Čas od času mě omrzí veškerá současná hudební nabídka a dostanu chuť se podívat do šuplíku. Přehrabovat se v něm, hrabošit, vytahovat desky hudebníků, na které dávno sedl prach a které nabízí krásné cesty časem. Jedním takovým oblíbeným retro potěšením je pro mě i eponymní nahrávka Molly Drake.
Molly Drake (1916–1993), matka a zároveň nevyvratitelná inspirace britského, až posmrtně doceněného písničkáře Nicka Drakea, byla především básnířkou. Hudba pro ni byla jen koníček, skládala si sama pro sebe a pro radost, nic víc. Přesto si pár svých skladeb na přelomu padesátých a šedesátých let v pohodlí obývacího pokoje nahrála a ty loni nečekaně vyšly jako album.
Je to první lo-fi? Je to první DIY deska? Těžko říct. Tak jako tak je atmosféra akustických klavírních skladeb s všudypřítomným šuměním magnetofonové pásky a kouřem zahaleným barovým piánem, osázeným poloprázdnými skleničkami od vína, neodolatelná. Minimálně pro mě.
