Elliott SmithDnes tomu bude již osm let, co svět předčasně opustil americký písničkář Elliott Smith. Bylo mu tehdy čtyřiatřicet a za sebou měl několik opěvovaných sólových alb včetně nominace na Oskara. Jeho život měl ale také své stinné stránky - takřka po celou dobu své hudební kariéry neúspěšně bojoval s těžkými depresemi, které se v pozdějších fázích života marně snažil zmírňovat tvrdými drogami. Právě tyto problémy nakonec stály za jeho tragickým a zbytečným odchodem. Jako vzpomínku si k tomuto smutnému výročí pojďme připomenout některé z mezníků jeho kariéry - a pokud se jedná o vaše první setkání s tímto osobitým hudebníkem, obětujte alespoň pár chvil ve společnosti jeho písní - věřím, že nebudete litovat.
Hudební začátky
Celým jménem Steven Paul Smith se narodil roku 1969 v americké Nebrasce, ačkoliv většinu svého mládí prožil v Texasu se svou matkou a nevlastním otcem. Ten se ho nezdráhal fyzicky týrat, na což pak o několik let později Smith narážel i ve svých textech. Jako vzpomínku na své dětství si v pozdějším věku nechal vytetovat mapu Texasu na levou paži. "Nevytetoval jsem si ji tam proto, že mám rád Texas. Spíš naopak. Rád bych na něj zapomněl, ale to se prostě nestane."
K hudbě přičichnul již jako dítě; když mu byly tři, setkal se poprvé s legendárními Beatles a jejich White Album mu hned učarovalo – byly to právě skladby jako Rocky Racoon či Helter Skelter, díky kterým se již v předškolním věku rozhodl pro dráhu hudebníka. V deseti letech slavil první dílčí úspěchy, když získal cenu na festivalu umění za klavírní skladbu Fantasy, kterou sám zkomponoval.
Ve čtrnácti letech se rozhodl dát nevlídnému Texasu sbohem a přestěhoval se za svým otcem do Portlandu. Tehdy se do hudby ponořil naplno – s kamarády si půjčil starý čtyřstopák a pustil se do svého prvního nahrávání. "V podstatě to ani nebylo hraní, jen jsme nahrávali na kazety vše, co nám tehdy přišlo pod ruku. Ale byl to dobrý způsob jak trávit čas," vzpomínal Smith.
Po ukončení střední školy si nechal začít říkat Elliott, jelikož své původní jméno Steven nemohl vystát: "Nelíbilo se mi, že mé křestní jméno začínalo na stejné písmeno jako příjmení. Navíc Steven zní ... jako nějaký blonďák hrající americký fotbal. Neměl jsem to jméno rád." Inspirací mu nejspíš byla ulice Elliott Street, na které bydlel při svém pobytu v Portlandu.
Heatmiser - první vážnější štace
Pod mírným nátlakem jeho tehdejší přítelkyně se rozhodl pro studium filozofické fakulty, kde se seznámil s hudebníkem Neilem Gustem, se kterým následně založil kapelu Heatmiser. Gust se otevřeně hlásil k homosexualitě a touto tématikou se často zaobíral i ve svých textech, proto také kapela dostala od lidí nálepku queercore (nebo také homocore). Mimo tato témata se v textech Heatmiseru často objevovaly motivy vzteku, osamocení a beznaděje, o které se opírá i Smithova pozdější tvorba.
Než se kapela roku 1996 rozpadla, stihla vydat 3 řadová alba. Důvodem ukončení činnosti bylo narůstající napětí mezi Smithem a zbytkem kapely. Ten měl totiž v onu dobu za sebou již dvě úspěšné sólové nahrávky a hraní v Heatmiseru mu nepřinášelo žádné potěšení. Zpětně označil kapelu za zbytečně hlučnou a svůj podíl na jejich debutu dokonce za ostudný. "Na začátku jsme všichni chtěli hrát v kapele, byla to zábava, ale po pár letech jsme si uvědomili, že nikdo z nás vlastně tento styl hudby nemusí. Bylo divné, když jsem se nemohl ztotožnit s většinou lidí, která chodila na naše koncerty. Proč na nás nechodí více lidí jako jsem já? No, protože nehraji hudbu, kterou bych měl opravdu rád," shrnul tehdy. Hořká vyjádření na adresu kapely pak ještě více nalomila jeho vztahy s Gustem.
Roman Candle - počátek sólové tvorby
První sólová deska s názvem Roman Candle vyšla roku 1994 a její vydání si "připsala na vrub" Smithova tehdejší přítelkyně. Ta ho přesvědčila, aby sesbíral svých posledních osm skladebl a poslal je labelu Cavity Search Records. Ředitel Christoper Cooper vyjádřil obratem svůj zájem a rozhodl se ony písně vydat jako kompletní album, což mladého hudebníka šokovalo. "Myslel jsem, že mi v tu dobu useknou hlavu, protože ta nahrávka byla naprostý opak grunge, který byl tehdy tolik populární. Faktem ale je, že album bylo nakonec velmi dobře přijato, což bohužel postavilo Heatmiser na vedlejší kolej," vyjádřil se ke svému debutu o pár let později.
Ještě za dobu účinkování v Heatmiseru vydal svou eponymní druhotinu, která se stala v jeho diskografii přelomovou a byla předzvěstí jeho budoucí kariéry. Temné album se neslo ve velmi silném lo-fi stylu a až na pár výjimek se skládalo pouze z akustické kytary doprovázené Smithovým šeptavým hlasem, což už tak pochmurnému albu dodávalo ještě více na sklíčenosti. Album je také známé kvůli drogovým motivům, kterými se to na nahrávce jen hemží: "Everything is exactly right when I walk around here drunk every night ... high on amphetamines," zpívá kupříkladu ve skladbě St. Ides Heaven.
Roku 1996 byl osloven filmařem Jemem Cohenem k natočení dokumentu; ze spolupráce se nakonec zrodil krátkometrážní snímek Lucky Three: An Elliott Smith Portrait, který obsahoval dosud nevydané skladby Between the Bars a Angeles. Ty se o rok později objevily na albu Either/Or, které je mnohými považováno za naprostý vrchol Smithovy tvorby.
Either/Or a nominace na Oskara
Atmosféra Either/Or se od předchozího alba nijak radikálně nezměnila, album se stále neslo v ponuré lo-fi náladě a ačkoliv obsahovalo plnější aranžmá, nahrávce stále vévodila jednoduchá akustická kytara.
I když se Either/Or dočkalo nadšených ohlasů, do povědomí širokého obecenstva se mladý písničkář dostal až díky spolupráci na soundtracku k filmu Guse Van Santa Dobrý Will Hunting. Za píseň Miss Misery se dokonce dočkal nominace na Oskara, což sám Smith považoval za absurdní. Zpočátku se zdráhal vůbec vystoupit na závěrečném ceremoniálu, když mu však producenti oznámili, že skladba bude během večera zahrána živě, i kdyby ji měl hrát někdo jiný, vystoupení odsouhlasil.
V bílém saku oděný Smith zahrál za doprovodu orchestru okleštěnou verzi nominované písně a jeho vystoupení je dodnes považováno za jedno z nejdivnějších v celé historii Oskarů. Cenu si nakonec neodnesl, porazila ho kanadská zpěvačka Celine Dion se skladbou My Heart Will Go On z filmu Titanic. "Vystupování mám rád takřka stejně jako skládání písniček, ale na Oskarech to bylo opravdu podivné. Písničku zkrátili na méně než dvě minuty a publikum se skládalo z lidí, kteří nepřišli proto, aby si mě poslechli. Nemohl bych v takovém světě žít, ale byla to docela zábava do něho na den nahlédnout," vyjádřil se k této zkušenosti.
X/O, drogy a zhoršující se deprese
Po rapidním vzestupu vzhůru se rozhodl pro větší nahrávací společnost a dosavadní Kill Rock Stars vyměnil za ambicióznější DreamWorks Records. V tu dobu se také poprvé začalo nahlas mluvit o jeho nezvladatelných problémech s depresí a o jeho sebevražedných sklonech. Vše to vyvrcholilo tehdy, když v opilosti skočil z útesu; jeho pád zbrzdil strom, ale i tak si odnesl vážná poranění. Když se ho na tuto nepříjemnou záležitost ptali novináři, odvětil: "Jo, skočil jsem z útesu, ale pojďme se bavit o něčem jiném."
Christoper Cooper se o této černé kapitole Smithova života vyjádřil následovně: "Nesčetněkrát jsem mu rozmlouval sebevraždu, říkal jsem mu, že je to skvělý chlap a že má jeho život cenu a že ho lidi milují." Jeden z jeho přátel, Pete Krebs, k tématu dodává: "Hodně lidí má zážitky, jak zůstali s Elliottem vzhůru do pěti do rána, drželi ho za ruku a přesvědčovali ho, aby se nezabil."
I přes tato úskalí se následující album X/O stalo komerčně nejúspěšnější nahrávkou jeho kariéry, což zapřičinila i rázná změna ve zvukovém aranžmá. Smith na albu odkryl svou melodickou a jemnou stránku a temný lo-fi zvuk se proměnil v přístupnější indie-pop. V tu dobu také znovu vypomáhal při soundtracku k filmu, tentokrát se jednalo o oskarovou Americkou krásu, kde ukázal, že jeho dlouholetá láska k Beatles nijak neochabla a do závěrečných titulků přispěl coverem jejich písně s názvem Because.
Figure 8
S následujícím albem Figure 8, které se neslo ještě více v indie-popové atmosféře se jeho zdravotní stav začal prudce zhoršovat. Začal trpět paranoiou a k tomu ještě spadl do závislosti na heroinu. Často se nechal slyšet, že ho na každém kroku sleduje bílá dodávka a také věřil, že mu někdo vyloupil dům: "Není to tak dávno, co mi někdo vykradl dům a ukradl mi songy z mého počítače. Nechci tvrdit, že to jsou lidi z labelu, kdo mě pronásledují, ale byli to pravděpodobně oni, kdo se mi vkradli do domu."
Smithova bídná kondice se projevovala i na pódiu; s dlouhými umaštěnými vlasy a zarostlou pohublou tváří připomínal bezdomovce, publikum mu často muselo napovídat slova z jeho vlastních textů a někdy dokonce i kytarové akordy. Ten vůbec nejhorší koncert se pak odehrál roku 2002 v Chicagu, kdy se na jevišti potácel takřka hodinu a za tu dobu nezahrál ani jednu celou píseň. Omlouval to tím, že jeho levá ruka "usnula". Recenze koncertu pak byly nemilosrdné a koncert byl označen za jedno z nejhorších představení všech dob. Jeden z reportérů časopisu Glorious Noise se nebál zajít ještě dál: "Nepřekvapilo by mě, kdyby byl do roka Elliott Smith mrtvý."
Navzdory své závislosti však nepřestal s tvořením nové hudby, již v roce 2001 začal dělat na následovníkovi Figure 8, vše ale skončilo nezdarem, když se pohádal se svým spolupracovníkem a rozhodl se celou práci hodit do koše.
Záhadná smrt
S nástupem roku 2003 se věci začaly ubírat radostnějším směrem, Smith se pomalu vyhrabal ze závislosti a začal pracovat na další nahrávce. Pro všechny to tedy byl obrovský šok, když na veřejnost prosákla informace o jeho smrti. Po hádce se svou přítelkyní se mladý hudebník vzdálil do vedlejšího pokoje, kde se dvakrát bodl nožem do hrudníku. Otřesená přítelkyně mu v panice vytáhla nůž z těla, načež Smith zkolaboval; o několik hodin později pak na následky zranění podlehl v nemocnici. Nad jeho smrtí se začaly vznášet otazníky, jelikož pitva jasně neprokázala sebevraždu a tak se vyrojila myšlenka, že mohl být zabit. Co se oné noci skutečně odehrálo, se však už nejspíš nedozvíme.
Rok po jeho smrti se do éteru dostala jeho šestá řadovka s názvem From a Basement on the Hill, tu Smith plánoval jako dvojalbum, nicméně kvůli potížím s DreamWorks byla vydána pouze zredukovaná nahrávka s patnácti skladbami. I přes to, že album nebylo kompletně dokončené a značně se rozcházelo s jeho představami, setkalo se s velice pozitivními reakcemi. Roku 2007 pak ještě vyšla kompilace New Moon, na které se vyskytla kolekce 24 nevydaných skladeb z období 1994-1997.
Smith byl často pro svůj styl hry přirovnáván ke kultovnímu folkaři Nicku Drakeovi, inspirací mu pak byli kupříkladu Bob Dylan, američtí post-punkeři Television, The Clash či zástupci novější éry Modest Mouse, kteří jsou jeho hudbě blízcí především co se týče textů.
Letos se na pulty dostal ještě diskutabilní výběr největších hitů, který ale nepřináší nic nového. Již několik let se však spekuluje, že Smithova rodina má k dispozici ještě kupu nikdy nevydaných písní. I kdyby se však již žádná z nich nedostala na veřejnost, není sporu o tom, že toho Elliott Smith ve svých skladbách zanechal tolik, že by neměl být alespoň ve světě hudby nikdy zapomenut.
