Ment 2026: Když tempo udává sám čas

Půldenní cesta vlakem do Lublaně s destinací Ment úsměvně rezonovala s jeho letošním mottem „k hudbě pomalu i rychle“. Na proměnlivou krajinu, podél níž se rozpínají železniční koleje, se těším před každou cestou. Možná proto ve mně při každé zastávce pomalu rostlo očekávání s vědomím, že ujetých kilometrů napočítám na jeden zátah víc než kdy dosud. Také mi probleskla vzpomínka na strýce, který každoročně podniká obdobnou cestu ze Švýcarska do Prahy. Ze zásady se vyhýbá létání. Ne proto, že by se snad obával výšek – prý mu vadí, jak zkresluje topografii. Když jsem za tmy vystupovala z bílého vagonu s nápisem „I love Slovenia“ v podivném bezčasí, chápala jsem význam jeho letmo pronesené věty u společné večeře o něco víc.

Lublaňský showcaseový festival je jedním z nejdůležitějších v Evropě. Přestože není žánrově vymezený a vybraní vystupující pokrývají širokou škálu kategorií, jeho konečný záběr je poměrně niche. Veřejnosti je přístupný, svým programem protkaným množstvím workshopů a konferencí se však orientuje především na hudební profesionály a profesionálky – ať už z oblasti umělecké, organizační, mediální či technické. Lokace koncertů byly rozplánované tak, aby i ty rozvážnější z nás provedly peaky přívětivého hlavního města. S prvním sluncem jsme si tak po dlouhé zimě svlékli kabáty a během přesunů po městě hledali v zeleni mezi chodníky první sněženky.

Když jsem si v kvapných přípravách zapisovala jména z brilantně graficky zpracovaného webu Mentu, na papíře nakonec skončilo – neambiciózně – jen pár z nich: Aya, Beaks, Dominik Prok, Dunjaluk, Min Taka, Julek Ploski a Milan W. Ten v rámci svého tour zamířil do Slovinska po vystoupení v pražské V. koloně. Poněkud patrioticky jsem nechtěla vynechat ani naše zástupce a zástupkyně ročníku, namátkou svou oblíbenou kapelu Ida the Young a Klaru Wodehn.

Člověk míní, život mění. První večer jsem obligátně zahájila v legendárním Kinu Šiška, kde jsem nakonec zakotvila až do posledního dne festivalu. Brzy odpoledne jsem pak zpravidla mířila do přilehlého hotelu M poslechnout si konferenční bloky tematicky zaměřené na scénu střední a východní Evropy. Nuda? Možná. Zpětně své pomalosti i ospalosti trochu lituju. Ale jelikož jsme vyrazili společně s naší dvouletou Nalou, rytmus dne velel své a koneckonců první dojmy i při omezených možnostech ve mně zanechal víc než pozitivní.

Namátkou vypíchnu neofolkovou kapelu Madra Salach z Dublinu, kteří vystoupili v Šišce při zahájení. Vzhledem ke svému šestičlennému seskupení působili na stage velkolepým dojmem, vokalista Paul Banks při instrumentálních částech mizel v kruzích do indigově modrého šera a pozornost tak utkvívala především na harmoniu a irském bouzouki, které vykreslovaly textury tradice už tak bohatého zvuku. Vyvěšená palestinská vlajka na stolečku a Banksovo vyburcování „Free, free Palestine!“ předznamenaly očekávaný výstup hiphopového dua Shabjdeed a Al Nather. Byť jsem neměla jedinou šanci zachytit cokoliv z významu jednotlivých bars, smysl spočíval především v jejich přítomnosti. Jen se zdálo, že častěji pracují s reaktivnějším posluchačstvem a jejich snaha o roztleskávání přítomných se setkala jen s polovičním úspěchem. Přesto konec vystoupení provázel silný a nadšený potlesk. Emoce se ve mně praly<, je fajn si čas od času opravdu fyzicky uvědomit, jak moc fajn je být zrovna tady a ne jinde.

Hudební program pak paradoxně zastínila konferenční část, kde jsem si bloky vybírala jako pralinky z bonboniéry. Od dveří ke dveřím ve strohém lobby hotelu M, za nimiž se občas skrývalo překvápko, občas hodnotný náhled na fungování scény v evropském kontextu a diskuse o tom, jak si vzájemně pomoct. Přesto mě překvapily některé přístupy menších labelů k platformám jako Spotify, jako by diskuse o jeho netransparentní politice nebyly už tak dostatečně hlasité. Zmínka svůj účel splnila, rozdmýchala polemiku a na stole mi vedle kafe chyběl už jen popcorn. Blok Venues and Emerging Artists: Curating the Next Wave přinesl transgenerační náhled bookerů napříč evropskými kluby: reflektovala se sdílená postcovidová zkušenost a bilancovaly se aktuální neduhy. Ačkoliv se nezmínlo nic zásadně převratného, fakt, že stejné věty zaznívají napříč evropskými zeměmi, vytvořil silný dojem sounáležitosti.

Předposlední den jsme se vydali festivalovým autobusem do lublaňského zámku, kde lehce selhával navigační systém. Z hledání recepce se tak stala jakási únikovka, na kterou jsme bohužel byli příliš natěšení a vyčerpaní, abychom ji dokázali dostatečně ocenit. V přecpané kapli jsme stihli jen avant-šlágrovou experimentální vokální umělkyni iT / Irenu Tomažin, která během vystoupení u pódia skromně vystavovala jednu z nejkrásnějších fyzických edicí alba, jaké jsem kdy viděla, Another Crying Game v modrotisku navrženém Minou Finou. Následovala chorvatská dvojice Dunjaluk se svou experimentální sevdalinkou, pro niž jsou typické pomalé tempo a melismy, melodie zpívané na jedné slabice, které akcentují emoční linku a ornamentiku písně. Tolik nových termínů na jednoho umělce nakonec zprostředkovává malý mentální výlet do jiných kultur.

Ment jsem symbolicky (a také poněkud melancholicky) zakončila opět v Šišce, kde Katedrálu od základu proměnil producent a multiinstrumentalista Domen Učakar alias Lifecutter. Hypnotickou, dystopickou projekci doplnil živou elektronikou a vykreslil bizarně nádhernou ambientní zvukovou krajinu. Poprvé od začátku festivalu jsem neměla dojem, že mi cosi uniká. Očekávaná Aya v závěru nakonec vystoupila společně se světly berlínského umělce MFO. Přes veškeré neduhy, kdy kvůli poztrácenému gearu leteckou společností vystoupila pouze s backing trackem, byla imerzivní, intenzivní a všepohlcující.

Vlak do Prahy jsme stihli jen tak tak. Ze svého krátkého seznamu jsem si nakonec odškrtla jen Ayu. Nevadí. Ment mi ukázal, v čem tkví jeho síla: vytvářet prostor novému, neslyšenému a nečekanému.

Ment 2026, Lublaň (SI) – různá místa, 18.–21. 2. 2026