Foto: Nyege Nyege showcase, Praha – MeetFactory, 14. 6. 19

Horká páteční noc se v pulzujícím rytmu afrických beatů pod střechou MeetFactory přelila do sobotního rána. Pohlcující energie se rozlila sálem jako rudé světlo, které a obklopilo všechny (osamělé) tanečníky.

Foto: Oshun, Praha – Futurum, 12. 6. 19

Vykřesat úsměvy z poloprázdného klubu není jednoduché, ale třeba to vyjde, jen když se nevzdáte. Oshun mají sladěné kroky i oblečení, pozornost ale strhávají hlavně ty nemocné oči. Na chvilku se v nich ztratím, najednou se všichni hýbou, skandují jejich jméno, bude i přídavek a budou rady do života. „Just in case nobody told you today… you are beautiful and you are doing exactly what you're supposed to.” Slunečnice vyrůstají z pódia a toho večera si každý jednu odnesl domů.

Tajemství vrbenského skla

V poslední době mě čím dál více fascinují kulturní aktivity, které se snaží pracovat s komunitou. Fajfr Štýl na to šel jednoduše: posbíral pár kamarádů pro organizaci akce v malebném Vrbnu pod Pradědem. Line-up je tvořen zejména spřízněnými hudebníky, na něž se váže právě určitá skupina přátel či příznivců. A nakonec, financování víkendu, jehož program by s přehledem obstál jako přehlídka domácí, zejména tedy kytarové scény na nejednom větším festivale, spočívá v dobrovolných příspěvcích.

Podivuhodný svět Connana Mockasina

O novozélandském chlápkovi jménem Connan Mockasin jsem slyšela poprvé před několika lety, když mě na něj upozornil Rhys Webb z The Horrors. Nejspíš jsem tehdy prohlížela nejdříve video k Forever Dolphin Love. Asi devítiminutová skladba nebo spíše opus má skoro až efekt menšího transu. Klip začíná dlouhým, téměř statickým záběrem na „živoucí obraz“ z jakéhosi panoptikálního divadla, aby se náhle přepnul do bloudění po ulicích v duchu filmového realismu, a nakonec skončil fantazijním pronásledováním delfíní ženy/tvora v lese. I’m a china toad/But I’m in filing mode – převtěluje se Mockasin do žáby, čemuž odpovídá jiné video k It’s Choade My Dear, v němž se koupe ve vodě obklopen citrony – a ty má i na očích. It’s choade and, sure the black dog, sure the black dog, lose my friend… na první poslech těžko pochopitelný text vypráví o postavě z fiktivního světa, v němž žijí i Bostyn a Dobsyn, středoškolští učitelé hudby a také protagonisté stejnojmenné série krátkých filmů s komiksem, jež Mockasin vytvořil jako narativní doprovod ke svému poslednímu albu Jassbusters.

Všechny kouty světa v Underdogs‘ – Årabrot, Jo Quail a Mono

Velikonoční víkend si pro sebe, dvěma koncerty – jak v Praze, tak Brně – uzmuli norští Årabrot. Zní to skoro kacířsky vzhledem k tomu, že první, páteční koncert v Underdogs‘, odehráli v rámci turné s velkými Mono. Pro ty jako by neplatily fyzikální zákony a neexistoval čas ani prostor. Přinesli zážitek na hranici transu a přitom byli neuvěřitelně lidští, když skrze publikum opouštěli pódium.

Jsou prostory, které nejsou všem otevřené. Apparat a výstava Sentinel

Ve středu 3. dubna skončil letošní Spectaculare, nejen vystoupením headlinera festivalu Saschi Ringa s projektem Apparat, ale také s koncem výstavy Sentinel na pražské AVU. Vypíchnu právě týdenní výstavu studentů Akademie výtvarných umění a UMPRUM než očekávaný koncert, který byl z různých důvodů zklamáním.

Foto: Ane Bjerkan + Kalle, Olomouc - Jazz Tibet Club, 25. 3. 19

Ane Bjerkan rozechvěla dechy svého aerofonního nástroje zbytky zimy, kterou jsme s sebou přitáhli. Vibrato spustila takové, že jednomu začalo být docela úzko. Čistý a pevný zpěv tomu jen nahrával. Dvě ženy, kterých jsem si všiml odcházet, plakaly. Nevydržely ani na začátek koncertu Kalle s doprovodem kapely. Litovali nejspíš rozchodu a nesnesly dál při takové hudbě vzpomínat na ukončený vztah. Na koncertě je třeba trošku od sebe poodstoupit a snažit se vžít do všech možností hudby, která zrovna hraje. Někdy je to obtížné. Tehdy nejvíc, když v tichých pasážích zaslechnu otylého souseda křoupat extra vysmažené domácí brambůrky z nabídky kuchyně klubu. Úrodný hnůj pro mé neurózy pane. Jen si klidně hryžte, žvý-kej-te, stejně si Ane poslechnu i doma.

Svět podle Irisarriho a Scotta. Spectaculare 2019

Oproti mojí poslední návštěvě Spectaculare se významně zmenšil sál a zvětšila projekce. Mohla jsem sedět a nechat se obklopit jak tou, tak prostorovým zvukem, který skrze čtyři reproduktory kroužil kolem nás. Hudba i vizuály se o večer zasloužily stejným dílem, kromě jmen Simona Scotta a Rafaela Antona Irisarriho si proto zaslouží zmínit i autoři projekcí Jan Nálepa a Boris Vitazek.

Světlo v temnotě. Industriální rauš The Soft Moon

Očekávání před koncertem multiinstrumentalisty Luise Vaqueze, který se v živém vystoupení svého hudebního projektu The Soft Moon snaží o plnohodnotný smyslový zážitek, byla asi taková: napětí a zvědavost. Zvláště, když večer zahajoval set Dizzcocka, v němž představoval své nejnovější album Unreal, které vyšlo na kazetovém labelu Baba Vanga. Ze studiových nahrávek The Soft Moon jsem se neubránila pocitu, že v některých momentech nejspíš budou dost připomínat Nin Inch Nails. To sice není míněno nijak zle, protože kolekce hudby Trenta Reznora i jeho živé koncerty mě pořád ještě baví a nejsou omrzelé. Přece jen však od současné hudby chcete víc než jen reminiscence na kultovní kapelu.

Skanzen & kýč Sunn O)))

Vzpomínky na koncert v kostele před deseti lety, články v Respektu, citace Guardianu. Hype kolem koncertu Sunn O))) v Arše byl adekvátně masivní a k dokonalosti už chybělo snad jen promo v Sama Doma. Holt zakladatelé žánru a kultovní postavy experimentální scény nejezdí do Prahy každý den. Kór s tak výborným supportem v podobě Frederikke Hoffmeier alias Puce Mary.

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.