Personifikovaná, ajvazovská, druhá Praha, tušená a očím ukrytá, schovaná pod zemí, zhoubná a rozvratná, metaforicky patrně vyjadřující tu část v nás, kterou druhým zatajujeme. Kittchenova Pod Prahou jako jedna z nejsilnějších skladeb tohoto roku.

Temná, neoklasicistní, intimní kooperace německého industriálního barda Blixy Bargelda a italského skladatele Teho Tearda je pro mě absolutním vrcholem tohoto roku. Jak mezi deskami, tak mezi jednotlivými písněmi.

Krnovští Bratři Orffové se na dávném, osm let starém debutu ukázali jako suverénní textaři. Letošní dvojka Šero to potvrzuje, ne-li dokonce ještě podtrhává. Důkazem budiž skladba Vymazán.

Když člověk slyší tohle, představuje si za tím hlasem leckoho, rozhodně ale ne zrzavého, trochu neduživého devatenáctiletého Brita. A přece. King Krule zpívá tak divně, že pořád nevím, jestli se mi to líbí, nebo ne.

Junip letos vydali výbornou eponymní desku, tak nějak zvláštně znepokojivě zasněnou, celou jako by protaženou jedním leitmotivem, jen těžko jednoznačně identifikovatelným, ale je zřejmé, že tam někde je.