Vznik a nástup nových, digitálních médií a technologií výrazně proměnil diskurs nejen společenský, ale i kulturní. Nové obzory a možnosti zpracování se promítly do hudební i filmové sféry a ušetřena pochopitelně nezůstala ani literatura.
S tím, jak se literatura stala elektronickou (a myslím zde především tzv. born digital literaturu, která vznikla přímo v elektronickém prostředí, je úzce spjata s určitým hardwarem či softwarem a ke své estetické funkci využívá specifických vlastností toho či onoho média, nikoliv elektronicky remediovanou literaturu, původně tištěnou a pouze převedenou do formátu pro čtečky a e-booky), zrodila se i nová literární avantgarda, která přinesla dosud netušené možnosti čtenářského prožitku.
Avantgardní směry třicátých a šedesátých let dvacátého století vždy snily o jakési emancipaci čtenáře, o zrovnoprávnění autora a čtenáře. Snily o čtenáři aktivním, hravém, svébytném, který by se výraznou měrou podílel na vytváření významů díla samotného, vytvářel své vlastní verze díla. Digitální média jako by díky svým technologickým možnostem tyto sny o několik desítek let později proměnila ve skutečnost.
Vedle všemožných hypertextových románů, interaktivních fikcí, digitálních literárních instalací či videopoezie se někteří umělci a teoretici mimo jiné začali zabývat konvergencí literatury a hudby, slov a tónů, zvukovou substancí arbitrárních písmen. Už zmiňované předchozí avantgardní vlny koketovaly s fonetickou poezií, ale teprve pokusy digitálního umění slova skutečně rozezněla a dala jim hudební statut. A čtenářovi více či méně nabídla, aby se sám stál jakýmsi skladatelem. Na následujících řádcích si v krátkosti některé z nejzásadnějších pokusů takové hudební literatury představíme. Je přitom třeba mít na paměti, že v mnohém jsou to sice průkopnické, ale zároveň dosti nedokonalé experimenty netartu, které pouze naznačují určité nápady, jež by mohly být v budoucnu teprve dovedeny k dokonalosti.
Za jedno z vůbec prvních děl elektronické literatury, v nichž hraje důležitou roli hudební rytmika, je považována hiphopová hříčka Looppool (1998) z dílny berlínského umělce Base Böttchera. Po stisknutí tlačítka play se ozve zacyklený beat a červená kulička bloudící slovním labyrintem a přejíždějící přes fragmenty myšlenek určuje, jaký text zrovna zaznívá. V čem spočívá aktivní role čtenáře/diváka, který celou tuto dadaistickou smyčku sleduje a poslouchá? Klikáním do prostoru labyrintu může v místech, kde se kříží dvě dráhy bludiště, „přehazovat výhybku“ a měnit tak jednak dráhu kuličky, jednak proměňovat text samotný. Ze čtenáře se stává textař, příběhotvůrce modifikující rapování o hledání a nacházení bezstarostného párty života. Znalost němčiny výhodou.
Böttcherův experiment je svou podstatou poněkud ojedinělý a umělci a autoři se v rámci elektronické literatury mnohem více věnovali (a věnují) fonetické poezii nové generace. Ladislav Novák by mohl závidět. Ve svých dílech nabízejí interaktivní a svobodné prostředí, v němž může čtenář/hráč objevovat zvukové realizace jednotlivých hlásek a jejich libovolnou kombinací z nich vytvářet libovolné souzvuky. Od těchto souzvuků už je jen kousek ke skládání opravdových abstraktních fonetických skladeb. Stačí jen popustit uzdu fantazii, a kdo ví, třeba můžete být vůbec prvními, kdo na něčem takovém postaví svůj hudebně-autorský rukopis.
Nejen milovníci ornitologie by se mohli zabavit u animovaného webového dílka britské autorky Marie Menciaové Birds Singing Other Birds' Songs (2001), pohybujícího se na pomezí kaligramu a zvukové básně. Čtenář/hráč v něm pomocí tlačítek play a stop na scénu přivolává (a ze scény odvolává) až dvanáct různých ptáků, jejichž siluety jsou tvořeny písmeny, které jsou zároveň vokálním obsahem jejich zpěvu a cvrlikání. Při „vyvolání“ několika opeřenců naráz se začnou jejich hrdelní variace proplétat a zručný čtenář/hráč tak může docílit zajímavých ptačích kánonů.
S předdefinovanými shluky hlásek a slabik zpívaných v určitém rytmu pracuje také Jim Andrews ve své interaktivní práci Nio (2001). Z celkem šestnácti různých „samplů“ si čtenář/hráč může dle libosti kombinovat a vytvářet vrstevnaté a nesmírně návykové bezeslovné a capella skladby na pomezí swingu, blues, r'n'b a mnoha dalších žánrů. Na rozdíl od předchozího experimentu Marie Menciaové se zde již dají vytvářet skutečně povedené a nosné melodie, takže dojem z autorského tvůrčího snažení je mnohem intenzivnější.
Vůbec největší autorskou svobodu pak ve svých dílech nabízí Rakušan Jörg Piringer. Programuje totiž díla, v nichž jde zvukové koláže vytvářet už z fonetických realizací jednotlivých hlásek, ne až jejich shluků a kombinací. To, co nakousnul už v Soundpoems (2002–2007), dotáhl k dokonalosti v aplikacích určených pro iPhone, iPad a iPod – abcdefghijklmnopqrstuvwxyz (2010) a konsonant (2012). Především první jmenovaná představuje nesmírně hravě prostředí, v němž může čtenář/hráč vytvářet v několika různých módech buď zcela nahodilé, anebo kontrolované a neotřelé rytmické variace všech hlásek abecedy. Který interpret si jako první udělá své beaty a hudební podklady v módu crickets (viz video níže)?
Závěrem, jako jednu z dalších možností, jak hudebně zpracovat literatury se dotýkající díla, si představíme experimenty, které ze všech zde zmíněných pokusů směřují k vůbec největší abstrakci (a své vlastní, ojedinělé interpretaci). Jedná se o programy, které hledají a vytvářejí vlastní algoritmy a na jejich základě pak převádějí libovolná slova a texty do notové osnovy.
Průkopníkem v tomto ohledu je německý literární teoretik (potažmo i praktik) Johannes Auer. Jeho „hudební translátor“ searchSongs (2007), překládající text do primitivního klavírního jazyka, byl spíše jen jakýmsi demo pokusem. Mnohem zábavnější a přínosnější je až jeho aplikace sniff_jazzbox pro přístroje s operačním systémem Android. Chodíte často ulicemi města a nevíte, co si pustit do sluchátek za hudbu? Sniff_jazzbox (2010) váš problém vyřeší. Funguje na bázi algoritmu, který snímá názvy wi-fi sítí, zachycených při průchodu kolem kaváren, obchodů, domácností atp., a jejich lexikální základy následně převádí na hudbu. Do sluchátek vám tak proudí zcela nepředvídatelné a svým způsobem neopakovatelné melodie. Jejich tvorbu přitom můžete částečně usměrnit přes nastavení: na výběr jsou melodie pro chůzi, jízdu autobusem či stání na místě, hudební žánry (klasika, jazz, trance) a také hudební nástroje. Jednotlivé melodie přitom můžete nahrávat a ukládat pro pozdější přehrání.
O poněkud netradiční převod literatury do krátkých hudebních kompozic se pak pokouší program TransProse. Stále se vyvíjející a stále vylepšovaný generátor se zaměřuje na „překlad emocí“ z textu do hudby. Co si pod tím představit? Algoritmus TransProse v textech literárních děl vyhledává různé druhy nálad (radost, smutek, vztek, zhnusení, očekávání, překvapení, víra a strach) a hustotu těchto emocí v nich obsažených následně chronologicky zpracovává do (neo)klasických melodií. Každá literární skladba je tak jakýmsi atmosférickým zpracováním toho, jak na čtenáře kniha působí. V archivu TransProse dosud nalezneme hudební interpretaci Malého Prince Antoina de Saint-Exupéryho, Cesty Cormacka McCarthyho, Norského dřeva Haruki Murakamiho, Pána Much Williama Goldinga, Jako zabít ptáčka Harper Leeové a mnoha dalších. A další navíc budou přibývat. Strefily se dotyčné hudební kompozice do nálad, které z dané knihy cítíte i vy sami?
