Hudba na dosah ruky: Jak digitální technologie zamíchaly s hudebními žánry

Po celá desetiletí jsme byli zvyklí běžně dělit hudbu na žánry. Kdykoliv proto došla řeč na naše hudební preference, mohli jsme buď začít zdlouhavě vyjmenovávat své oblíbené hudebníky či kapely nebo si ušetřit čas prostým uvedením námi preferovaného žánru. Nevyhnutelnou součástí tohoto procesu pak byla také intelektuální debata ohledně sofistikovanosti toho či onoho žánru, kterou „poražený“ diskutér obvykle uzavíral apelem na nutnou míru subjektivity. Ačkoliv takové diskuze nezmizely a nejspíš ani nikdy nezmizí, dochází v posledních letech zejména u mladších lidí k poměrně výrazné proměně: hudební žánry už jednoduše nejsou v kurzu.

Jste to, co posloucháte

Od 50. let, kdy se v USA zrodil rock'n'roll, si srdce mladých lidí postupně získalo nespočet různých hudebních žánrů. Některé zazářily a pak vyhasly, ale zanechaly nesmazatelnou stopu na tváři hudební scény a v myslích svých příznivců. Jiné zůstaly po celou dobu na okraji a o globální popularitu jejich příznivci ani představitelé nikdy neusilovali. Vznikla tak pestrá mozaika žánrů, z nichž si každý může vybrat ten, který nejvíce naplňuje jeho subjektivní představu o dokonalé hudbě. Zdá se však, že mladým lidem se z takového nepřeberného množství možností vybírá jen těžko nebo si možná ani vybírat nechtějí.

Například průzkum z roku 2015 uskutečněný agenturou YPulse, která se zabývá zkoumáním postojů mileniálů a generace Z, ukazuje na jednu významnou změnu: ačkoliv v životech mladých lidí hraje hudba stále důležitou roli, nechovají tito posluchači v oblibě (pouze) jeden konkrétní hudební žánr a stejně tak necítí, že by hudebními žánry byli jakkoliv definováni, jako tomu často bývalo v případě předchozích generací. V anglofonním prostoru se pro tento fenomén vžil pojem „genre-less music fan“, volně přeloženo jako „bez-žánrový hudební posluchač“, který se ve svém vkusu nenechává omezovat rigidním rozdělením hudby do určitých kategorií, ale zajímá jej hudba jako taková nebo mohou být pojítkem výběru i nehudební souvislosti. Jednoduše řečeno: poslouchá to, co se mu líbí bez ohledu na to, o jaký jde zrovna žánr.

A co hudebníci?

Proměna způsobu, jakým mladá generace posluchačů k hudbě přistupuje, má vliv na celou řadu věcí: od marketingu a prodeje hudebních alb až po dramaturgii hudebních festivalů. Zasahuje však i samotnou hudební tvorbu. Jestliže se totiž nechtějí existencí žánrů nechat spoutávat mladí posluchači, proč by jimi měli být svazováni umělci?

Třeba rapper Post Malone, který v roce 2019 vydal společně s heavymetalovou legendou Ozzy Osbournem a dalším rapperem Travisem Scottem skladbu Take What You Want a o dva roky později se naopak on sám podílel na Ozzyho skladbě It’s a Raid. Podobně s kytarovým soundem experimentoval i rapper Machine Gun Kelly, který z hip hopu dočasně přešel na rap rock a následně pop punk, aby se nakonec po dvou veleúspěšných albech zřejmě natrvalo vrátil zpět k hip hopu. Lil Nas X se zase proslavil písní Old Town Road, v níž společně se slavným country zpěvákem Billy Ray Cyrusem velmi kreativně mísí pop, hip hop a ne asi zcela překvapivě – country hudbu. Stejně tak i jeho dcera Miley Cyrus, která je sice známá spíše jako popová zpěvačka, přesto je jí třeba přiznat, že také poměrně často koketuje s jinými žánry nebo podžánry jako je R&B, hip hop či rock.

Jiní hudebníci na to jdou ještě radikálněji. Například americká zpěvačka a umělkyně Poppy (vlastním jménem Moriah Rose Pereira) označuje svoji hudební tvorbu jako „post-genre music“. S nadsázkou by se dala post-žánrová hudba popsat jako situace, kdy se hudebník stává svým vlastním žánrem, neboť jeho tvorba je buď natolik osobitá nebo naopak málo vyhraněná, že ji nelze jednoznačně zařadit. Obecně je ale možné říci, že post-žánrovou hudbu tvoří hudebníci, kteří přejímají prvky mnoha různých žánrů, jež jsou jim blízké, a pracují s nimi novým, originálním způsobem bez potřeby vybrat pro svoji tvorbu jednoznačnou žánrovou definici. Ne vždy tento pojem používají pro označení své hudby samotní umělci, ale občas jim, jak už to tak bývá, tuto kategorii přiřknou hudební publicisté. Ostatně za zástupce post-žánrové hudby byl v červnovém článku The New York Times označen i výše zmíněný rapper Post Malone. A takových příkladů je mnohem víc.Je nutné se přizpůsobit

V současnosti je běžné, že se hudebníci odmítají orientovat výhradně na jeden hudební žánr, a jsou o to více nakloněni různým experimentům. Samozřejmě kombinování hudebních žánrů není žádnou novinkou. Docházelo k němu běžně již v minulosti, a právě takto vzniklo nejen mnoho zcela nových žánrů, ale i jednotlivých podžánrů (např. blues rock či nu-metal).

Stejně tak je dávno známým jevem přecházení mezi žánry. Nebylo by proto překvapivé, pokud by někdo tyto experimenty v populární hudbě smetl ze stolu s tím, že jde jednoduše o crossover a není potřeba jim věnovat větší pozornost. Hudební žánry zkrátka nejsou statickými kategoriemi, jež nelze překračovat či kombinovat. Zdá se však, že v posledních letech k těmto jevům dochází mnohem častěji a ve větším množství než kdy dříve, čímž je tento přístup ve společnosti i v hudebním průmyslu postupně normalizován a hranice mezi jednotlivými žánry se stírají. Současní hudebníci jednoduše nechtějí, aby byl jejich umělecký projev omezován rigidní orientací pouze na jeden žánr, kterému by byli bezmezně odevzdáni a stejně tak se ve svých hudebních prožitcích nechtějí nechat svazovat žánry ani jejich posluchači. Není však divu – i hudebník je ostatně zároveň hudebním posluchačem.

Také proto si mnoho zahraničních odborníků klade otázku, do jaké míry je dělení hudby na žánry a podžánry stále relevantní, a snaží se nalézt způsob, jak hudbu rozdělit tak, aby nové kategorie lépe odpovídaly návykům a potřebám současných posluchačů. Například ve studii z roku 2016 věnované tématu výběru hudby na základě povahových rysů posluchačů došel doktor David M. Greenberg, odborník na hudební psychologii působící na Cambridgeské universitě, a jeho tým k závěru, že hudbu lze rozdělit do tří základních dimenzí podle vzrušivosti (úroveň energie v hudbě), valence (spektrum emocí od smutku až po radost) a hloubky (úroveň propracovanosti a emocionální hloubky v hudbě). Jednotlivé skladby se pak navzájem odlišují na základě dosažené úrovně v rámci těchto tří kategorií. Právě tento systém klasifikace hudby může být velmi užitečný streamovacím službám například v procesu vyhledávání a doporučování skladeb či k automatickému generování kontextových playlistů, během nějž je využíváno technologie strojového učení. Například Spotify již nyní umožňuje svým uživatelům kategorizovat oblíbené skladby právě podle nálady. Poněkud paradoxní je však to, že zde posluchači mají možnost své favorizované písně roztřídit také podle hudebních žánrů.

Hudba na dosah ruky

Co je ale příčinou toho, že zejména mladí hudebníci i jejich posluchači ztrácejí zájem o hudební žánry a poslouchají či sami hrají to, co jim přijde zrovna pod ruku? V první řadě je samozřejmě podstatným faktorem již výše zmíněný fakt, že se jednoduše nechtějí nechat omezovat jen jedním žánrem. Prvotní příčinu lze ovšem najít někde jinde. Kromě toho, že otázka (hudebního) vkusu je spojená s mnoha různými faktory, včetně např. věku, dosaženého vzdělání či příjmu a společenského postavení, je zjevné, že na vkus posluchačů silně působí i moderní technologie, jež se stávají dostupnějšími, a možnosti, které tyto technologie nabízejí.

Právě digitální technologie totiž během posledních několika dekád drasticky proměnily nejen způsoby, jakým hudbu produkujeme, distribuujeme a konzumujeme, ale také to, jak objevujeme nové interprety. Zatímco před jejich nástupem a rozšířením se poslech hudby a objevování nových zajímavých interpretů pojilo s určitým finančním rizikem, technologický pokrok přispěl k demokratizaci a minimalizaci výdajů jak na straně konzumentů, tak na straně producentů.

Ještě generace našich rodičů byla z velké části závislá na tom, jakou hudbu jim zprostředkovala rádia, televize či tisk, případně mohli hudební nadšenci objevovat nové umělce prostřednictvím koncertů a hudebních festivalů. Potíž byla v tom, že jedna dobrá skladba, kterou zaslechli třeba v televizi, ještě nevypovídala nic o kvalitě jiných písní daného interpreta, proto si zejména teenageři závislí na kapesném od rodičů či výdělcích z brigád dvakrát rozmysleli, zda si právě kvůli jednomu hitu koupí celé album. Pokud měli to štěstí a pronikli do nějaké z hudebních komunit nebo měli přátele se stejně intenzivním zájmem o hudbu, mohli si také nové objevy navzájem „vyměňovat.“ To je sice lepší možnost, než se spoléhat na to, co posluchačům naservírují média, ale i v tomto případě byl člověk závislý na úsudku druhých, takže objevování nové, zajímavé hudby stále představovalo určitou finanční investici. Je navíc taktéž potřeba vzít v potaz existenci Železné opony, která situaci mladým obyvatelům východní Evropy v porovnání s jejich západními vrstevníky ještě více ztěžovala.

Někdejší šéf rádia Columbia Records, Samuel Potts, již v roce 2016 uvedl v článku Petera Robinsona publikovaného v deníku The Guardian, že mileniálové jsou první generací, která má díky digitálním technologiím hudbu doslova na dosah ruky, což podle něj ovlivňuje jak hudební vkus posluchačů, tak i hudebníků. Potts tvrdí, že je kultura na internetu ze své podstaty natolik globální, až se žánry, jež byly dříve geograficky ohraničeny, a i díky tomu se od sebe vzájemně odlišovaly, rozptýlily po celém světě.

Od Napsteru ke Spotify

Přibližně na začátku 90. let (se zohledněním regionálních rozdílů) pak začaly i do běžných domácností masově pronikat počítače a o něco později také internet – technologie, které velmi rychle proměnily hudební průmysl a dostupnost hudby. V mnoha ohledech šlo o pozitivní změnu, ale byť digitální technologie s sebou přinesly mnoho dobrého, mají i své stinné stránky. Příkladem toho byla peer-to-peer (P2P) služba Napster, jež vznikla v roce 1999 a svým uživatelům umožnila prostřednictvím jednoduchého rozhraní zdarma sdílet soubory ve formátu mp3 nacházející se na vzájemně propojených zařízeních. Existence Napsteru však neměla dlouhého trvání, neboť pouhý rok po jeho spuštění došlo k soudnímu sporu s kapelou Metallica, na jejíž stranu se následně postavil i rapper Dr. Dre. Jádrem celého sporu bylo demo skladby I Disappear, které se na Napsteru objevilo dokonce ještě před oficiálním vydáním. Tento spor pochopitelně nemohl Napster vyhrát a roku 2001 byl proto vypnut. Koncept bezplatného sdílení hudby ovšem mnoho hudebníků zaujal, neboť v něm viděli možnost, jak svoji hudbu snadno dostat k co největšímu množství lidí. A nemýlili se. Napster, jenž dnes funguje jako internetový obchod s hudbou, totiž skutečně nalezl díru na trhu, a nakonec tak položil základ streamovacím službám jako jsou Spotify, Apple Music, Deezer či další.

Moderní streamovací služby se však pochopitelně od Napsteru zásadně liší v technologiích, které využívají, a tím pádem i v jimi nabízených funkcích. Již se nejedná pouze o vyhledání a stažení požadované skladby, ale o přidanou hodnotu v podobě vytváření, sdílení, objevování a poslouchání playlistů. Dalším pokrokem je mechanismus pro vyhledávání a doporučování nového obsahu na základě posluchačských návyků uživatelů a jejich vzájemného porovnávání. A právě tyto funkce streamovacích služeb mají podle hudebních publicistů a dalších expertů v současné době velký potenciál formovat hudební vkus mladších generací.

Služby určené ke streamování hudby však nejsou jediným způsobem, jak mileniálové a zástupci generace Z objevují novou hudbu. Podle průzkumu z roku 2021 americké společnosti Dolby Laboratories, která se zabývá výzkumem audiotechniky a reprodukce, až 57 % dospělých nové interprety či individuální skladby objevuje prostřednictvím sociálních sítí. Ačkoliv většině lidí stále pomáhá s ukojením hladu po hudbě platforma Youtube určená primárně ke sdílení videí, 79 % respondentů uvedlo, že způsob, jakým objevují novou hudbu, významně ovlivňují sociální média jako Facebook, Instagram či TikTok.

Modelový posluchač, modelový hudebník

Postupného stírání hranic mezi žánry a proměn vkusu posluchačů směrem k odchýlení se od žánrů si v posledních letech všímají mnozí hudební publicisté jako Peter Robinson a další odborníci, včetně výše zmíněného Samuela Pottse, pravdivost jejich sledování je však obtížné empiricky prokázat.

Pointa ale zůstává stejná: s tím, jak je hudba dostupnější – a to jak finančně, tak fyzicky – a její objevování jednodušší, se posluchači ani hudebníci nemusejí omezovat na jeden konkrétní žánr. Je sice přirozené, že minimálně teenageři se budou snažit najít určitý kolektiv podobně smýšlejících vrstevníků, nicméně roli, kterou dříve zastávala zejména hudba a k ní přidružené subkultury, dnes celkem slušně supluje internet a jeho prostřednictvím propojené komunity. Díky tomu se mohou hudebníci pouštět do různých experimentů napříč žánry a posluchači vytvářet, nacházet a sdílet eklektické playlisty přesně podle jejich momentální potřeby, činnosti či nálady.

Toho, že by hudební žánry zcela vymizely, se však téměř jistě obávat nemusíte – vždy se najdou lidé, kterým bude imponovat například klasický rock či hip hop. Současné technologie však dávají hudebním posluchačům i tvůrcům příležitost umělecky se vyjádřit a najít právě takovou hudbu, která je vystihuje a vypovídá přímo o jejich vlastních prožitcích.