A když mám problém / ho vyřešim ne / nebo ho vytěsnim ne / a nebo vyhořim ne / řešim to jako chlap (men) / a vždycky odcházim jako vítěz. Při poslechu se nezdržím ironického úsměvu, když si uvědomím, jak příhodně by verše z tracku Muž dodaly tolika všedním situacím étos bezbřehé absurdity. Tomáš Staněk a František Špinka alias Dvě Slunce na svém druhém albu Soma, které v překladu z řečtiny znamená „tělo“, polemizují nad tím, jak je neodmyslitelně spjaté s naším prožíváním. Vyniká svou explicitní křehkostí a citlivostí, které se zároveň stávají jeho hnací silou. Upřímnost tu kolikrát hraničí se snesitelností, když postupně odkrývají, kolik emočních procesů a vnitřních dialogů je třeba v průběhu dne překonat. Můžeme vůbec odbočit a vydat se jiným směrem, abychom dosáhli větší svobody?
Experimentální rapové duo se pohybuje od ambientu k industriálu a využívá širokou škálu instrumentálních podkresů, přičemž je třeba zmínit, že s gradací a dynamikou pracují sebejistě a tracklist tak nepůsobí přestřeleně. Ke spolupráci si přizvali brněnskou raperku Klaru Wodehn (Klub), na albu hostuje i skotský raper Tzusan (Naruby). Konec letošního roku spolu uzavíráme krátkým zamyšlením nad obdobím po květnovém křtu. Reflektují, jakou roli hraje v hudbě vizuál, a prozrazují i to, jak vypadá jejich proces tvorby, když od sebe bydlí stovky kilometrů.
Včera jste si zahráli poslední letošní koncert společně s Richardem Hronským v Punctu. Jaké to bylo?
Tomáš: Bylo to krásný. Richarda máme moc rádi a bylo milý pozvat ho do takhle příjemnýho, domáckýho prostoru, překlenout rozdíl mezi naším soundem, vzájemnou láskou a společně se radovat a poslouchat. František s Richardem na začátku chvíli ambientně jamovali a já do toho předčítal, to pro mě byl magickej moment.
František: A posluchači tohle překlenutí taky zvládli!
Tomáš žije v Praze, František v Německu. Na Somě se dotýkáte intimních témat, které spolu neprobírají často ani ti, kteří žijí společně v jednom bytě. Vnímáte fyzickou vzdálenost jako výhodu, nebo bychom se teoreticky mohli dočkat ještě intenzivnějšího alba, kdybyste se spolu vídali dennodenně?
F.: Nevím, zda by ta hudba byla „intenzivnější”. Protože je nám společný čas vzácný, cíleně se ho snažíme vyplnit hutnýma rozhovorama a prací na hudbě, a často se tak děje na procházkách a u piva. Dost možná by ta hudba byla jiná, protože bychom spolu mohli trávit čas vedle sebe, když se ji reálně věnujeme. Většinu skutečný práce na těch písních jsme odvedli odděleně od sebe a na finální zvuk to určitě mělo vliv. Přemýšleli jsme, že bychom si při další tvorbě vyhradili tejden až dva, zavřeli se na jednom místě a věnovali se především hudbě. Jaký to bude a jestli to bude po nějaký stránce intenzivnější, to ještě uvidíme!
T.: Vzdálenost má tu nevýhodu, že většina hudby vzniká o samotě každýho z nás. Možná je díky tomu zase ryzejší, já koneckonců na psaní potřebuju samotu. Naštěstí se známe tak dlouho a dobře, že se na věc umíme koukat očima, ušima i jinejma tělníma orgánama toho druhýho, takže nám zatím obstojně jde tvořit každej za sebe a zároveň za oba. Ale nechat to vznikat v dialogu, kdy člověk upozadí svoje ego a nechá tu chemii pracovat, to je další úroveň, kterou teď chceme unlocknout.
Dvě Sluncefoto: Nora Třísková
V rozhovoru pro Record_Reviews jste zmínili, že byste si po křtu Somy rádi odpočinuli a zapřemýšleli, co dál. Povedlo se vám to?
F.: Do určitý míry jsme si vyčistili paletu, vydali co chtěli a odehráli s deskou několik skvělejch koncertů na zajímavejch místech. Mám zase po pár měsících chuť si po večerech dělat „produkční rozvičky”. Hledám si trochu jinej sound, zkouším věci, co neumím a učím se nový techniky. Časovej odstup je důležitej, protože desku bezprostředně po vydání i během prvních koncertů prožívám nanovo a z pochopitelnejch důvodů – zvlášť když ty koncerty fungujou – vnímám tendence dělat to stejný znovu. Pomalu se v nás sbírá nová míza… někdy určitě přijde správnej čas na tnutí do živýho a vytryskne to ven.
T.: Já jsem se Somou vlastně trochu vyčerpal po textový stránce, i v tomhle tematickym rybníčku. Poslední rok byl bohatej a intenzivní, zažil jsem hodně zajímavejch situací, hovorů a pocitů. Taky poslouchám citelně jinou hudbu, míň rapu a víc experimentu. Takže se mi trochu změnilo vnitřní mikroklima a chtěl bych se vykoupat v trochu neznámý vodě.
JESTE VYHAZUJU NEJAKY SVOJE VECI A NEKDE JSEM TVOJI ODPOVED DAL JAKO PRVNI A SEBE ZKRATIL
TO JSI ZAS NEMUSEL VŮBEC
JSEM TO NEMYSLEL ŽE BY MĚ TO RUŠILO (KROMĚ TAMTÝ ZÁVORKY)
DEJ MI TEXT A JA HO BUDU PREPISOVAT DO NEKONECNA
A NAKONEC SI HO OZNÁMKUJEŠ
(RÁD BYCH ABY TOHLE BYLO TAKY PUBLIKOVANÝ)
SOUHLAS :)
NECHAME TO TU A UVIDIME?
YES:)))
F.: Mám pár kamarádů, co věrně chodí na koncerty, ale tu desku jim poslouchat nejde. Chápu, člověk si nechce na cestě do práce nechat křičet do ucha o tom, jak někomu vězej nohy v imaginárním dehtu a nemůže se dostat ven z postele. Naproti tomu mi zas jiní říkali, že to poslouchaj se svejma malejma dětma. První reakci jsem trochu čekal. Druhou vůbec.
T.: Několik lidí mi řeklo, že se u písničky Muž rozplakali a museli třeba odejít z koncertu. To je, myslím, trochu hezký, i když mi je to líto.
Chyběla vám v hudbě podobná perspektiva?
T.: Mně ani ne. Různě emotivního rapu je víc než dost a většinou ho ani nechci poslouchat. Spíš to byla potřeba zachytit syrově nějaký svoje pocity, to je terapeutická zkušenost, kterou v různý tvorbě dělám soustavně.
F.: Vnímám to stejně. Nebyla to snaha vyplnit prostor, ale spíš lehce egoistická potřeba zreflektovat určitou životní fázi. A byť je ta deska relativně koncepční, ten koncept vznikal organicky a řídil se hlavně tím, co jsme prožívali a o čem jsme se bavili.
K albu vyšel soubor doprovodných fotografií od Nory Třískové. Plánovali jste ho od začátku, nebo šlo o spontánní rozhodnutí?
T.: Chtěli jsme jako u minulý desky oslovit výtvarníka – nebo raději výtvarnici –, kterej nebo která by vizuálem doplnila hudbu o další rozměr, kterej my bychom nenabídli. Vzhledem k tomu, jak ta deska nakonec zní a jak je osobní, jsme přehodili výhybku na společný focení s nejbližším člověkem, kterej nás zná a umí zachytit v nějaký nahosti, křehkosti. Fotili jsme na chalupě Františkovy rodiny, kde hodně písniček vznikalo a oba ji milujeme.
Dvě Sluncefoto: Nora Třísková
Nejen Dvě Slunce, ale i vaše další projekty jako DBKL x MNDT, provází silný a zapamatovatelný vizuál. Je pro vás podstatný z hlediska komunikace významu samotné hudby? Můžete jím tracklist podpořit, ale také záměrně zmást. Zrovna u Somy je na fotkách znatelná vaše vzájemná blízkost, kterou typicky takhle otevřeně nevídáme.
T.: Tím, že jsem výtvarník, pro mě artwork byl vždycky důležitej. Nabízí další vrstvy a významy a tu hudbu tím rámuje. Jak říkáš, může vyznění umocnit nebo naopak podvrátit a znejistit. Taky mám čím dál raději, když album doprovází komplexní art piece. Může to bejt malba, performance, opulentní výstava v Rudolfinu, ale i minimalistickej cover 12x12.
F.: Já si především vážím toho, že mám vedle sebe někoho, kdo se v tom vyzná. Názorů na estetiku mám až až, Tomáš je ale ten z nás, kdo nápady umí usměrnit a pojmout jako celek.
Jak vypadá váš proces tvorby? Máte nějaké oblíbené rituály?
T.: Dva až tři kozly jedenáctky, procházka. Naučil jsem se nedávno nahrávat do Garagebandu, takže nově můžu i demo zaznamenat na nějakým hezkým, symbolickým místě, jsou tam slyšet ruchy v pozadí, dělá mi to radost.
F.: Ta procházka a společnej rozhovor je rituál. Cílem často není ani dělání hudby. Až když se loučíme, může padnout něco jako „O tom by se taky dala udělat píseň!” Takhle vznikla například Hra. Já jsem filosofií cepovanej k tomu, že má člověk k jednoduchejm vysvětlením bejt skeptickej. A tak jsem se bránil tomu, že za moje trápení a chmury může jen kapitalismus. Do tý písně se tohle otisklo. Skelet beatu pro tenhle track už byl na disku, a tak do něj o pár dní pozdějc jen Tomáš nahrál demo. Z popsání tohohle rituálu je zjevný, že většinu tvoříme rozděleně. Já posílám dema beatů, Tomáš do nich nahrává rough vokály. Ale středobodem je téma, námět, obraz, který vznikaj v synergii.
Google mi místo vás vyhazoval album Anety Langerové. Proč Dvě Slunce?
F.: Ještě pod hlavičkou našeho společnýho projektu DBKL x MNDT jsme vydali píseň Slunce. Refrén zněl „Když vycházím z domu, vycházím jak fakin slunce.” Tenkrát byl myšlenej jako manifestace energie, co by člověk chtěl mít. Když jsme vymejšleli název projektu, pod nímž vydáme naše první album Gas Gas, pochopitelně nás napadlo, proč ne Dvě Slunce. Navzdory tomu, že je ta hudba poměrně temná, jejím cílem je snaha původnímu mottu dostát, třeba i vyplavením negativních emocí. K názvu jsme dostali i relativně kritickej feedback od svejch blízkejch, ale řekli jsme si, že když nenajdeme nic lepšího, už ho tak necháme. Nenašli jsme.
T.: Já si ho oblíbil od začátku. Přišlo mi, že zní hezky folkově, opak rapový estetiky. Rád si představuju, že děláme hudbu, která zní jako rap, ale rap to vlastně není.
Co byste si popřáli do dalšího roku?
F.: Tomášovi bych popřál klid v duši, lásku v sobě i vedle sebe. A nám oběma dostatek společnýho času.
T.: Vzájemně, příteli.
Dvě Sluncefoto: Nora Třísková
