Bez minulosti není budoucnost. S Alešem Opekarem o Popmuseu

Kill the Dandies Kill the Dandies foto: Popmuseum

Pražské Popmuseum, sídlící v budově KC Kaštan na Břevnově, spravuje od roku 2000 rozsáhlý archiv mapující českou(slovenskou) hudební scénu. A to nejen popovou, jak by se z názvu mohlo zdát. Od hudebních nástrojů, přes nahrávky, nástroje, časopisy po nejrůznější memorabilie. Pravidelně pořádá výstavy, v současnosti můžete navštívit expozici věnovanou Martě Kubišové. Popmuseum letos svou činnost obohatilo navíc o koncertní sérii Popmuseum Stage. Hudebníci a hudebnice připravili ve spolupráci s muzeem originální sety, které můžete zhlédnout na jejich youtube kanálu.

Co může vaše činnost či návštěva muzea přinést mladým hudebníkům a hudebnicím? „Dnešní hudební scéna recykluje minulé styly a žánry. Návštěva muzea může odkrýt zajímavý materiál k inspiraci, posílit vědomí kontinuity, vědomí hranic, na které lze navazovat i které lze nabourávat. Možná taky poznání nadčasových souvislostí, bez jejichž znalosti jen objevujeme Ameriku. Zkrátka bez minulosti není budoucnost,” odpovídá na začátek našeho rozhovoru ředitel Popmusea a hudební publicista Aleš Opekar.


Jaká idea stála u zrodu Popmusea a podařilo se ji naplnit či máte ještě vysněné cíle?
Zachraňovat a archivovat nejrůznější dokumenty o české a československé populární hudbě, kterým by jinak hrozila ztráta. A zpřístupňovat je veřejnosti formou výstav a dalších aktivit. V poslední době, zvlášť když přišel covid a muzeum se úplně uzavřeno, jsme přemýšleli, jak k nám přilákat víc návštěvníků. S kolegy jsme si už v minulosti rádi rozšiřovali hudební obzory přeposíláním odkazů na videa z Tiny Desk Concerts, které točí veřejnoprávní rozhlasová stanice NPR ve své malé kanceláři, ty nám byly velkou inspirací. Podobně jako skvělé Paternoster Sessions Radia Wave nebo malé koncerty v knihkupectví Rekomando. Zkrátka nás bavilo využití prostoru k dalším účelům, k živému hraní. Naším cílem je přesvědčit co nejvíc kvalitních umělců, že bude stát za to, secvičit svůj upravený set pro naše limitované podmínky.

Jak probíhá archivní činnost Popmusea, jak archiválie získáváte? Původní impuls ke vzniku Popmusea byla rozáhlá sbírka podkladů k seriálu Bigbít, na jehož výrobě jsme se s kolegy v druhé půlce 90. let podíleli. Jiné muzeum o ně nemělo zájem, nám ale bylo jasné, že bez podobného zaštítění skončí v nenávratnu. A tak vzniklo Popmuseum. V depozitáři máme různé rukopisy, straré nahrávací mixpulty, rádia, zesilovače, magnetofony, výstřižky z novin a časopisů, rozsáhlou sbírku LP, svázané ročníky Mladých světů ze 60-70 let, Melodií, Rock & Popů, různých hudebních nástrojů po slavných muzikantech a stohy zahraničních hudebních tiskovin a dále nakupujeme veškeré publikace o hudbě, co u nás vycházejí.  Archiválie nám často nabízejí hudební fanoušci, nebo sami muzikanti. Občas se k nám dostanou i dost raritní předměty, například jako dekoraci na zdi máme křiváka Richarda Němčoka, zakladatele rockového klubu Bunkr. 

Mapujete tedy i současnou scénu a žánry typu rap, hyperpop apod.? 
Náš úkol byl od počátku směřován zejména na hudební oblasti, které stály před rokem 1989 mimo zájem médií, a proto bylo třeba příslušné archiválie cíleně dohledávat jinde. Současná scéna se o média nebo o sociální sítě přímo opírá, takže je takto mapována přirozenou cestou. My se teď díky novému projektu Popmuseum Stage budeme snažit o zachycování a dokumentování současné scény včetně těchto žánrů, přizpůsobených našemu formátu a prostředí expozice muzea.

Aleš Opekar Aleš Opekar
Co v současnosti – kromě výstavy Marty Kubišové – návštěvníci uvidí? 
V Popmuseu máme stálou expozici „létajících kytar”. Jedná se o poměrně rozsáhlou sbírku nástrojů československé výroby 60.–80. let, které jsou neobvykle nainstalované pod stropem celého sálu. 

Představil byste nejcennější kus sbírky?
Třeba zesilovač Samuel Pete Kaplana a Pavla Chrastiny z počátků českého rock'n'rollu. Nebo gibsonka Petra Jandy, na kterou složil Želvu a další písně toho období.  

Jak se vypořádáváte s archivací současné hudební publicistiky v online prostoru?
Pokud nesouvisí s přípravou konkrétní výstavy, není pro nás předmětem archivace. Vše, týkající se hudby zveřejněné v online prostoru, se svévolně archivuje samo. Byla by samozřejmě ohromná ztráta, kdyby došlo ke zničení všeho, co je teď volně dostupné. Na archivaci a zajištění bezpečí veškeré hudební publicistiky však muzeum samozřejmě nestačí.

Až do 25. února trvá výstava Svět je krásnej / Svět je zlej u příležitosti 80 let zpěvačky Marty Kubišové. 
Kariéra Marty Kubišové byla režimem rozdělená do dvou etap. Výstava podrobněji mapuje kariéru zpěvačky před zákazem vystupování, je bohatě doplněna fotografickými materiály a výstřižky z dobových časopisů. V půlhodinovém dokumentu, který je součástí výstavy můžete vidět ukázky hudebních klipů, rozhovory se zpěvaččinými kolegy, hudebními kritiky a blízkými Marty Kubišové. Film dobře vystihuje atmosféru doby, dojde i na dojemné momenty. Nezřídka se stává, že si návštěvníci během projekce zpívají s Martou. 

Výstavu jste věnovali také Vladimíru Mišíkovi, Vladimíru Mertovi, Lubošovi Andštovi, fenoménu kazety či fanzinu. Jaká z výstav pro vás byla největší výzvou?
Každá je výzvou z jiného hlediska. Třeba na komplexní zmapování tvorby Jiřího Šlitra jsme v roce 2014 neměli dostatek výstavních prostor, a tak jsme se zaměřili jen na jeho výtvarnou tvorbu a výsledek byl velmi kompaktní. U Jaroslava Ježka jsme zase omezili záběr výstavy na „život po životě“, tedy na recepci díla po skladatelově smrti.

Nově jste představili projekt Popmuseum Stage, tedy live sessions právě z prostředí Popmusea. Čím se liší od ostatních živáků, které v rámci české scény vznikají?
Naše záznamy jsou akustické či poloakustické. Proto je nutné upravit skladbu nástrojů v kapele, což bude pro diváky nové a zajímavé. Zvlášť když použijí i jiné než pro ně typické nástroje. Pro kapely je to experiment, ale vyplatí se jim.

Prý kvůli tomu muzeum dostalo „facelift” v podobě nové výmalby a pódia. Budete pořádat koncerty i mimo Popmuseum stage?
Koncerty pořádáme téměř u každé vernisáže, což je čtyřikrát do roka. Video sestřih k výstavě je promítán každému návštěvníkovi, taktéž na takto vyzdobené pódium. Nedisponujeme sice velkým prostorem, jako tomu bývá v klubech, ale o to je útulnější. Jsme otevřeni všemu. Pokud bude zájem o tiny concerts of the record, proč ne?

Na jaké další koncerty se mohou diváci těšit?
Máme domluvené akustické Tata Bojs s vozembouchem, Václava Havelku rádi představíme postupně se všemi jeho projekty, plánujeme Kalle, Nauzeu Orchestra, Arletu, Rány těla a další.

Dá se také nahrávání zúčastnit osobně?
Lze. A vstupné bude překvapivě nízké.

vychází za podpory
EEA and Norway grants
Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond
NADACE ŽIVOT UMĚLCE

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.