Tomáš Grombíř a Pavel Uretšlégr. První je dramaturg a scenárista, nedávno debutující spisovatel, druhý působí ve Vinařském institutu a stíhá pomáhat s organizací Besedy u Bigbítu, letního festivalového svátku v nefestivalovém prostředí. Oba spojují hudební ceny Vinyla, které společně založili v roce 2011. Již 9. února se v pražském Lucerna Music Baru odehraje vyhlášení výsledků šestého ročníku. Při té příležitosti jsme tuto na české hudební scéně aktivní dvojici požádali o povídání. Povídání, které se vedle Vinyly a Besedy nakonec rozrostlo na povídání o situaci na české scéně vůbec, o roli veřejnoprávních rádií či o přirovnávání kapel k vínu.
Lidé často netuší, že tu existuje něco jiného
Šest let už je dobrá doba na bilancování. Podařilo se vám s Vinylou dostat tam, kde jste si v počátcích představovali, že by mohla být?
Tomáš: Jsme na tom podobně jako scéna, kterou Vinyla reflektuje: poměrně rychle se lze dostat do povědomí určitého spektra posluchačů, ale velmi těžko se pak tento okruh překračuje. Mohli bychom dělat víc? Určitě. Ale stejně jako zbytek scény, i my se tomu věnujeme ve volném čase, takže výsledky jsou přiměřené nasazení. Za hlavní považuju to, že organizace ceny si sedla, má jasná pravidla a muzikanti mohou počítat, že proběhne reflexe jejich práce. Vedlejším produktem Vinyly je, že na denní bázi generujeme asi nejpodrobnější zpravodajství o aktivitách tuzemských hudebníků.
Máte zpětnou vazbu od vítězných kapel? Nakolik a v čem jim případné vítězství pomohlo/pomáhá?
Tomáš: Mě třeba těší, že Vinylu znají profesionálové, lidé, kteří organizují malé festivaly nebo obecně kulturu po celé republice a nominace jsou pro ně jedním z vodítek. S oceněním či nominací by však měly umět pracovat i samotné kapely. Pro mnohé je marketing pořád sprosté slovo a něco, co k umění nepatří. Ale je to pochopitelné: být sám sobě manažerem – což je typická realita – je vlastně dost schizofrenní situace, protože soudný člověk má problém se sám vychvalovat.
Nastávající soumrak „větších“ hudebních cen (Anděl, případně Slavík) otevírá prostor pro to, aby se ceny Vinyla, případně Apollo dočkaly větší reflexe a ohlasu, což jim stále trochu chybí. Vnímáte letos nárůst zájmu o Vinylu, ať už z jakéhokoliv úhlu pohledu?
Tomáš: Anděl a Slavík vytvořily určitý monopol na vkus – výsledek je ten, že střední proud se téměř zasekl v 80. letech. Anděl zkázu dokonal, když fakticky všechny originální, osobité a přemýšlivé umělce označil za alternativní a udělal pro ně upachtěný večírek, kdežto všechny ty rychlokvašky, šampóny a kýčaře nasadil do televizní show. Anděl zasadil hluboké přesvědčení, že ta takzvaná alternativa by se divákům stejně nelíbila, takže ji opravdu nemá smysl vyndávat ze sklepů. O Vinylu bude zájem stále stejně marginální, ale problém není v kvalitě produkce: problém je, že lidé často netuší, že tu existuje něco jiného.
Jak moc podle tebe žije alternativní scéna v bublině? Snaží se Vinyla tuto bublinu nějak prasknout? Má Vinyla šanci dostat se do širšího povědomí a podprahově edukovat a budovat vkus lidí, kteří o tuto scénu dosud nezakopli?
Tomáš: Už jsem naznačil, že mám vážný problém s označením alternativa, protože to sugeruje neprostupnou hranici mezi hudebními světy. Bohužel ta hranice existuje a alternativní je všechno, co se nehraje v rádiích. Přitom proniknutí do rádií by mohlo být docela zásadní – nejen kvůli povědomí, ale i jako zdroj příjmů. Tady naprosto zásadně selhává Radiožurnál – ze své podstaty veřejnoprávního média má nestranně referovat o aktuálním dění, a jestliže vědomě ignoruje celou hudební větev, celou jednu sféru současnosti, tak je vedení buď neschopné, nebo zkorumpované. Nejsem fanatik, nemyslím, že by měli pouštět třeba HC kapely, ale je tu řada kapel, které umí udělat písničku. Slýcháme mantru, že to nejde, protože je posluchači neznají, jenže jak jinak je poznají než tím, že je rádia začnou hrát – a Radiožurnál by měl být tím, kdo pomáhá prorážet nová jména.
Názorová diverzifikace a různá centra jsou ku prospěchu věci
Nově vzniklá Czech Music Office, čím dál větší snahy o export české hudby do zahraničí... nakolik to oslovuje Vinylu? Uvažuje, případně snaží se nějak do tohoto vlaku začlenit, nějak propojit síly? Nebo se již v tomto nějak angažujete sami? A jak sám vnímáš české šance na „úspěch“?
Tomáš: Debaty o exportní agentuře slýchám dlouho a zvědavě sleduju, s čím přijde. Nechci pořád mluvit o penězích, ale všechno se k nim stáčí, protože hudební scéna – ta kolem Vinyly – je podfinancovaná. Částky, které dostávají kapely za koncert, pokryjí tak akorát benzín. Schází manažeři, kteří by kapelám pomáhali dobývat další mety. Všechny jiné umělecké obory mají granty na podporu a vytváření původních děl, v případě hudby neexistuje nic jako grant na natočení desky. Chci tím říct, že proexportní agentura je dobrá idea, ale neumíme s kapelami pracovat ani na domácí půdě, takže jak to asi půjde v zahraničí?
Současně s Vinylou vznikly i ceny Apollo, k výše zmíněné Czech Music Office můžeme přidat ještě Czeching a podobné aktivity. Není toho příliš a netříští se tím pozornost/síly? Neuvažovali jste někdy s ostatními subjekty o nějakém propojení?
Tomáš: Všechny alternativy a pozice jsou už z principu roztříštěné, protože se věnují okrajům, které jsou nehomogenní, a proto se těžko hledá společný jmenovatel. Paralelní existenci Apolla a Vinyly vnímám pozitivně, stejně jako existenci mnoha tematicky si blízkých hudebních časopisů: ve výsledku z té řevnivosti a soutěživosti těží muzikanti. Názorová diverzifikace a různá centra jsou vlastně ku prospěchu věci, protože nikdo nemá návod na správná řešení. Monopolizace a unifikace, jak je vidět na případě Andělů, vede k sebe-zalknutí.
Pavle, necháváte se při organizaci Vinyly, potažmo i Besedy nějak inspirovat vlivy ze zahraničí? Nebo si vše děláte čistě z vlastní zkušenosti, intuice, „na koleni“?
Pavel: Nejsem si vědom, že bychom v souvislosti s Vinylou hledali nějaké zahraniční inspirační zdroje. S Besedou je tomu přesně naopak. Jezdíme pravidelně na zahraniční festivaly, kde se kromě hledání možných jmen do dramaturgie taky snažíme pochytit fungování samotné akce nebo třeba celkový kontext dramaturgie. Pro mě osobně je třeba jakýmsi předobrazem ideálního festivalu holandský Le Guess Who?. Uznávám, naroubovat indoorový festival z Holandska na české letně-festivalové poměry je trochu nerealistické, ale přesto věřím, že jednou se u nás podobný festival objeví. A třeba to bude Beseda.
Jsi současné důležitým členem týmu okolo Besedy u Bigbítu. Snažíte se při dramaturgii festivalu o nějaké propojování s Vinylou, nebo dáváte spíše na svůj vkus a snažíte se o nějakou protiváhu – nabídnout něco, na co se ve Vinyle „zapomnělo“.
Pavel: S Vinylou se Beseda propojuje naprosto přirozeně, ale nijak programově. Kapely, které v jednotlivých ročnících reflektuje Vinyla, se na Besedě pravidelně objevují, často však bez ohledu na fakt, že jsou spjaty v daném roce s Vinylou. Nicméně, jako jakýsi inspirační zdroj pro Besedu funguje Vinyla v kategorii „Objev roku“, kde zejména v širších nominacích se často objeví pro nás velmi zajímavé a neznámé kapely a interpreti.
Do jaké míry ovlivňuješ dramaturgii přímo ty a jak kapely vybíráš? Objíždíš kluby a hledáš něco, co funguje naživo, vycházíš z poslechu nahrávek atp.?
Pavel: Základní dramaturgický tým tvoří kromě mě ještě Kačka Janotová, Tomáš Ševčík a částečně ještě stále i Zdeněk Neusar. Plus samozřejmě nasloucháme názorům celého produkčního týmu Besedy. Faktor toho, jak může kapela fungovat naživo a konkrétně u nás na Besedě, je pro nás dost klíčový. Bohužel se nám již několikrát stalo, že jsme nějakou skupinu neviděli naživo, a přesto ji do programu vzali a na místě to pak moc nefungovalo. Což tedy hrozí hlavně u zahraničních interpretů. Je to samozřejmě primárně chyba nás dramaturgů, a proto se snažíme tomuto vyvarovat. Posledních pár let i zahraniční kapely musí být prověřeny naživo od někoho z našeho týmu…
Šťavnaté víno, které znají všichni
S tím souvisí i další otázka: Beseda pravidelně čerpá z visegrádského fondu, aby mohla představovat kapely Visegrádu, tedy nejen z Česka a Slovenska, ale též z Polska a Maďarska. Jaké si Visegrádský fond v tomto ohledu „diktuje“ podmínky a jak výběr kapel probíhá? Je to vaše vlastní intuice, bavíte se s hudebními žurnalisty z Polska/Maďarska nebo dostáváte doporučení přímo od Visegrádského fondu?
Pavel: Podpora Mezinárodního visegrádského fondu je pro nás klíčová. Bez podpory IVF by program Besedy již několik let vypadal podstatně skromněji. IVF nám do dramaturgie, respektive výběru kapel, samozřejmě vůbec nezasahuje. Samotný výběr vystupujících z Maďarska a Polska probíhá přes několik kanálů. Snažíme se v týmu mapovat dané scény skrze různé hudební portály, festivaly, taky dostáváme tipy od našich partnerů IVF v daných zemích, s výběrem nám pomáhají i promotéři a manažeři (namátkou Prokop Holoubek z Bumbum Satori), něco objevíme na tuzemských či zahraničních akcích nebo stále více se rozvíjejících showcase festivalech...
Po kolikáté už jsi u organizace Besedy ty sám? Nepociťuješ ty, případně i ostatní po těch letech trochu stereotypu/setrvačnosti?
Pavel: Já jsem svým způsobem v týmu nováček. Letos kroutím šestý rok a v týmu patřím mezi služebně mladší. Setrvačnost zatím necítím, spíše občas únavu. Proti únavě zatím lék nemám, proti setrvačnosti se snažíme bojovat každoročními změnami a novinkami v programu, areálu festivalu nebo už během roku při přípravě festivalu. Tudíž nějaké novinky chystáme i pro letošní ročník Besedy.
Troufl bych si říct, že Beseda je největší z malých českých festivalů. Máte nějakou představu, nakolik se vám vrací stejná komunita lidí a kolik se na každý ročník podívá nových lidí (v poměru)? S jakými výhodami i problémy se při skládání každého ročníku potýkáte, když s takovou věrnou komunitou pracujete?
Pavel: Myslím, že komunita stálých návštěvníků je u akcí jako Beseda naprosto klíčová. Přesná čísla nedokážu říci, ale řekl bych, že cca 60–70 % našich návštěvníků se k nám vrací opakovaně, trochu bez ohledu na konkrétní dramaturgii daného ročníku. Výhoda práce s komunitou věrných je určitě v důvěře v dramaturgii. Naopak velmi citliví dokáží být skalní fanoušci na případnou změnu celkové atmosféry festivalu. Genius loci Topolového hájku a Besedy jako takové je největší devizou festivalu a jakýkoli zásah do tohoto organismu bychom od návštěvníků pěkně schytali. Čistě hypoteticky: nedokážu si moc dobře představit, že by Beseda fungovala jako např. velké festivaly typu Pohoda, kde mezi návštěvníky chodí hostesky s reklamními brýlemi (nic proti Pohodě a sličným hosteskám)… ale to je jen naštěstí teorie, těch 1 500 návštěvníků nemá moc velký marketingový potenciál.
Pavle, hudba tvoří natolik značnou část tvého života, až by si člověk řekl, že se z toho musíš zbláznit. Máš nějaké mimohudební aktivity, díky kterým si čistíš od hudby hlavu? Nebo to vůbec nepotřebuješ?
Pavel: Dříve jsem dost sportoval a vlastně takřka celý svůj dosavadní život jsem amatérsky hrál fotbal. Což vzhledem k mému zaneprázdnění a postupujícímu věku už je minulostí a fotbal si s kamarády zahraji jen občas v mém rodném Veselí nad Moravou na plácku. Relaxuju částečně kulturou (knihy, kino, divadlo, výstava), částečně pohybem – snažím se chodit pravidelně běhat, občas si jít zaplavat a nebo si ještě zahrát ten fotbal… a relax je pro mě i víno – degustace, přednášky, svět vína obecně…
Tím se nabízí bonusová na závěr: Kdybys měl jakožto odborník na víno každého z nominovaných na letošní Vinylu přirovnat k nějakému vínu/typu vína, jak by to vypadalo?
Pavel: Předně, odborník na víno rozhodně nejsem! Víno mám rád, posledních pár let se ho snažím pochopit, ale za odborníka se rozhodně nepovažuji. Jinak tedy musím říci, že tvá otázka je pěkně záludná. Neodvažuji se všech těch deset nominovaných přirovnávat k nějakému vínu, nicméně třeba Oldřich Janota je u mě solitérní typ, podobně jako v tuzemském vinařství řada autentických vinařů. Hodně odvážně, jako autentisté, pracují se svojí tvorbou třeba Sister /Body. Dost na okraji a ne pro každého. Zato třeba Midi Lidi, to je u mě Ryzlink rýnský z Mosely. Zkrátka krásné, řízné a šťavnaté víno, s trochou zbytkového cukru, které znají všichni…
