Už je to dlouho, co se hudebníci nemusejí schovávat před nepřízní politického režimu za zdmi bytů a vystupovat tam tajně jen pro hrstku pozvaných. Přesto bytové koncerty nevymizely a v posledních letech se těší velké oblibě. Ukazuje se totiž, že jde o formát s unikátní atmosférou a hlavně geniem loci – čehož se občas na jiných místech a větších anonymních akcích žalostně nedostává. Bytová scéna v různých městech a mnoha rozličných podobách nepozorována bují pod povrchem kulturního dění, uchráněna od mainstreamového zájmu. Jaké to vlastně je, být organizátorem takové akce? Vyzpovídali jsme několik lidí, kteří měli chuť a odvahu pozvat si do obýváku nebo do kuchyně kapelu a pár desítek posluchačů.
Prohlídka bytu
Bytové koncerty jsou v mnohém specifické. Přesunete-li hudebníka z oficiálního prostoru klubu do intimního prostředí bytu, zboříte oboustrannou bariéru, která dřív mezi ním a publikem stála. Na domácích koncertech „není žádné pódium, takže divák se z principu nedívá vzhůru, nejsou tam žádné reflektory ani žádné jiné glorifikující elementy, které dělají z toho zpěváka něco víc a z diváka něco míň,“ vysvětlují Edita Kubištová a Lukáš Janičík, dvojice organizující koncerty v pražských Holešovicích. Ne náhodou se jejich „cyklus“ koncertů jmenuje Bez bot. „Všichni sedí na zemi v ponožkách v kuchyni a je to všem vlastně příjemné a jsou na stejné úrovni fyzické i psychické nálady.“
Prvotní impulzy k pořádání bytových koncertů bývají různé. Spojuje je ale to, že jsou většinou velmi spontánní. „Bylo to před pár lety v bytě na Žižkově, chtěli jsme slyšet Martinu Trchovou, tak jsme si ji pozvali,“ popisuje stručně Blanka Rousalová, jedna z party lidí, kteří organizují v Praze koncerty pod názvem Kočka v tašce.
„Před čtyřma lety jsme uspořádali s kamarády bytový koncert, ještě když jsme bydleli na Výtoni v obrovském stometrovém podkrovním bytě. Tehdy u nás hráli Kalle jeden z jejich prvních koncertů v Praze,“ vzpomíná zase Barbora Dayef, pořadatelka dalších pražských koncertů, a to pod hlavičkou Zelené balkóny. „Později, když jsem se přistěhovala do krásného bytu s balkóny na Vinohradech, vzniklo to tak nějak přirozeně.“
Dost často je to samotný prostor, který se o uspořádání nějaké kulturní akce přihlásí sám. To se stalo v Děčíně, když se František Řezníček z labelu Červený kůň přestěhoval. „Když jsem poprvé vstoupil do nového bytu, ihned jsem věděl, že má parametry pro pořádání takových akcí. Vše dostatečně prostorné, v obýváku arkýřové pódium a hlavně v domě prakticky krom nás nikdo nebydlí, takže není koho prudit.“ Když máte label a ještě k tomu příhodný byt, je to ideální příležitost k tomu, začít pořádat koncerty.
Podobně to bylo i v případě už zmíněného tandemu Bez bot. „Seznámil jsem se s Editou, byl jsem u ní na návštěvě, teď vidím ten byt a zrovna nás oslovila jedna spřátelená kapela z Ameriky, že si potřebují zahrát, tak jsme to spojili v jedno, vlastně jen tak pro srandu – uděláme koncert u tebe v kuchyni, vždyť je to tady hezké – a bylo to totálně skvělé,“ vzpomíná Lukáš.
Částečná nespokojenost s běžnými klubovými koncerty přivedla k bytovým koncertům Pavla Klvaňu: „Dostal jsem se na koncert, kde hrál muzikant, kterého nikdo neposlouchal. Bylo tam dost lidí, ale dost hluku, všichni si povídali a mně bylo líto, že nikdo nevěnuje pozornost hudebníkovi, který se mi opravdu líbil.“ A protože to nebyla první hořká zkušenost, Pavel nadchnul pro myšlenku, že to zkusí vzít do svých rukou. Pod heslem menší publikum, ale více zaujatých posluchačů odstartoval v Brně projekt miniaturních koncertů – ve svém pokoji velikosti necelých pěti metrů čtverečních. Tento formát vydržel sice jen krátce, brzy ho ale nahradil zase jiný, vyvolaný „existenčními problémy“.
„V bytě, kde bydlím, se uvolnil pokoj a nová spolubydlící, která se měla nastěhovat, to na poslední chvíli odřekla. Potřebovali jsme zaplatit nájem za nečekaně prázdný pokoj, a tak nás napadlo, že by ten pokoj mohl na sebe vydělat sám. Uspořádali jsme v něm festival experimentální hudby a performance pojmenovaný Laboratoř tiché hudby.“ V průběhu měsíce tak v bytě proběhlo několik akcí, pozvání přijala třeba básnířka a zvuková performerka Petra Strá nebo hongkongská performerka Chan Mei Tung, přičemž všichni umělci (jejichž většinu tvořili Pavlovi známí) vystoupili bez nároku na honorář. Dobrovolné vstupné šlo podle plánu na zaplacení nájmu. A dopadlo to ještě lépe. „Kontrabasista Vlado Micenko tam odehrál improvizační koncert s názvem Prohlídka bytu, po koncertě pravil, že se mu ten prostor líbí a tři dny nato se nastěhoval.“
Vlado Micenko @ Laboratoř tiché hudbyfoto: Martin Chylík
Ideální interpret
Tak tedy máme byt. A koho do něj? Základní pravidlo pro výběr interpretů je jasné – organizátoři si zvou domů samozřejmě ty hudebníky, jejichž tvorbu mají rádi. Je logické, že prostor bytu se nehodí pro každou kapelu, žánrově a technicky je byt zkrátka dost limitující. Tvorba některých kapel je pro tuhle intimitu jako stvořená, ale existuje taky dost dalších kapel, kterým může „omezené“ bytové prostředí dopomoct k tomu, aby svou hudbu ukázaly úplně v novém světle.
„Nemáme žádný konkrétní žánr, který vybíráme. Měli jsme u nás hudebníky od vážné hudby až po improvizační hudební představení,“ říká Blanka z Kočky v tašce. Za všechny jmenujme třeba Beatu Bocek, Martina Kyšperského, Jakuba Čermáka či Oldřicha Janotu. V bytě se odehrála ale taky řada autorských čtení. V rámci Zelených balkónů v bytě zahráli třeba Sundays on Clarendon Road, Never Sol, Káča a Sára, Katarzia nebo Agu. Při výběru vystupujících, které Barbora na daný večer zve, se vždycky snaží nalézt nějakou linku nebo příbuznost. Ráda propojuje účinkující s odlišnými přístupy, ale třeba s podobnou energií – a rovněž se neomezuje pouze hudbou.
Koncept Edity a Lukáše obvykle spočívá v kombinaci výstavy, koncertu a autorského čtení, jelikož se oba zajímají nejen o hudbu, ale o všechny možné vrstvy kultury a jejich následně propojování. (Někdy v budoucnu by ostatně rádi přidali ještě promítání.) Seznam hudebníků, kteří si zahráli v holešovickém bytě Bez bot, je hodně pestrý: J & Cold Cold Nights, moin moin, Kittchen, Ira Mimosa, Kalle, Petr Nikl či Martin Kyšperský, taky tu bylo pár hostů ze zahraničí (Zapaska, Rhob Cunningham nebo Tess Parks). Oba vzkazují důležitou věc – nebojte se oslovovat i „větší jména“. Možná budete překvapeni, kdo všechno nakonec kývne.
Ani bytové akce Červeného koně, na nichž vystupují samozřejmě hlavně interpreti spjatí s labelem, se ale nezastavují jen u hudby: „Snažíme se před každým koncertem udělat něco nehudebního typu autorského čtení, dokumentární projekce atd. Prostě něco, co mejdan obohatí jinou uměleckou platformou.“ Podobně smýšlí i Pavel, kromě koncertů (a performancí) u něj v bytě probíhala taky bytová výstava.
Ani málo, ani moc
V kuchyních či obývácích se obvykle schází zhruba mezi deseti až čtyřiceti návštěvníky, záleží na velikosti prostor a samozřejmě taky na konkrétním zájmu a konstelaci hvězd. Většinou se kolem každého bytu vytvoří silné jádro spřáteleného publika a k nim se přidá pár nově příchozích. Zásadní roli v šíření informací hraje pochopitelně facebook. Zelené balkóny nebo Kočka v tašce koncert propagují jako veřejnou událost, takže jsou akce otevřené a přijít může vlastně kdokoli.
Obdobně k tomu přistupuje i tým Bez bot, na jejich facebooku ale u událostí nenajdete přesnou adresu, tu rozesílají všem zájemcům do soukromých zpráv až pár dní předem. Lukáš s Editou si tenhle přístup pochvalují, protože se díky tomu seznámili se spoustou zajímavých lidí, které by jinak pravděpodobně nepotkali – a několik z nich se později dokonce přímo angažovalo v programu. „Udělali jsme to veřejné, ale zároveň jsme se nikdy nepropagovali. Kdo si nás najde, může přijít. Není to elitářská věc, není to jen pro kamarády, ale nechali jsme to otevřené pro všechny,“ říká Lukáš a dodává, že takhle se jim daří držet ideální balanc, co se počtu návštěvníků týče. S propagací by se počet zřejmě navýšil, takže by pořadatelé byli nuceni zařizovat rezervace, což by nabouralo charakter akce.
Bytové koncerty Červeného koně jsou naopak o něco uzavřenější. Pozvánka visí na facebooku a svou účast je nutno závazně potvrdit. „Chodí převážně přátelé, ale sem tam přijde někdo s interpretem nebo se objeví někdo ryze cizí, sic jen zřídkakdy. A my čekáme, cožekdo to jako bude. A když se pak objeví i na dalším koncertu, tak už cizí vlastně není.“
Brněnské bytové koncerty pod taktovkou Pavla patří k těm menším, obvykle je na nich mezi deseti a dvaceti návštěvníky. Jsou to hlavně přátelé a známí, toto jádro bývá doplněno přáteli a fanoušky vystupujícího. Co se propagace týče, jde na to o něco romantičtěji než ostatní, většinou totiž vyrábí papírové pozvánky, které rozdává svým přátelům, které by akce mohla zajímat. Moderní technologie ale potom následují taky. Jak však Pavel podotýká, vzhledem ke kapacitě bytu není třeba akce propagovat nějak organizovaněji a veřejněji.
Sundays on Clarendon Road @ Zelené balkónyfoto: Jiří Šeda
Šetřivé publikum
Vstupné na koncertech bývá zpravidla dobrovolné či doporučené (a nejčastěji „kloboukové“). Platí se z něj primárně honorář a cestovné pro kapelu, někdy taky občerstvení. Zkušenosti s výběrem vstupného jsou různé. Pavel si své hosty chválí a i navzdory pár méně veselým vzpomínkám říká: „Většina návštěvníků je natolik důvtipná, že si uvědomí, že může být vhodné dát o něco víc, než by stál klubový koncert, a nemá problém tuto částku hodit do klobouku. Vyšší cena je pak vyvážena nenahraditelným intimním prostředím koncertu.“
Edita s Lukášem mají spíš opačnou zkušenost. Původně taky začínali s dobrovolným vstupným. „Pozvali jsme Jáchyma Topola, Martina Kyšperského a Anastasii Stročkovou, velmi talentovanou ilustrátorku z umprumky. Čili to byla docela velká akce. A tak jsme čekali, že to ti lidi ocení, že jim dáváme to gesto, to ohodnotit finančně podle vlastního gusta. A čekali jsme spíš víc než míň. Bylo tam třeba 50 lidí a vybrali jsme 1300. To byla chvíle, kdy jsme zjistili, že na dobrovolné vstupné se nedá spoléhat. Takže jsme zavedli doporučenou cenu, která se nakonec stala určující.“ Od té doby se na koncertech Bez bot přispívá stokoruna.
„Přijde mi, že to, že lidi nepřispějou dobrovolným vstupným tolik, je částečně záležitost Čech, což je potom hrozně znatelné, když jste v zahraničí,“ uvažuje Edita a Lukáš přitakává: „Je to vidět, i když se k nám občas zatoulá z ulice i někdo z ciziny, nějaký turista, couchsurfer, tak tady ten člověk dost často dá i víc než tu stovku.“
Poznej svého souseda
Ač by se bytové koncerty mohly nezasvěcenému zdát jako riskantní projekt, organizátoři si je pochvalují a směle přitakávají, že je zatím nepotkal žádný zásadní problém. „Vždy tam někde visí obava z pořadatelského trapasu, že se to třeba na poslední chvíli sejde tak, že skoro nikdo nepřijde, zrovna když má přijet umělec zdaleka. U tak malé kapacity se to jednoduše může stát,“ uvažuje Pavel. A když se to stane, nezbývá, než tu hořkost překousnout a prostě to vzít s úsměvem.
Když máte štěstí na tolerantní sousedy a nebudete jejich trpělivost pokoušet dlouho po večerce (rozuměj 22:00), pravděpodobně nenastane nic, co by vaši akci proměnilo v noční můru. Jak ale říkají Edita s Lukášem, dokud to člověk nezkusí, nemůže vědět, jaké že sousedy vlastně má.
Vážný zájem
V případě všech zatím zmíněných bytových akcí šlo nejčastěji u všemožné písničkářské, folkové či lehce tvrdší, ale převážně akustické koncerty. Úplně specifikou kategorií bytových koncertů je ovšem projekt nazvaný Vážný zájem. Stojí za ním violoncellista Tomáš Jamník. Ten už deset let žije v Berlíně a právě tam zažil nespočet bytových koncertů vážné hudby, což ho nadchlo pro myšlenku uspořádat něco podobného i u nás a dostat díky tomu vážnou hudbu z výšin, kterých se leckdo bojí, do příjemného prostředí a představit ji z jiného úhlu. Během loňského dubna proběhla rozsáhlá informační kampaň se snahou přenést vážnou hudbu do obýváků a odstartovalo hromadné pořádání „vážných“ bytových koncertů. Za minulý rok se díky velkému zájmu „domácích pořadatelů“ odehrálo zhruba sto koncertů, což ukazuje, že se z toho stala nad očekávání úspěšná akce.
Na webových stránkách projektu se můžete zaregistrovat jako hudebník, jako posluchač a hlavně jako organizátor. Tým Vážného zájmu vás (tedy pořadatele) propojí s muzikanty z okolí, kteří si chtějí zahrát, vy doma trochu uklidíte, seženete židle a polštáře, nachystáte občerstvení, pozvete rodinu, známé i sousedy a všichni společně si poslechnete koncert. (Mimochodem, nabídku Vážného zájmu organizátorsky využily i vám již známé týmy Bez bot nebo Kočka v tašce.)
„Domácí koncert není vystoupení na objednávku, ale vychází z aktuálního rozpoložení hudebníků, tedy i toho dramaturgického. Každý hudebník na domácím koncertě hraje to, co aktuálně hraje i na veřejnosti. Pro posluchače je to o to zajímavější, často si je hudebníci “přetáhnou” z obýváku až do koncertního sálu,“ popisuje Tomáš.
Tým Vážného zájmu momentálně pracuje na vývoji nové aplikace, která usnadní pořádání domácích akcí během celého roku. Financována je částečně z příspěvků vybraných díky pořádaným koncertům, částečně z crowdfundingové kampaně. Jejím cílem je udělat z Vážného zájmu samostatně fungující projekt, který už nebude potřebovat žádné organizační prostředníky. Ohledně dalších podrobností je Tomáš zatím trochu tajemný, ale slibuje, že „pokud bude štěstí přát, brzy zažijeme hodně nevídané věci.“
Domácí marmeláda, psi a kočky, nová láska
Nejen organizátoři, ale i vystupující se shodují, že koncerty s sebou přinášejí vřelé zážitky. „Reakce jsou velice pozitivní z obou stran. Hlavně návštěvníci kvitují tu jinačí vůni atmosféry, tu oproti klasickým koncertům home made přidanou hodnotu,“ uznává František. „Marmoška od mojí mamky je vždycky lepší než ta z krámu.“
Častá „bytová interpretka“ Beata Bocek přitakává, že jsou pro ni bytové koncerty příjemnou akcí. „Jednak se vytváří rodinná atmosféra s publikem, taktéž se seznámíte víc podomácky s pořadatelem koncertu. Z převládajících zkušeností nám bylo dopřáno teplé večeře i noclehu. Například v Praze na dvaceti metrech čtverečních se vlezlo asi 25 lidí a já seděla na psacím stole. Na domácích koncertech mě baví, že je většinou plno, jelikož pořádající je obklopen lidmi, které podobné koncerty zajímají.“ A dodává, že pro muzikanty je to dobrá možnost, jak vyplnit mezeru v turné anebo hrát i pro publikum, které by třeba na koncert do klubu nepřišlo.
„Bytové koncerty přicházejí zcela neočekávatelně, náhodně. Někdy se to překvapivě nakupí, jindy dlouho nic. Přijde mi, že se spousta lidí stydí udělat koncert písničkáře u sebe doma, ale pokud do klubu přijde na malém městě patnáct dvacet lidí, tak pak už je lepší udělat takovou akci takto, útulně doma, vlastně pro přátele, komunitu,“ uvažuje zase Martin Kyšperský. „Mezi bytové koncerty tak počítám třeba i hraní na dvorku, v místnosti knihovny, na faře... Může to být moc pěkný, když se posluchači i umělec naladí na podobnou vlnu. Tiché hudbě na akustické nástroje dokonce nereprodukovaný zvuk velmi sluší. Já odehrál několik desítek podobných akcí a většinou to bylo moc fajn. Do klobouku se vybralo, povečeřel jsem a posnídal s domácími, seznámil se s kočkami a psy, popovídal si s lidmi.“
Pozitivně vzpomínají na svoje zatím dva odehrané bytové koncerty taky Kalle. „V obou případech jsem si dost užívala tu nevšední ‚intimitu‘, koncert mi připadal přirozeně víc osobní. Lidi jsou blízko u tebe, v pokoji je klid, během koncertu je ticho. Tím, že nejde o klasickej koncert v klubu nebo někde venku, je celková nálada zkrátka jiná. Bytový návštěvníci přijdou, aby si poslechli kapelu a pak zase odešli. Je to všechno víc o tom poslechu,“ líčí Veronika Buriánková.
Za všechny to nejlépe shrnuje Tomáš Jamník: „Takové nepsané pravidlo zní, že během každého domácího koncertu se stane alespoň jedna zásadní věc. Někdo někoho potká, něco se vymyslí, někdo se zamiluje...” A závěrem dodává: „Pro mne osobně byly v poslední době nejsilnější koncerty pro seniory. Hráli jsme pro paní, které bylo devadesát – už se nemohla vydat do svého oblíbeného Rudolfina. To si pak říkáte, že je to možná naposledy, co slyší naživo vážnou hudbu. Je to síla, se kterou se musí počítat.“
Bytový boom?
Ve vzduchu logicky visí otázka, jestli je momentálně bytových koncertů víc než dřív, jestli žijeme v době bytového boomu. Ukazuje se, že není možné tak jednoznačně odpovědět. Pavel, Barbora i Blanka mají dojem, že se v současnosti bytová scéna rozrůstá. A jak říká Barbora: „Určitě to souvisí s větším zájmem o různé formy komunitního nebo alternativního bydlení. Nebo jde zkrátka o vyhledávání více osobnějších zážitků, je to snaha stát se aktivním spoluúčastníkem, mizí hierarchie umělec – divák… V důsledku myslím, že jde obecně o větší pozornost věnovanou lokální politice.“
Lukáš a Edita v tomhle ale rozlišují dvě věci. Tou jednou je četnost akcí, která je podle nich v posledních letech pořád docela podobná. „V Praze nějaké věci vznikají, nějaké věci zanikají, lidi se různě stěhujou, přestává je to bavit nebo dělají takové různý jepičí koncerty jen na jednu noc – a to je neustále.“ Na druhou stranu do toho hodně zasahuje facebook. Od té doby, co pořadatelé začali organizovat koncerty právě tady, už nemusíte být nutně „kamarád kamaráda“, abyste se o něčem ve vašem okolí mohli dozvědět. K tomu, že se koncerty vymaňují z relativní neviditelnosti, dost přispěl i větší zájem médií.
Ať už je to jakkoli, jisté je, že tenhle typ koncertů jen tak nevymizí. Málokdo z oslovených organizátorů plánuje do budoucna něco úplně konkrétního (k těmhle akcím prostě patří velká dávka spontaneity), ale přece jenom to vypadá, že nás čekají zajímavé věci. Edita a Lukáš by rádi nezůstali jen u bytu v Holešovicích, chtěli by střídavě přesouvat koncerty do různých bytů. Tento „kočovný“ způsob existence je navíc dobrou ochranou proti možné sousedské nepřízni. František každý bytový koncert nahrává, a tak je možné, že by jednou třeba mohla vyjít fajnšmekrovská kompilace bytových koncertů Červeného koně.
Taky Barbora vidí budoucnost slibně: „Baví mě myšlenka přeměny soukromého osobní prostoru (vskutku vlastního pokoje) v podium nebo divadelní scénu. Pro každé vystoupení přestavuji svůj nábytek, který se mění na osvícené kulisy. Postel v promítací plátno, otevřené dveře v oponu...“ V budoucnu by s tímto protikladem kategorií „soukromé“ a „veřejné“ chtěla nadále pracovat, ideálně ještě vědoměji, a víc experimentovat s formou „předvádění“.
