Charismatický islandský písničkář Svavar Knútur byl na červnovém koncertu v sále Českého rozhlasu Olomouc předskokanem Markéty Irglové a této role se ujal velmi dobře. Zahrál skladby převážně ze svého loňského alba Brot a mnohdy rozezpíval přítomné publikum. „Je hezké, když lidé zpívají. Je to zdravé, prospěšné pro plíce, více než sport. Například mí kamarádi, co hrají fotbal, mají už plno zranění. Navíc zpěv posilňuje duši a komunitu,“ povzbuzoval diváky v sále v narážce na probíhající mistrovství ve fotbale. Na začátku jedné z písní vyrušilo jeho jemné vybrnkávání vyzvánění mobilu jednoho z posluchačů. „Volá máma? Pokud je to tvá mamka, tak je to v pořádku,“ vtipně zareagoval na vzniklou situaci.
Takto si ho pamatuji hned z prvních okamžiků, kdy jsme se seznámili. Bylo to před dvěma lety na berlínské letištní dráze, když jsme nastupovali do stejného letadla směr Reykjavík. Svavar se s kytarou zrovna vracel z českého turné. I po letošním vystoupení v Olomouci byl stejně příjemný a přátelský a poskytl rozhovor, ve kterém prozradil více o jeho čtvrté desce Brot či o přátelství se skladatelkou a zpěvačkou Markétou Irglovou.
Nedávno jsi vydal nové abum Brot (Rozbíjení). Popiš, co tě nejvíc inspirovalo v době jeho vzniku? Proč právě tento název?
Jsou to příběhy o procházení velmi těžkými časy, písně o truchlení a znovunalezení naděje a štěstí. Deska Brot je v podstatě ukončení třídílné série a navazuje na mé předchozí alba Kvöldvaka (Písně ohně) a Ölduslóð (Cesta vln). Je o hledání cesty z temnoty, vnitřních bojích, bezmocnosti, ale také touze po cestování a rodině.
Pět písní jsi nahrál v angličtině, pět v islandštině. Je to tím, že často hráváš i mimo rodný Island?
Mám pocit, že mám něco jako mírnou formu obsedantně kompulzivní poruchy (člověka trápí nepříjemné myšlenky a úlevu od nich nalézá tak, že se neustále ujišťuje a opakovaně provádí nějakou činnost, pozn. red.). Rád bych, aby lidé rozuměli tomu, co zpívám, pro což je angličtina nejlepší volbou, ale zároveň také chci, aby slyšeli můj rodný jazyk, kterým běžně mluvím. V obou jazycích se jinak vypráví a zpívá a oba mají jiné obraty pro vyjádření různých emocí. Jak jsem řekl na koncertu, každý jazyk je krásný a je hezké poznávat ty ostatní. Tato různorodost jazyků, kterými lidé mluví, by měla být zachována.
Jednu písničku na albu jsi věnoval tvému synovi, další jsi napsal, odhaduji, po jeho narození. Je k nim i nějaký příběh nebo co tě vedlo k jejich napsání?
Není za nimi konkrétní příběh. Rád píši písně pro mé děti. Když vyjdou do světa, tak aby vždy věděli, že je mám rád, že jsem tyto písně pro ně napsal a zpíval a že pořád zůstanou v našich srdcích, i když umřu.
Na obalu tvého nejnovějšího alba jsou malby lodí? Jaký pro tebe mají význam?
Ano, ta stejná loď je na obalu vinylu i CD. Je to ztvárnění začátku a konce otevírací písně desky Brot. Na konci příběhu loď narazí do útesu a potápí se, ale posádka nakonec přežije. Vyprávění pak pokračuje v dalších skladbách na albu. Loď na desce symbolizuje cestu životem, ve kterém občas narážíme do vysokých vln a jiných překážek a někdy se zase plavba zklidní.
Obal desky vytvořila tvá dcera Dagbjört Lilja. Jde o velmi hezké kresby s jednoduchým stylem.
Ano. Teď je jí osmnáct a je to velmi šikovná umělkyně. Vytvořila obaly všech mých alb.
Na tvém albu Ölduslóð i na tom nejnovějším v písni The Curtain hostuje Markéta Irglová. Jak jste se poznali a jak začala vaše spolupráce?
S Markétou jsme se potkali v roce 2012 na Islandu ve studiu při nahrávání mého třetího alba. Produkoval ho Míó, který se pak stal shodou okolností jejím přítelem. K tomu nahrávání se dostala víceméně náhodou. Nahrávala předtím ve stejném studiu svou desku a tak jsme se tam seznámili. Nakonec byla moc ráda, že mohla zůstat o týden déle. Vytvořilo se pak mezi námi velmi hezké přátelství v muzikální rovině a občas spolu odehrajeme společný koncert, jako na tomto malém turné po České republice.
Máte spolu nějaké další plány – společné nahrávání, koncertování?
Jsme vždy velmi otevření vzájemné spolupráci, probíráme různé hudební věci, ale teď konkrétně nic nechystáme. Ale určitě bych s Markétou rád odehrál další koncerty na Islandu a třeba se s ní v budoucnu zase vrátil koncertovat do Česka.
Pokud se nemýlím, tak na Islandu organizuješ Melodica festival. Jak ses k tomu dostal?
Jsem jedním ze zakládajících členů a kurátorů festivalu. Snažíme se na něj zvát umělce z mnoha různých zemí, aby se zde potkali s těmi místními. Musím říct, že to funguje velmi dobře a navazují se pěkné spolupráce. Festival teď funguje v několika větších evropských městech.
Jak se díváš na fenomén islandského písničkářství. Mám pocit, že na Islandu snad každý druhý skládá hudbu.
Je tam chladno, většinu roku temno a člověk se občas cítí opuštěný. Mnoho času trávíme ve svých domovech, rozjímáme a jsme introspektivní, poznáváme sami sebe. Na Islandu nesvítí moc slunce a tak hodně času vytváříme umění, píšeme písně či malujeme. Myslím, že to je dobrý způsob, jak se tam nezbláznit.
Co vím, tak v Reykjavíku hraješ hodně v Café Rósenberg. Je to tvá domovská scéna?
Pocházím ze severu Islandu, z Westfjords. V Reykjavíku se však soustředí mnoho kulturních akcí, takže tam hraju poměrně často. Dá se říct, že Café Rosenberg je takový můj koncertní domov. Všem doporučuju se tam zastavit, když budete mít cestu okolo.
Hodně hraješ v Německu i u nás v Česku. Máš už tu vybudované dobré zázemí?
Ano, vracím se sem často a můžu říct, že se zde rozrůstá určitá má fanouškovská základna. V Česku se mi líbí hlavně velmi uvolněná atmosféra. A jsou tu zábavní a příjemní lidé.
