Můj vztah k této pro mnohé kultovní formaci chmurných devadesátek nebyl nikdy přehnaně vřelý. Jejich nejznámější počin So Tonight I Might See jsem slyšel mnohokrát, nicméně v hlavě mi vždy utkvěly jen útržky. Ano, největší hit Fade Into You, který stále považuji za jednu z nejvýraznějších písní předminulé dekády, dále také Into Dust, a možná ještě dva další kousky, jejichž název si ale spatra nevybavím.
A podobně je na tom i letošní novinka. Té vévodí již před dvěma lety zveřejněný singl Common Burn, který pro mne samotného svou slowcoreovou atmosférou předčí vše, co jsem od tohoto amerického dua kdy slyšel. Letmé tóny elektrické kytary a xylofonu, melancholickou náladu dokreslující harmonika a především nostalgická melodie v podání působivého hlasu Hope Sandoval. Jestli by však tato píseň mohla jít ve stopách podobného úspěchu, kterého kdysi docílilo Fade Into You? Sotva, skladba je pro rádiového posluchače těžce uchopitelná, nemá pevnou formu, postrádá refrén. Což však samozřejmě na její kvalitě v ničem neubírá, jen škoda, že se jí kvůli zdánlivé nepřístupnosti pravděpodobně nikdy nedostane zvýšené pozornosti.
Nutno také dodat, že je bohužel jen jednou z mála písní, které se vymykají jinak poněkud šedému průměru ponurosti. Ty další se pak nachází hned na začátku desky, lehce rozverný otvírák In the Kingdom staví na varhanech a využívá podobné proplétající se kytary jako Common Burn, akustická California by se zase neztratila (spíš by vyčnívala) ani na pomyslném výběru největších hitů této formace.
Jenže pak už skladby ztrácejí zřetelnější tvář a stávají se lehce zaměnitelnými. Neurazí, příjemně plynou, ale samostatně se k nim vracet nebudete. Opar mírné fádnosti tak znovu rozmetá až poslední Flying Low, takřka osmiminutová skladba s prvky country a blues.
Seasons of Your Day je deskou, která sotva spustí nějakou náborovou vlnu nových fanoušků Mazzy Star. Na druhou stranu, ti staří se po poslechu zklamaní cítit nebudou. Nejzajímavější skutečností tak nakonec zůstává samotný zvuk této nahrávky. Jakoby totiž vůbec neexistoval sedmnáctiletý rozdíl mezi ní a jejím předchůdcem, což dokládá i naprosto identicky znějící hlas Hope Sandoval. Až snad člověka napadne, zdali se nejedná o nějakou ztracenou desku z roku 1997. Podobně letos působil i další z comebacků, m b v od My Bloody Valentine, v dnešní záplavě leckdy podobně znějících a často přeprodukovaných nahrávek je to ale dle mého spíše příjemné osvěžení. I proto se nakonec přikláním k pěti, byť slabším hvězdičkám.
Zlatý hřeb: Common Burn
Zní to jako: klasická melancholie devadesátých let
Vydavatel: Rhymes of an Hour
Stopáž: 49:59
Body: 5 z 7
