John Frusciante prožíval na začátku tisíciletí nesmírně plodné období, v roce 2002 vydal s Red Hot Chili Peppers komerčně úspěšnou desku By the Way, jejíž tvůrčí proces stál v podstatě celý na něm, mezi lety 2004 až 2006 pak jeho skladatelský přetlak vyústil v pět sólových alb, několik dalších spoluprací a dvojalbum s Redhoty...
V těchto dnech vydává stále pilný hudebník svou novou desku s názvem Enclosure. „Budu dělat více experimentální, elektronickou hudbu, to je, kam směřuji,“ odpověděl v roce 2004 na dotaz, kde si myslí, že se (hudebně) ocitne za deset let. A vše se vyplnilo do puntíku, bývalý kytarista Redhotů vydal v současné dekádě dvě sólová EP a desku PBX Funicular Intaglio Zone, kterými však zároveň takřka odehnal většinu své bývalé posluchačské základny, která milovala přístupné desky jako Curtains či Shadows Collide With People. A právě druhou zmiňovanou desku si dnes představíme, protože při Fruscianteho proměně hrála vcelku výraznou roli a byla jakousi první vlaštovkou jeho přerodu.
Klinghofferova pomoc
John Frusciante sám sebe odjakživa považoval v prvé řadě především za písničkáře, nikoliv za kytaristu. Vždyť texty začal psát už když mu bylo 11 let. Nicméně jeho kariéra ve světově úspěšných Red Hot Chili Peppers jej v očích veřejnosti zafixovala jako pouhého hráče na kytaru, který si občas vystřihne nějaké ty doprovodné vokály. Když se však člověk trochu ponoří do jeho nabité sólové tvorby, odhalí, že v první kolonce by opravdu mělo viset ono singer-songwriter. V jeho sólovkách navíc vůbec nejde, jak by se někteří mohli mylně domnívat, o nějaký kytarový odvaz, ve své vlastní tvorbě je hudebník se svou kytarou střídmý a své skladby staví spíš na folkových základech.
Deska Shadows Collide With People měla být původně kolaborací mezi ním a jeho dobrým kamarádem a současným kytaristou Redhotů Joshem Klinghofferem. Napsali totiž společně skladbu Omission a byli unešeni tím, jak jejich spolupráce fungovala. Frusciante vymyslel kytaru, Klinghoffer klávesový part, poté se každý odebrali někam do kouta, aby zde o samotě vymysleli vokály - vše do sebe skvěle zapadalo. To bylo ale naposledy, kdy spolupráce fungovala tak jednoduše, poté už dali dohromady jen čtyři experimentálnější skladby, které skončily na albu A Sphere In The Heart of Silence. A Shadows Collide With People se začalo ubírat směrem sólové desky.
Josh Klinghoffer byl celkově velkým pomocníkem, Frusciante jej vždy označoval za ohromně talentovaného a dokonce také za nejlepšího bubeníka, kterého kdy poznal. Paradoxně to však nebyl on, kdo bicí na desku nahrával. Neměl totiž příliš studiových zkušeností a pod taktovkou přísného perfekcionisty Fruscianteho byl příliš nervózní. Zavolali tedy starému známému Chadu Smithovi (bubeník RHCP), ukázali mu Klinghofferovy party a ten je bez problému zahrál. To bylo naposledy, kdy se Smith na některé z jeho nahrávek objevil, což je pochopitelné - Frusciantemu jeho bubenický styl nikdy příliš neimponoval. S deskou lehce vypomohl i basák Flea - objevil se ve skladbě The Slaughter.
Vznik písní
Samotné songy psal hudebník povětšinou na akustickou kytaru, která patřila do jakéhosi konceptu celé desky - v onom období jej totiž nesmírně fascinovala. Používal kytary značky Martin, dva malé kousky z přelomu čtyřicátých a padesátých let. Jeho posedlost španělkou zapřičinilo především jeho tehdejší studování akordů, skupoval sady knížek s písněmi Eltona Johna, Beatles nebo třeba akordy k muzikálové verzi Karlíka a továrny na čokoládu - snažil se poté najít ty, které dosud na kytaře neobjevil. Co se týče elektrické kytary, jeho vybavení zůstalo stejné jako při nahrávání desky By the Way - Telecaster či Gibson a k tomu Marshall Major 200W.
Drtivá část skladeb z Shadows Collide With People vznikla v hotelových pokojích napříč zeměkoulí. Skladby totiž Frusciante psal převážně na turné se svou kapelou - buď po koncertě, kdy byl na pokoji sám a měl čas a klid, nebo v den volna.
Dle jeho slov stojí za vznikem každé z písní vždy nějaký ojedinělý nápad či pocit, který jej náhle přepadne. Každý song je pro něj tedy svým způsobem unikátní, jelikož nikdy nepíše skladbu založenou na stejné ideji. Celkově mu trvá asi hodinu než píseň dokončí, proces je vždy stejný – sešit, tužka, mikrofon, na který si zaznamenává broukání, které poté postupně větu po větě přetransformovává v text. U skladby sedí tak dlouho, dokud není hotová, ať už to trvá pět minut či tři hodiny. K nedokončeným věcem už se pak nikdy nevrací.
Občas také píše songy na elektriku - avšak na nezapojenou. Nevýhodou pak ale podle jeho slov bývá, že se z těchto skladeb obvykle vyklubou poněkud podivné počiny, jejichž vokál poté musí nějak předělat pro hraní na akustickou kytaru.
Redhoti nebo sólová tvorba?
Možná jste někdy přemýšleli, co vůbec Fruscianteho vede k rozhodnutí, zdali konkrétní skladbu věnuje kapele či si ji nechá pro svou vlastní potřebu. Je to podle něj úplně jednoduché, pokud cítí, že musí napsat text, je to jeho song. Nikdy neměl nutkání psát texty pro Redhoty - podle něj by si měl každý zpívat svá vlastní slova. Při práci na dvojalbu Stadium Arcadium se ale vyskytlo několik momentů, kdy s rozhodnutím váhal. To byl kupříkladu případ skladby Wet Sand.
Před deseti lety vyšel v magazínu Classic Rock také článek o typickém dni Johna Fruscianteho. Jedná se o vskutku zajímavý vhled do života tohoto hudebníka - jako své dvě hlavní činnosti označil poslouchání hudby a hraní na kytaru. Pokud by vás zajímalo, co se objevuje nejčastěji v jeho přehrávači, budete možná lehce zaskočeni - je to hlavně jeho vlastní tvorba. Své nahrávky si s sebou bere kamkoliv jde: „Miluji je, a když milujete svou hudbu natolik, je jedno, co si o ní myslí druzí.“ Je to podle něj úžasné, když si člověk dokáže splnit sen a nahrát album, po jakém touží.
Jinak má jeho den poměrně pevný řád. Hudbu používá po ránu jako prostředek na probuzení, poté se vydává běhat do sousedství - s sebou si znovu bere nějaké nahrávky. Při pracích na Shadows to byla hlavně deska Tarkus od Emerson, Lake & Palmer. Uběhne 3 až 10 kilometrů, poté se ubere ke snídani, při které čte knihy, nejraději se ponoří do něčí biografie, tehdy to byla třeba knížka o Aleisteru Crowleym. Spoustu času také tráví vařením či studiem matematiky.
Proces nahrávání
Samotný vznik desky byl ve znamení perfekcionismu. Frusciante chtěl mít všechno dokonalé, byl znechucený z toho, jak lidé často jeho desky zavrhovali, protože byly neprofesionální. Zpětně ale na zkušenost s nahráváním Shadows vzpomíná jako na něco velmi frustrujícího. Prý není nikdy dobře, když se hudebník snaží, aby bylo vše perfektní, pak samotné dílo ztrácí duši. Proti desce jako samotné ale s odstupem žádné námitky nemá, ačkoli se pozitivněji staví k demům, která s Klinghofferem před finálním nahráváním zpracovali na osmistopý rekordér. Tyto nahrávky dal později i ke stažení, na internetu jsou stále k dohledání.
Nahrávalo se ve studiu Cello, kde předtím Redhoti stvořili svou comebackovou desku Californication a jejího následovníka By the Way. Jen s tím rozdílem, že tentokráte se do producentského křesla namísto Ricka Rubina usadil sám Frusciante. Hlavní rozdíl byl v přístupu k vokálům, které dvorní producent Redhotů vždy rád upřednostňoval, takže mnohdy bylo jedno, kolik různých detailů a drobných vychytávek se do písně nahrálo, protože byly stejně zahrabané pod nánosem zpěvu. Na Shadows byla filozofie jiná, snažit se zachytit veškeré detaily a maličkosti. A jaké album bylo vzorem? Violator od Depeche Mode.
Frusciante se s albem piplal na prostoru několika měsíců a už mu vše začínalo jednu dobu lézt krkem. Když jednoho dne přišel do studia, řekl si, že snaha o perfektní dílo je hloupost a raději zkusí nahrávat uvolněněji - na jeden pokus, obejmout všechny chyby, které se naskytnou. Výsledkem byly dvě kompletně dokončené skladby, které zněly lépe než ty, jež se snažil zaznamenat bezchybně.
A tím začalo jeho plodné období, najednou mu došlo, že nemusí trávit tuny času ve studiu, nemusí utrácet hromady peněz za nahrávání (Shadows byla jeho nejdražší deskou, vyšla na úctyhodných 150 tisíc dolarů, u dalších alb byl rozpočtový strop 10 tisíc) - raději tyto peníze vloží do vybudování vlastního studia u sebe doma a ono zařízení bude mít napořád. Ve chvíli, kdy hotová deska vtrhla na trh, měl nahraná už tři další alba. Ty pak sypal ven každý měsíc - indie počin The Will to Death, rocková Inside of Emptiness, elektronická A Sphere in the Heart of Silence nebo akustická Curtains. K tomu také EP DC nebo deska s kapelou Ataxia.
Budoucnost?
Nyní vychází v pořadí už jeho dvanáctý sólový počin s názvem Enclosure. Nicméně je patrné, že zájem o nahrávku už není takový, jako o jeho dřívější kousky - přestože je vydával třeba každý měsíc.
John Frusciante se svému publiku hudebně vzdálil, žije nejspíš spokojený život v ústraní, nekoncertuje, prohlubuje své znalosti v elektronické hudbě a čas od času přijde s nahrávkou, která je pro širší veřejnost těžko uchopitelná. Mnozí si přejí, aby se navrátil k Red Hot Chili Peppers, či alespoň ke svým klasickým písničkovým nahrávkám.
To první nastane sotva, v jednom interview se nechal slyšet, že se mu doslova hnusí představa, že by měl v padesáti letech dovádět na pódiu jako za starých časů. A před nedávnem oslavil už čtyřiačtyřicítku. Druhá možnost se nejeví úplně nereálně, vždyť takové Enclosure zní mnohem snesitelněji než předchozí PBX Funicular Intaglio Zone. A před pár lety se rovněž proslýchalo, že Frusciante má v zásobě stovky nevydaných skladeb. Tak třeba jej jednou popadne podobný bláznivý nápad, jako tehdejších šest desek během šesti měsíců a naservíruje nám znovu pořádné překvapení.
