Bojovník, který neuhne pohledem. Gaika v Roxy

Projít labyrintem art deco prostoru klubu Roxy, ocitnout se v malém sále někde hluboko dole. Z jedné strany bar, z druhé pódium kde se zrovna odehrává show elektronického projektu Isama Zing. Slovenský hudebník Jonatán Pastirčák míchá beaty a melodické celky, kterými čas od času probleskne nahrané vrznutí skříně nebo dekonstuovaný šum. Autentický zážitek, početný dav nadšeně tleská a prostor se halí do kouřového závoje. Ve vzduchu jde cítit zvláštní, nasládlá vůně, na chvíli se hudebního vedení ujímá DJ než, zahalený kápí a se slunečními brýlemi, nastoupí sám Gaika.

Foto: Le Guess Who? 2018, Utrecht (NL) – různá místa, 8.–11. 11. 18

Festival Le Guess Who? v pár pohlednicích ze sálů, ale také ulic, dílen, kostelů. Nizozemský festival trval také tentokrát čtyři dny a noci a vedle velkoklubu Tivoli zasáhl bezmála celé město Utrecht. Pár fotek zachycuje atmosféru Lomboku, vedlejšího programu festivalu, který probíhal ve stejnojmenné čtvrti a představil folklórní či menší, vycházející jména. Doplňující galerie k té, co vyšla na Full Moon Zinu.

Zeal & Ardor v pohlcení světel

Na Zeal & Ardor jsem se těšila jako na Vánoce už od začátku léta a po neplánovaném katarzním zážitku v Hradci to byla naprostá nedočkavost. Dost možná šlo o prostory Futura, do kterého se moc nevešli, ale očekávaná euforie se úplně nedostavila. Půdu jim skvěle připravili finští předskokani NYOS. Porce naprosto animální energie a oddanosti hudbě tak, že se vibrace klubu musely předávat napříč celým Smíchovem. Bez speciálního osvětlení nebo propracované show, ve dvou, si během přidělené půlhodinky podmanili úplně všechny.

Zajatí v moci. Kikagaku Moyo v Praze

Kikagaku Moyo začali hrát přesně v devět. Téměř dvouhodinový set, ale pocitově tak půlhodinka. Zdálo se, že naplněné Futurum by kvarteto japonských kouzelníků hltalo až do rána. Celý dav byl plně v jejich moci a prvotní zasněný poslech se zavřenýma očima se postupně transformoval do závěrečného poga na Smoke and Mirrors. To poslední, co bych od vystoupení čekala, ale po prvním stagedivingu už jsem se přestala divit úplně všemu. Dvojnásobná halucinace. Jako ve snu, znovu a znovu jsem užasle pozorovala publikum – v euforii a vrhající se z pódia, až jsem nakonec sama sebe přistihla v divočícím kotli.

První podzimní déšť na FreiPlatzu

Říjnový večer, padající kapky. Opavská klubová noc se nám otevírá vstříc. 20:00 Na dvorku, v pokec zóně, se válí mlha. Venku s ní jen pár lidiček, nejspíš organizátoři. První koncert právě probíhá – Vladivojna. Říkám si ale, že jsem tu nějak brzo.

Svět přímo před tebou. Ghost of you na prknech Kabinetu Múz

Od sympatické, počáteční skoro až nesmělosti projevu, s význačným citem pro záhadné písničkaření, dotýkajícího se naopak směle popových refrénů, vypluli Ghost of you z nezávislé mladé scény, která tu v Brně začínala pomalu růst. Nepřeslechnutelná kytarou, co si říkala o sólo, ale přesto zůstávala součástí jednotného celku, kde každá nota, rytmická změna i vedení vokálních partů dávalo smysl.

Foto: Syny + Lavra + Sítě + Tommy and the Commies, Brno - Kabinet múz, 29. 10. 18

Pondělní večer se zdál být ideální dobou na to, si po náročném víkendu dopřát trochu zvukové očisty. Tentokrát v brněnském Kabinetu Múz, kde se sešla hned čtveřice poměrně různorodých kapel. První se představil projekt Sítě, který tvoří hudebníci Jan Tomáš a Jan Kašpar. Dvojice zahájila večer pomalým, ale o to těžším ambientním noisem probouzejícím v sále naléhavost, jež se z bouřlivých pasáží přelévala do místy až hypnotických částí. Následovala Lavra, taktéž dvojice složená z muzikantů, které můžete znát z projektu Ticho de Beige nebo kapely Orient. Jejich dávka trip-hopu šlehnutého potemnělým popem mě spíše nebavila, i když své momenty to mělo.

Foto: William Basinski + New Rome, Praha – Palác Akropolis, 25. 9. 18

Ambientní a experimentální hudba v podání šedesátiletého Williama Basisnkého nezní ani trochu usedle a rozhodně za to nemůže jenom jeho extravagantní styl oblékání a manýry rockových hvězd. Jeho prostorné a syrové skladby střídají vždy klaustrofobní pasáže, které z ničeho nic uzavírají diváky do místností bez dveří a oken, aby je Basinski svým ambientem rozpadu opět proměnil do nekončících a neohraničených ploch.

Kytarová epopej v Aréně. Deafheaven ve Vídni

Legendární vídeňská Arena, neděle večer. Už ani nevím, kdy jsem tu byl naposled, poprvé to bylo snad někdy v roce 2012, když ji roztřískali Converge, ale to místo si svou specifickou atmosféru stále drží. Tak jako asi 99.99999 % lidí jsem se s Deafheaven seznámil díky Sunbatheru aka Sluncekoupači. Růžový black metal, co vlastně není black metal, ale zároveň byl mnohem víc black metal, než je teď.

Fyzická izolace hluku. Posh Isolation v Ankali

Jakkoliv jsem v Kodani strávil tři dny, k Mayhemu – středobodu tamní alternativní, contemporary, experimentální, whateveryoucallit scény – jsem se ani nepřiblížil. Zato jsem byl v Tivoli, na Öresundu a projel kanály včetně zastávky u malé mořské víly. Middle class much? Nicméně v zájmu zachování tradice snad všech, na internetu dostupných, článků o Posh Isolation jsem Mayhem musel do úvodu nějak napasovat.

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.