Robert Bresson / Deník venkovského farářeUčený posluchač z nebe nespadl. Každý z nás si prošel určitým vývojem, na který dnes více či méně není úplně pyšný. Celý rok vám tu předáváme moudra o hudební alternativě a hrajeme si na jisté elitáře, ale dneska na sebe něco práskneme. Totiž, abyste si nemysleli, my jsme vlastně úplně normální a nepadli jsme do náruče Pitchforku, NME a dalších rovnou. Na cestě k nim jsme museli překonat mnoho „překážek“. Jakých?
Nevím, jak vy, ale já jsem teda měla kazetu. Původně to byla prázdná kazeta, která se postupně zaplňovala skladbami, jež jsem považovala za nezbytné uchovat. Nahrávala jsem si je z rádia Evropa 2, dle mého někdejšího úsudku jediného rádia reprezentujícího progresivní hudební směry. Písničky pochopitelně mívaly useknuté začátky a na koncích už zase byla zamíchaná rádiová znělka. Co mě po letech dojímá nejvíc, jsou vzpomínky (kazeta už není k nalezení) na tracklist – letní hit DJ Boba Chihuahua plynule přecházel ve Victim Is Another Name For Lover od Sunshine.
V 7. třídě donesla jedna moje spolužačka do školy alba Magnetické pole a V siločarách. To bylo v době, kdy už jsem Kryštof dobře znala (díky pár písním v Medúze) a byla jsem platonicky zamilována do Richarda Krajča (a kdo nebyl!). Vlastnictví takových alb se mi zdálo být něčím zcela nedosažitelným, jaksi mě navíc ani nenapadlo si o desky doma požádat. Láska ke Kryštof ale byla dost osudová, nakonec jsem se dočkala i nějakých pirátsky vypálených skladeb. A prvního open air koncertu a fotky se zpocenou kapelou v zákulisí. O post nejoblíbenější kapely se taky trochu ucházeli Chinaski, jenomže ti bohužel neměli tolik romantických balad. A to tehdy bylo pro mě hodně důležité.
Romantickými baladami ovšem totálně hýřil Robbie Williams. Když mi Ježíšek donesl vypálené cédéčko s Robbieho diskografií z let 1997 až 2002, srdce se mi mohlo rozskočit. K tomu jsem si pak ještě vytiskla všechny texty a překládala jsem a učila jsem se všechno nazpaměť. (A to mi zůstalo dlouho, nedovedla jsem si představit, že bych šla na jakýkoli koncert, aniž bych neuměla texty.)
Pak přišly hned dva zásadní zlomy. Na konci osmé třídy jsem od kamarádky dostala vypálené CD American Idiot od Green Day. A to bylo přesně to, co jsem dosud marně hledala (díky, Rio!). Později mě jiná kamarádka, která byla hodně punkerka, protože její starší brácha byl taky punker, naučila poslouchat Good Charlotte a Iné Kafe, takže jsme byly punkerky obě dvě (díky, Štepánko!).
A pak už se mi to začíná plést, asi upadám do anachronismů, ale když ono toho bylo v následujících dvou třech letech tolik! Časopis Filter a s ním celá britská indie rocková scéna, s Arctic Monkeys v čele. K tomu se pojí fanouškovské fórum, kde jsme si navzájem posílali písničky ve formátu empétři, protože každý měl něco.
Úplně náhodou jsem na internetu objevila My Chemical Romance. Bylo to asi dva měsíce před tím, než vydali přelomové album The Black Parade a než sem pronikla emo vlna. Jenomže to mi nikdy nikdo nevěří. To je jedno. Důležité je, že jsem dříve nabytou anglickou slovní zásobu doplnila o značně makabróznější lexikum. A že jsem pak byla na svém prvním halovém koncertě. (A vřele, ale opravdu vřele tě objímám, Dane!)
A když začal indie rock blednout, přestávají být zajímavé i moje hudební vzpomínky. Stávala jsem se čím dál průměrnějším posluchačem kvalitní (?) hudby a… stejně nakonec všichni budem poslouchat klasiku. Někteří k tomu mají už dost vážně nakročeno. (Helena Pazdiorová)
Moje hudební začátky se nejvíce pojí s grungem. Někdy v jedenácti či dvanácti letech jsem objevil Nirvanu a s ní se navalila spousta kapel, které poslouchám doposud. Velký podíl na tom mělo jedno české Nirvana fórum, kde se řešilo vše, jen ne samotná Cobainova kapela a od starších a hudebně zkušenějších uživatelů jsem získal tipy na desítky kapel. Samotnou Nirvanu jsem tehdy poslouchal takřka dennodenně. Předtím jsem měl o hudbu taky velký zájem, nicméně za vybíravého bych se úplně neoznačil. Na diskmenu jsem tak točil desky Rammsteinů (především pak Mutter a čerstvou Reise, Reise), pop punkové SUM 41, Crazy Town, System of a Down nebo Green Day.
V české scéně byl můj přehled značně omezený a tak jsem poslouchal jen ty nejpopulárnější kapely. Chinaski, Kabát, Divokého Billa, Kryštof, Lucii, Vypsanou fixu, ze starších pak Karla Kryla.
Co se týče oněch guilty pleasures, s postupem času jsem tenhle termín vlastně úplně vymazal ze svého slovníku. Nějak se mi časem podařilo přijmout fakt, že je opravdu jedno, zdali si člověk zrovna pouští Charlese Minguse nebo nějakou nenáročnou hudbu, stydět se za něco takového je zkrátka blbost. O tom svědčí i to, že jsem si založil v roce 2006 profil na webu Last.fm (zaznamenává poslouchanou hudbu) a na rozdíl od spousty jiných jsem si jej nikdy nerestartoval, tedy nedal sbohem kapelám, které už považuji za špatné, směšné...
Když jedu v autě, rád zapínám popová rádia a vzdělávám se v tom, co momentálně letí. Když zrovna neřídím a vezu se se Student Agency do Prahy či do Brna, sáhnu po jejich popovém výběru, kdy na dva strašné songy připadá jeden hodně příjemný. A co se týče nějaké zvláštní obsese z poslední doby, nedávno mi kamarád zaslal svůj funeral mixtape (číst: funerál), který mě hodně baví a poslouchám ho celkem často... (Jakub Zbořil)
První stupeň základní školy. Počítač u nás doma neexistuje, na poličce jen starý magneťák, v páté třídě dostávám svůj první walkman. Slzy v očích. Hudebně je naše rodina zakonzervována v sedmdesátkovém a osmdesátkovém popu, vrcholem rebélie je poslech R.E.M. a Dire Straits. Já však svou lásku nacházím na Slovensku. Elán. Mám tři barevně pokreslené a popsané kazety s výběrem těch nejlepších písní, který mi poskládala a nahrála teta, zbylá místa na konci druhých stran jsou doplněna hity Leony Machálkové. Točím tyto tři MC do zbláznění. A v roce 2002 si na dovolené v Bratislavě obřadně kupuji svou první originální kazetu. Elán 3000. Živý koncert Jožo Ráže a spol. tentýž rok v Ostravě mě pak utvrzuje v tom, že Elán je ta nejlepší skupina na světě a budu ji poslouchat nadosmrti.
Tohle přesvědčení mi vydrží pár měsíců. Pak poznávám Shaniu Twain a celý svět se mi převrací pod nohama. Je mi třináct let a já jsem poprvé v životě platonicky zamilován. Krása Shaniy je nesmírná, její country pop – hit za hitem. Desku Up! dostávám na Vánoce pod stromeček. Je pirátsky vypálená na cédéčku, s obalem vytisknutým na domácí tiskárně. Tak trochu úsměvně-smutný trend tehdejší doby. Přesto se raduji, každý text umím i pozpátku, její písně mě doprovází na každém kroku – rotují mi v zbrusu novém diskmanu, který nosím frajersky zavěšený na pásku od kalhot tak, aby ho každý viděl.
Střih. Shania Twain je zapomenuta, nastává éra Bon Jovi. Asi nejšílenější a nejzarytější hudební mánie mého dosavadního posluchačského života. Vše vypuklo, když jsem v televizi zahlédl klip k singlu Everyday. Pak to šlo ráz naráz. Doma už je poměrně stabilní internetové připojení, já plesám nad programem BearShare a obstarávám si všechny desky, b-sides a záznamy živých vystoupení, které kdy Bon Jovi vydali. Každý týden si vypaluji nové a nové výběry, zarytě diskutuji hodiny na oficiálních stránkách českého fanklubu Bon Jovi a do prasátka si začínám po desetikorunách střádat peníze, z kterých si hodlám zaplatím lístek na koncert. Ten si však nikdy nekoupím.
V době, kdy na internetu netrpělivě vyhlížím zprávy o chystané desce Bon Jovi s názvem Have a Nice Day, zavadím pohledem o odkaz na klip Evil od nějakých Interpol. Ze zvědavosti na něj klikám a můj hudební vkus se začíná radikálně měnit. Jsem v deváté třídě základní školy a začínám posluchačsky dospívat. Pravda, Bon Jovi si ještě chvíli drží mou výraznou pozornost, ale já jsem mnohem častěji nahlodáván jinými směry. Každý měsíc, ba týden jiná srdeční záležitost. El Presidente, Jet, Moby, Nirvana, Oasis, The Hives, The Sunshine Underground, The Vines, The Rakes. Kapely, o než dnes již dávno téměř nezavadím, ale kterým vděčím za důležité prozření.
Čas od času mě přepadne nostalgická nálada a já se ke svým dětským srdečním záležitostem vracím. Avšak jaksi potajnu, na YouTube, se sluchátky na uších, aby nikdo nic nezaslechl, a výhledem na všechny strany, abych včas zachytil všechny vetřelce, kteří by mě mohli při této neřesti přistihnout. Řetězec asociací se pak nedá zastavit. Neúspěšné přemlouvání maminky, aby mi koupila první conversky a já mohl vypadat jako pravý indie rocker, otravná polyfonní vyzvánění na mobilu, ztroskotané pokusy o hudební obrodu na třídních diskotékách, utápění žalu v trudnomyslných indie peckách. Zatlačuji slzu. (Tomáš Franta)
V období, kdy náš vkus formují rodiče, kamarádi, rádia, spolužáci atd. přirozeně přijdeme k věcem, kterým se za deset let smějeme. Ale je to vlastně i výpověď jedné generace. V mém případě té, jež vyrostla ještě před začátkem digitálního věku hudby.
Tak se na to podívejme, 90. léta. Na základce jsem se k popu dostávala velmi zprostředkovaně. Občas jsem něco slyšela v rádiu od řidiče MHD nebo u babičky, když měla zapnutou Frekvenci 1. U nás doma tehdy byly jen desky Heleny Vondráčkové a Karla Gotta, a tak jsem žila téměř bez hudby až do roku 1998. Tehdy kluci nosili ježaté nagelované vlasy, často obarvené na blond, jak měl ten týpek ze Scooteru, oblečení zdobily flitry a holky si krátily trička po vzoru Christiny Aguilery a Britney Spears. Internet se vytáčel přes telefon a pětiminutové hratelné demo nové 3D střílečky jste stahovali celý den. V letech 1997 až 2000 „letěly“ tyto hity:
V tom křehkém dětském věku od sedmi do desíti let jsem sice vnímala existenci Kelly Family, Michaela Jacksona, Backstreet Boys i Spice Girls, ale prostě jsem to neposlouchala. Jednoho dne moje matka naznala, že potřebuji slyšet nějakou dospělejší hudbu. Tak mi zapnula rádio Kiss. Tehdy už mi bylo dvanáct let a právě jsem vstupovala do puberty. Otevřelo mi to naprosto nový svět. Vždycky jsem ale hledala něco jiného, co se vymykalo střednímu proudu (tedy anglosaskému popu). Něco jednoduchého a srozumitelného, s čím by se člověk mohl snadno ztotožnit a na nic si to nehrálo. Prostě rebelie. Tím něčím jiným byl eurodance. Nebo Europop, tak se jmenovalo album Eiffel 65, italské formace, která proslula hitem Blue. Mě bavila tahle písnička.
Život byl v té době celkem stereotypní. Hodina dojíždění, gympl, hodina dojíždění zpět, navečeřet, vyčůrat a spát. Mojí velkou láskou tehdy byli a-ha, kteří dosáhli v mém životě až posvátné pozice. Shodou okolností měli v roce 2000 comeback, tak jsem je zaslechla v rádiu. Většina mých vrstevníků si myslela, že se jedná o jeden místní boyband, který nazpíval hit Zůstaň v pohodě. (Velký sen jsem si poté splnila 11. 11. 2005 ve vídeňské Stadthalle.) Přemýšlela jsem však, která skladba naprosto nejvíce definuje období mého raného poznávání a změny, jež se začaly v mém životě odehrávat, když jsem dostala svého prvního walkmana. Jednoznačně Freestyler. Bylo mi jasné, že tenhle příběh zažívají jen lidi, co říkají NE tomuhle světu. Ano, můj hlubší vztah k hudbě začal skutečně nějak takto:
Každý občas potřebuje vypustit. Zvláště když máte třeba v hlavě něco nebo někoho a nezbývá vám než zapomenout nebo se zblázníte. Na vymytí mozku neexistuje nic lepšího, než hodně špatný rap. Když je nutné vymýt opravdu důkladně, tak je dobré zvýšit dávku, a dát to třeba třikrát po sobě. Upozornění: klip obsahuje vulgarity a jeho užívání může mít neblahý vliv na vaše zdraví.
Nevím, čím to je, ale když se zklamu, vždycky na mě z televize vykoukne tahle písnička. Došlo to tak daleko, že jsem si ji dokonce nahrála do svého přehrávače. Zjistila sem totiž, že když na někoho opravdu potřebujete zapomenout a připomíná vám ho všechno od devadesátkového popu až po hlukové experimenty, protože nějakou náhodou jste oba v hudbě ponořeni od rána do večera, chce to něco, co je opravdu, ale opravdu jiné. Díky bohu, že existuje Janek Ledecký. A koneckonců, má recht.
Na závěr snad jen musím dodat, že za nic z toho, co poslouchám nebo jsem kdysi poslouchala, se nestydím. I kdyby to byla ta největší blbost na světě, aspoň člověk potom dokáže intenzivněji ocenit skutečnou krásu, která je vzácná a asi by neměla být úplně snadno dostupná. A nikdy nevíte, kdy od té krásy zase budete muset utéct k něčemu docela „jinému“. (Zuzana Macháčková)
