Ne nadarmo se říká, že všechno souvisí se vším. V umělecké branži to platí dvojnásob. Souvislost mezi hudebním a výtvarným uměním lze vnímat mnoha směry. Umělci hudbu a s ní související věci, jež na ně působí, zobrazují různě: někteří zaznamenávají frekvence zvuku, jiní hudbu propagují, ovšem velmi časté je pocitové zobrazení hudby. Na toto téma se váže celý jeden umělecký směr (zrozen okolo dvacátých let 20. století) zvaný orfismus alias orfický kubismus.
Kubismus s hudební abstrakcí
Výraz, jehož poprvé užil kubistický básník Guillaume Apollinaire, je odvozen od řeckého mytického pěvce Orfea. (Krom toho mu byly podnětem i názvy obrazů Františka Kupky: Klávesy piana, Dvoubarevná fuga). Označil tak malby Roberta Delaunaye, působící jako básnické metafory pro skladbu hudebních dojmů z abstraktních obrazů barevných ploch. Jak již bylo nastíněno, směr má velmi blízkou souvislost i s naší zemí. Díla jednoho z velikánů českého umění, malíře a grafika Františka Kupky, byla takto označována právě především díky Kupkově lásce k hudbě. Pomocí ní totiž vytvářel díla, která v nás mají vyvolávat pocity blízké poslechu hudby.
R. Delaunay – OrphismPestré barvy, silná dynamika, rytmus a bohatá prostoupenost hudebností jsou hlavními výrazovými prostředky, které tvoří celkovou kompozici obrazu. Sám Dealaunay svou práci označoval poněkud cizím výrazem – jako simultaneismus. Termín přejal Apollinaire, aby vystihl vlastní slavnou sbírku Kaligramy, a prohlásil: „Orfiský umělec musí simultánně poskytovat čistě estetické potěšení, strukturu, která je samozřejmá, a zároveň vznešený význam, což je námět.“
Orfismus se však netýká čistě jen umění. V rytmicky dynamickém podání tvarů, světla a barev odrazil životní pocit před 1. světovou válkou. Oficiálně vznikl odštěpením od čistého kubismu v roce 1913, a to berlínskou výstavou právě Roberta Delaunaye. Na rozdíl od víceméně přísného kubismu byl orfismus výrazně poetický, barevný a plný života. Orfismus ve svých počátcích hledal inspiraci v okolním světě, v mnohém byl inspirován městem či přírodou, nicméně později byla díla jeho umělců stále abstraktnější, až se zaměřila na abstrakci docela. Propagátory úplné abstrakce pak byli Robert Delaunay a František Kupka, kteří jsou považováni za její zakladatele.
F. Kupka – Cirkulární a vertikálníJednoduché a výstižné kompozice orfismu působily rytmickým pohybem a vibrací, vířivým barevným rytmem světla a zvuku. Každá barva a odstín měly na plátně zvláštní úlohu, která byla včleněna do geometrických forem jako noty do osnovy hudební partitury. Kromě kubismu vzešel orfismus i z futurismu a impresionismu. První skupinová orfistická výstava se odehrála v Paříži 1913 na Salonu Nezávislých (neboli odmítnutých); Apollinaire zde křtil orfistický magazín Montjoie!. Orfisté hledali ve společensky kritické situaci harmonizační koncepci světa i celého vesmíru; věřili v hudebnost a duchovní sílu své práce.
Apollinaire označoval za orfisty vedle F. Kupky a maželů Delaunayových také M. Duchampa, F. Picabiu či F. Légera. Nejvytrvalejšími orfisty byli nicméně manželé Delaunayovi. Zánik krátce trvající orfistické skupiny přišel s vypuknutím zmiňované první světové války, ovšem vliv těchto umělců na pojetí barev a jejich dynamiky se projevil v tvorbě mnoha nastupujících výtvarníků.
Co se skrývá pod banánem?
Spojitost mezi hudbou a výtvarným uměním je zkrátka nepopiratelná. Podíváme-li se na toto téma z poněkud komerčnějšího, avšak neméně významného pohledu, zjistíme, že nebýt Andyho Warhola, nejslavnějšího představitele pop-artu a celkově jednoho z nejzásadnějších umělců všech dob, nebyli by možná nikdy objeveni stejně slavní The Velvet Underground. Vůdčí osobnost amerického pop-artu se již v 60. letech vypracovala z tvůrce inzerátů a ilustrátora reklamních předmětů na kontroverzního, ale velmi uznávaného malíře. Na světě není mnoho lidí, kteří by na první pohled nepoznali Andyho nejznámější díla. Když v roce 1965 Warhol s Paulem Morrisseyem, režisérem Andyho filmů, objevili tehdy naprosto neznámé Velvety, stali se okamžitě jejich manažery.
Poněvadž kapela v té době neměla kde zkoušet, nabídl jim Warhol svou proslulou Factory, alias továrnu na umění. Zde také vznikl snímek s názvem The Velvet Underground & Nico: A Symphony of Sound. Ohledně zpěvačky Nico vedl Andy se zpěvákem skupiny Lou Reedem spory. Reed byl zásadně proti jejímu působení v kapele, Warhol ho však dokázal přesvědčit. O několik měsíců později z toho vzniklo album, jež nekompromisně ovlivnilo dějiny hudby a ovládlo přední příčky hudebních žebříčků. Album samotné se stalo známým právě i díky Warholově osobitém návrhu jeho obálky − na přední straně desky byl zobrazen výrazný žlutý banán s nápisem Peel Slowly and See (Pomalu oloupejte a uvidíte). Po stržení obrázku žlutého banánu se na jeho místě objevil oloupaný růžový banán.
Intermedialita s českou značkou
A co dnešní doba? V současném umění, jemuž od 60. let 20. století vládnou konceptuální a postkonceptuální tendence, se stala intermedialita téměř samozřejmostí. Propojit dohromady hudbu, literaturu, fotografii, divadlo, výtvarno či film dnes není problém, naopak je to mnohdy od umělců, kteří chtějí v této branži prorazit, vyžadováno. Často takto vznikají nejrůznější objekty, instalace, videoarty, performance, ale i hudební projekty. Jedním z příkladů je pražská experimentálně-elektronická skupina WWW, těsně spjata s prvopočátky hiphopu u nás.
Jejich zásadní zviditelnění přišlo v roce 2006, kdy s kapelou začal spolupracovat malíř Lubomír Typlt, a vzniklo tak unikátní spojení hudby, textu, statického obrazu i videoklipu. Klipy WWW byly mimo televizní vysílaní prezentovány i v uměleckých galeriích, staly se též podnětem k sérii přednášek WWW o nových médiích na Akademii výtvarných umění. Častým námětem je po vizuální stránce postava Pinocchia, jež se ojevuje v mnoha Typltových obrazech a je zobrazena i na albu Tanec Sekyr. Lubomír Typlt vystudoval ilustraci na pražské UMPRUM, malbu na brněnské FaVU a také Kunstakademii v Düsseldorfu. Pro jeho obrazy je typická zářivá a naléhavá barevnost, napětí a expresivní velkoformátová figurace se silným obsahovým sdělením.
