Keane Keane Alex Lake

Keane – Pohlceni tichem v cizí zemi

Vzpomněl by si ještě někdo před dvěma lety na Keane? Jistě, v roce 2004 a to už je pěkná doba, vydali svůj debut Hopes and Fears, který je vyhoupl na špičku britské hitparády. Se svými kamarády a rivaly zároveň, Coldplay, se dělili o titul nejúspěšnější britské kapely tehdejší doby. První desky se prodalo tolik, že se jí údajně kapela finančně zajistila na celý život. Krize hudebního průmyslu je zřejmě ještě nezasáhla. Mohli by si tedy teoreticky dělat, co by chtěli. A také se o to pokusili, jenže to byla spíše jejich zkáza. Teď jsou zpátky s novou deskou Strangeland, po čtyřech letech, v době, kdy se hudební scéna zcela změnila. Jejich norští oblíbenci a-ha to raději zavčas zapíchli. Keane se ale nevzdávají, jsou ještě mladí. Mají ale co říct nové generaci posluchačů? A mají vůbec co říct jejich věrným fanouškům?

Piano... a zase piano

Význam Keane zná každý, kdo si o nich v době jejich rozkvětu přečetl kterýkoliv článek v tisku. Je to průkopnická kapela, která dokázala, že rocková hudba se dá dělat i bez kytary. Jako rock samozřejmě chápeme určitý široce pojatý protipól vůči oné pop music, kterou v současnosti reprezentují například Justin Bieber nebo Katy Perry. Nic víc, ani nic míň – jen vysvětlení pro ty, kdo jsou posedlí žánrovými definicemi. Místo kytary si Keane zvolili piano a je třeba jim přiznat zásluhu za to, že na debutu předvedli dosud nevyužité možnosti tohoto nástroje v pop music (jakožto protipól klasické hudby). Pochopitelně piano a klávesy se používaly v pop music dávno před nimi, ale Keane se podařilo udělat z tohoto zvuku a použití královského nástroje svoji značku. Brzy následovalo označení „kytarovka bez kytary“, které už dnes zní skoro jako klišé.

Trojice Angličanů z oblasti kolem přímořského města Hastings však nemínila nikdy hlásat revoluci jako Oasis nebo jiné kapely, které si představíme pod škatulkou „kytarovky“. Jejich cílem vždycky bylo dělat hudbu pro radost sobě a druhým. Někdy veselou, jindy smutnou, někdy z toho vyšel hit se silnou melodií typu Somewhere Only We Know nebo Bedshaped, jindy odrhovačka jako Is It Any Wonder? nebo rozporuplný pokus Spiralling. Problém byl v tom, že ne každému to stačilo.

Po stopách emopopu

Keane patří do jisté kategorie, kterou bychom mohli nazvat „emocionální pop music“. Je to termín, s nímž se definují Hurts a dalo by se říct, že zrovna oni jsou momentálně pro Keane největší konkurencí. Seversky laděné melodie s trochou patosu, nostalgie, deprese a snahou ji překonat, což vyúsťuje v některých písních v radostné popěvky, že život je přece fajn. Retro nádech, zvukový návrat do 80. let, citace různých kapel z tohoto období a záliba v klávesách a syntezátorech – to jsou další atributy žánru. Ať už se bavíme o Keane, Hurts, případně nakonec i Coldplay, ještě jedna věc je těmto kapelám společná. Velmi oddané komunity fanoušků, které se dokážou spojit v jednu unisexovou virtuální osobu (abychom byli genderově korektní) a to se projevuje zejména v různých anketách o nejlepší skladbu, kapelu a tak podobně.

Vzestupy a pády

Co se týče Coldplay v porovnání Keane, skupina v čele s Chrisem Martinem už je naprosto někde jinde. Svou vedoucí pozici si udrželi i přes to, že jejich poslední nahrávka není zrovna zářezem do historie, ač jsou nenávidění i milovaní, Coldplay jsou prostě velkou kapelou, která vyprodává stadiony. Bohužel Keane stále zůstávají skupinou, která nepřekonala svůj debut.

Jejich druhé album Under The Iron Sea vyšlo v roce 2006 a přineslo pár skladeb znějících na stejné vlně jako první deska, nijak zásadních. Přesto začátek druhého počinu byl tak slibný, protože skladba Atlantic patří dosud k tomu nejlepšímu, co kapela za celou svou kariéru složila, když se trochu odpoutali od své typické hitovosti.

Následovala opět dvouletá pauza a pokus vybočit z obvyklého stylu a také melancholie, která už by na třetí desce mohla začít dost nudit. Výsledkem bylo rozporuplné album Perfect Symmetry, kterou dnes s odstupem času zpěvák Tom Chaplin hodnotí jako příliš „pohodlné“. Keane se odklonili od klavírní kapely s rockovým přístupem k jakési adult pop music s produkcí vyvolávající dojem snahy zalíbit se těm, kteří dnes dávají přednost Lady Gaga. Keane jednoduše zkoušeli něco, co jim úplně nesedělo. Samotná kapela došla k závěru, že po tomto zvláštním albu a tápání po novém zvuku a stylu na EP Night Train je načase vydat dlouhohrající desku s pořádnými písničkami.

Návrat ke kořenům

V květnu tak po dlouhém čekání vyšla nahrávka Strangeland samozřejmě vyvolávající velké naděje v komunitě fanoušků kapely. Singl Silenced By The Night je poměrně příjemným překvapením, svědčí o tom, že kapela stále úplně nevyprahla a je schopná napsat naléhavou melodicky bohatou skladbu s hutnou vrstvou klavírního doprovodu. Ticho je určitý koncept, kterého se kapela drží, i když hudba je prakticky opakem ticha, přece na vás jeho atmosféra z této desky odněkud dýchá.

Dan Grech-Marguerat, producent The Vaccines a nebo (překvapivě) Hurts, zapracoval na současném zvuku nového alba a kupodivu se podařilo, aniž by Keane ztratili svou typičnost. Kapela také nově ustálila počet svých členů na čtyři, když se k sestavě Tom Chaplin (zpěv), Tim Rice-Oxley (piano a songwriting), Richard Hughes (bicí) přidal baskytarista Jesse Quinn, který však s nimi spolupracoval už delší dobu.

Keane vydali svou čtvrtou desku v době, kdy existuje na britské scéně poměrně solidní množství více i méně známých nových kapel, které jednoduše dokážou napsat silnější skladby. Ale přece jen, Strangeland je důkazem, že do starého železa ještě rozhodně nepatří. Ne každá písnička na nové desce je nezapomenutelná a asi si ji nebudete pouštět pořád dokola, ale je tu pár vydařených momentů, jež připomínají jejich prvotní úspěch. Keane jsou jednoduše zpátky.

TAG:

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.