám: pojďme si ze všech sil užívat, dokud nejsme mrtví. Paradoxně ale nemáme, kde bychom si užívali, protože musíme trčet doma, tak o tom aspoň posloucháme písničky.

Oba singly, které jsi zmínil, jsou zároveň v americkém žebříčku jedny z nejpopulárnějších.

Ono to přišlo takovým zvláštním střihem, který bude nejspíš vidět až z odstupu. Na druhou stranu to potvrzuje moji teorii s rokem 2008, kdy přišla krize a lidi tehdy začali poslouchat Lady Gaga a rozjuchaný electropop, protože chtěli zapomenout, že všechno jde do kytek. Dnes se možná děje něco podobného: lidi chtějí od Dua Lipa a Weeknda, aby je vzali zpátky do dekadentních a prosperujících osmdesátek a oni si mohli odpočinout od té všudypřítomné úzkosti. 

Kapela Coldplay už k vydání posledního alba nevyjela na turné kvůli ekologické udržitelnosti planety. Ohlásili, že vyrazí až s příštím albem a pokusí se za sebou zanechat nulovou nebo téměř nulovou uhlíkovou stopu. Podobná prohlášení přišla také od Billie Eilish nebo Massive Attack. Myslíš, že situace v souvislosti s pandemií bude předělem v přemýšlení o trvalém růstu na úkor ekologie v hudebním průmyslu?

Kapely byly vždy v popředí tohoto ekologického uvědomění, už v předminulé dekádě to hodně řešili třeba Radiohead, kteří se maximálně snažili, aby byli co nejvíc ekologičtí. Teď je otázka, jestli převáží ekologické uvědomění nebo bude mít navrch fakt, že kapelám dochází peníze a potřebují je vydělat za každou cenu. Až se otevřou hranice a začnou létat letadla, tak zda tyto uvědomělé kapely, které tak nadšeně počítaly svoji uhlíkovou stopu, najednou neřeknou: kašleme na to, vyrážíme na turné. Ukáže se, jestli ty ekologické výzvy nebyly pouze gestem a umělci tomu opravdu věřili. 

Pravidlo číslo jedna v přemýšlení o budoucnosti je podle mě to, že už se nevrátíme tam, kde jsme byli. Neskončí to tím, že někdo přepne tlačítko a najednou se vrátíme do toho jedenáctého března a budeme pokračovat, jako by se nic nestalo. Historie se neopakuje, maximálně jako fraška. Nebylo to tak ani s tou zmíněnou krizí před dvanácti lety, jakkoliv se všichni snažili tvářit, že ano. Změny budou hodně komplexní a je jistá šance, že nová realita bude více proekologická. Teď jsem třeba četl rozhovor s Black Tar Jesus, který říkal, že nechce vyrábět kazetu své nové desky, aby nezaplavoval svět dalším plastem. Což je samozřejmě úplná maličkost, ale stejně… Systém postavený na konzumu, který fungoval spoustu let a na nějž naše planeta pomalu ale jistě dojíždí, se musí proměnit. Možná díky tomu zážitku, co jsme prožili za poslední měsíce, přijde nějaký posun ve vědomí lidstva. Na racionální úrovni budeme evaluovat ještě několik let, co jsme to vlastně žili a co to znamenalo, na té nevědomé nebo emoční se to ale už posune. A doufám, že k lepšímu.

Kam se vrátíme? Těžko říct. Doufám, že se do světa, který bude ohleduplnější a zodpovědnější, protože jestli nás krize něco učí, tak nutnost přemýšlet zodpovědněji. Ve vztahu k budoucnosti, planetě, k sobě i druhým. Víme už pár let, že nám planeta hoří pod zadkem, ty poznatky, které máme k dispozici, jsou pořád stejné, a najednou máme příležitost se na ně podívat jinak a jednat zodpovědněji. 

Třeba to dilema, jestli koncertovat ekologicky nebo ekonomicky, se klidně dá převést na debaty, jež se objevovaly v médiích poslední týdny – jestli držet opatření proti šíření viru a zachraňovat životy či opatření povolit a zachraňovat tím ekonomiku. To je samozřejmě naprosto absurdní otázka, jasně, že je primárnější, aby přežili lidi než ekonomika. My nejsme na světě kvůli ekonomice, ta je tu kvůli nám. A toto zjištění, doufám, povede k nějakému lepšímu přemýšlení o našem místě ve světě. 

Zdá se, že historická etapa globalizace se chýlí ke konci. Posledních několik let je patrný vzestup národních států a odborníci se shodují, že role hegemona USA ve světě pravděpodobně končí. Je možné, že toto platí i na poli kultury, kde dodnes je a vždy byla obrovská převaha právě angloamerického světa? Můžeme čekat také zde změny jako posilování jednotlivých kultur národních států? 

No, to je výborná otázka. Podle mě se často zapomíná, že ten obrovský posun v politice, který poslední roky sledujeme, od Trumpa přes Brexit až po Bolsonara je vlastně reakcí na globalizaci. A na její nezáměrné důsledky, jež najednou začali chápat i obyčejní lidé, kteří chodí k volbám. Populisté jim nabídli variantu národního celku, který je ochrání – funguje to jako jednoduchá myšlenka, staletí stará a v extrémech nebezpečná, ale zároveň izolacionismus je skutečně jisté řešení na systém, který přináší nerovnováhu a další problémy. Nakonec i řešení koronakrize probíhalo v hranicích národních států, protože v globálním měřítku neexistují žádné páky. 

Nyní jsme v situaci, kdy jsou zavřené hranice a věřím, že pro spoustu lidí je to děsivý pocit. Když jsem se jel podívat do Podyjí k rakouským hranicím, kde stáli na mostě na Dyji vojáci, hodně mě mrazilo v zádech a cítil jsem se trochu jako před rokem 1989. Asi toto léto neuvidíme moc zahraničních kapel, lidi tak budou muset chodit více na ty české. Toto by mohl být jistý zlom i v hudebním světě, kdy by lidé začali více uvažovat o své národní kultuře a identitě. Pro nás jako městské liberály má to slovo „národ“ vždy zvláštní pachuť nacionalismu – toho nejvíce identitního přemýšlení o světě. Ale podle mě se bude redefinovat, a to i tak, aby se vzalo z úst nacionalistů – uvědomění národní pospolitosti nemusí nutně vést k nacionálnímu fašismu. Nebo alespoň doufám. 

Když se zase vrátíme k situaci v hudebním průmyslu, tak součástí našeho nejbližšího ekosystému jsou české kapely, ne kapely z Británie. Ty neodehrají koncerty v malých klubech na úrovni „okresních“ měst, nespojí místní komunity, nevydají desku na domácím labelu. Bude záležet na těch muzikantech, jestli nabídnou to, co fanoušci chtějí, ale je to pro ně určitě velká šance. V posledních letech sledujeme, že tuzemské kapely zpívají víc a víc česky, protože si uvědomují, že obsah textu je hodnota navíc. Navíc je tam ten osobní rozměr, s českou kapelou se můžeš vidět vícekrát než jednou za rok a můžeš s nimi snadno komunikovat tváří v tvář. Nahrává tomu i proměna vztahu mezi fanouškem a kapelou, kterou sledujeme poslední roky – hvězdy už nejsou božstvo stojící nad světem, ale mnohem více obyčejní lidé, jaké bys mohl potkat v klubu. 

Velké festivaly nebudou, na ty já stejně nejezdím – podle mě spíše přispívají k odcizení hudby než k čemukoliv pozitivnímu. Takže se těším na léto divokých koncertů někde po lesích, kde se potkáte s kapelou u sudu s pivem nebo táboráku. A oni vám třeba vysvětlí, že je super si koupit jejich desku. Ale abych pořád nemluvil o penězích – tenhle organismus, v němž se pohybujeme, myslím tím to, čemu se dá říkat alternativní scéna, je postavený víc na komunitních základech, které jsou mimo klasické ekonomické vztahy. Má to blíž k rodině než k nějaké korporaci, co má generovat peníze. Nedávno jsem četl rozhovor s rakouskou filosofkou Elke Krasny – ona používá termín „labour of love“ popisující vztahy v komunitách, které záměrně existují mimo kapitalistickou směnnou ekonomiku. A může jít o rodiny, komunitu lidí na vesnici, kde se směňují vajíčka za brambory nebo právě naši scénu, kde lidi pořádají koncerty nebo vydávají fanziny – tahle „láskyplná práce“ funguje, aniž bychom za ni čekali nutně peněžní odměnu. 

Je to snaha vysvléct člověka z identity „homo economicus“, do níž nás tlačí systém – nakonec ne všechno, co děláme, se dá vyčíslit penězi. A tohle jsme také v souvislosti s koronakrizí viděli, že odhodlání zdravotníků nevycházelo z jejich finančního ohodnocení, dělali věci prostě aby pomohli lidem. Nebo lidi, kteří šili roušky, chodili nakupovat důchodcům a tak dále. 

Něco podobného moc dobře známe, muzikanti, pořadatelé malých festivalů, provozovatelé klubů, vydavatelé a doufám, že i novináři jako já, to všechno přece neděláme primárně kvůli penězům. A jestli ano, pak to nedává moc smysl. Děláme to, protože máme rádi hudbu a tu komunitu. Proto se nebojím, že by se všechno zhroutilo ze dne na den, když peníze přestanou proudit. Přese všechno jsem optimista.  

Tři hudební zážitky:

Až se mě někdo zeptá, co jsem dělal během karantény, tak odpovím, že jsem studoval, která je druhá nejlepší osmdesátková metalová deska. Ta první je ...and Justice for All od Metallicy a hned za ní po důkladném průzkumu prováděném mezi březnem a květnem 2020 zařazuji South of Heaven od Slayer.

Slayer - South of Heaven (1988)

Musím věřit svému Last.fm, že jsem během letošního jara nejvíc poslouchal poslední desku Weeknda. Introspektivní materiál z alba se skvěle hodil k prvním týdnům karantény, kdy na člověka dopadala úzkost a strach. 

The Weeknd - After Hours (2020)

Na konci března jsem se propadl do červí díry japonského ambientu z osmdesátých let a nějakou chvíli odmítl vylézt ven. Hosono byl členem Yellow Magic Orchestra (něco jako the Beatles, kteří vznikli v 70. letech v Japonsku a hráli na syntezátory), tohle jsou ale jeho experimentální desky, minimalistické a hladivé.

Haruomi Hosono - Watering a Flower (1984), Mercuric Dance (1985)

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.