The Rural Alberta AdvantageMusí to být pěkný pocit. Jako v podstatě neznámá kapela si vydáte skromně nahraný debut, ten se uchytí, skočí po něm významný label a vy se takřka přes noc stanete hudebníky, kteří mohou opustit zaměstnání a hudbou se živit. Úspěšná budoucnost se navíc rozprostírá před vámi. Vždyť na debut jste dali prvních pár písniček a za nahrávání zaplatili drobné. Na další desku budete mít plno času, více peněz, kvalitní výbavu. Představa, že ten největší úspěch už máte za sebou, se v takové situaci zdá poněkud bláznivá. Ale i takové věci se stávají. Viz příběh kanadské formace The Rural Alberta Advantage.
O síle jednotlivých debutů by se toho dalo napsat mnoho. Na jedné straně máme kapely typu Nirvana či Smashing Pumpkins, jejichž debuty byly dostatečně kvalitní na to, aby upoutaly pozornost širší veřejnosti, ale zároveň byly jen předkrmy před tím, co mělo skutečně přijít. Jinak to bylo třeba s R.E.M., kteří vydali fantastický debut Murmur, poté několik skvělých alb, ale až s příchodem devadesátých letech se jim povedlo natočit desku (Automatic for the People), která Murmur v jistých ohledech překonala. Pak je tu tzv. pyramidový efekt – první desky nikoho pořádně nezajímají, poté se kvalita zlepší, zájem zvětší, přijde vrcholná éra, a pak následuje zase pozvolný sestup. Případ diskografie Guided by Voices, Red Hot Chili Peppers nebo The National (i když tam lze vypozorovat spíše ústup kvality). A pak jsou kapely, které se ze stínu svého debutu nedokázaly vymanit ani po letech. Nejlepším příkladem budiž Interpol. Ti během osmi roků od svého debutu došli do bodu, kdy ztratili veškerou relevanci. Letošní deska se tomuto sestupu alespoň lehce vzepřela.
Do stejné kategorie jako Interpol se nyní pomalu zařazuje i kanadské indie-folkové trio The Rural Alberta Advantage (The RAA). Loni vydali svou třetí desku s názvem Mended With Gold, která měla být podle mnohých jakýmsi zlomovým bodem. Jejich předešlá nahrávka Departing i přes kvalitní materiál příliš nezaujala a zůstala trochu překvapivě ve stínu debutu Hometowns. Mended With Gold mělo tedy definitivně odpovědět na otázku, zdali kapela oživí skomírající zájem fanoušků, anebo vyšumí. Scénář byl poměrně předvídatelný. Zatímco první dvě desky zaujaly ušpiněným lo-fi zvukem, třetí album muselo jít logicky „uhlazenou“ cestou. Třetí nahrávka v řadě plná šumu by už totiž nikoho pravděpodobně nezaujala. Kapela tedy vsadila vše na jednu kartu – na pěknou produkci. A stalo se to, čeho se mnozí obávali.
Mended With Gold mělo sice krásný a čistý zvuk, na druhou stranu se však z písní vytratilo jisté kouzlo. Kapela si možná přístupným zvukem chtěla otevřít dveře k hromadě potenciálních fanoušků, kteří ji kvůli špatnému zvuku dříve ignorovali, na druhou stranu ale ztratila unikátnost, která v charakteristickém špinavém zvuku tkvěla. A navíc se stalo to nejhorší. Noví fanoušci se s lepší produkcí nezjevili, a ty staré už obyčejná folková deska, která byla nadto i tou nejméně pestrou, se níž kapela dosud přišla, neoslovila.
Ve folku není obdobná cesta zvukového vývoje nikterak zvláštní – Elliott Smith se z lo-fi desek o pár nástrojích postupně dostal až k zvukově propracované Figure 8, identický příběh mají také desky Sama Beama (Iron & Wine) – s tím rozdílem, že jeho produkčně vymazlené nahrávky se s valným úspěchem nesetkaly a většina jeho příznivců zoufale volá po návratu k lo-fi kořenům. Švédský folkař Tallest Man On Earth je na tom pak podobně, na své poslední desce už lo-fi zvuk opustil definitivně a definitivně ztratil i jistý půvab, kterými se jeho první dvě nahrávky vyznačovaly.
Zdá se tedy, že odhadnout správnou chvíli, kdy udělat zvukovou revoluci je téměř nemožné. Navíc v případě, kdy hned vaše prvotina osloví tisíce fanoušků a vy si nemůžete být jistí, zdali chtějí slyšet desku zvukově podobnou, nebo výrazně odlišnou. Takřka vždy je to zkrátka risk. The RAA příliš nevyšel, se čtvrtou deskou tak mohou přijít otázky: „Vrátit se k tomu, co nám šlo nejlíp, ačkoli to bude signalizovat stagnaci, nebo pokračovat v nastolené cestě, která ale nikoho příliš nezajímá?“
