Sad songs make me happy, pronáší mimo jiné Troy Von Balthazar ve Vídni, v malém klubu Rhiz, kde mezi jeho tesknými písněmi občas zahřmí nad ním projíždějící vlak metra. Zavřené oči, vichr, déšť.
Málokdo dostojí určitému pojmenování natolik, aby se nestal karikaturou. Když se ale řekne o Troyi Von Balthazarovi, že je klaun, při pohledu na jeho texty či poslechu ukňouraného vokálu lze nabýt takového dojmu docela snadno. O to zajímavější je postupné odkrývání, že to kupodivu funguje. Teskná melancholie neudeřila nikdy uhrančivěji a ještě před Prahou vlna zasáhne Vídeň, a to v klubu Rhiz, navíc s Johnem Silverem.
Začíná to nevinně, útlý chlápek vyjde na pódium, krapet nejistě, jakoby omylem. Chvějí se struny, skoro jako kdyby zkoušel. Troy Von Balthazar se vrací do Česka, kde ho v kavárně Potrvá pokřtí jako krále melancholického kvílení.
Všehochuť je každopádně zásadní pro Degeneration NEXT, festival v centru Brna, jemuž odbylo v lákavém (přesto šíří publika neoceněném) zářijovém termínu své první pokračování. Galerie mapuje tento svátek několika zemí.
