Nechci se ztratit ve městech / plných betonu / tajemství nespočet / ta nejmenší ať zůstanou, otevírá písničkářka Lenka Zbořilová se svým novým projektem Pivoňka debutové album Co se stalo na obloze nikomu neřeknem (Korobushka records, 2026). Půjdem se projít, vyzývá názvem příhodně k metaforické procházce. Celý tracklist o sedmnácti stopách sám o sobě totiž působí jako text osmnácté z nich; střípky příběhů, záblesky vzpomínek z cesty, chronologie prožitků, které se v různých podobách vtěsnávají do paměti. Přednost Pivoňky tkví ve schopnosti dotýkat se slovy, ale zbytečně do nich nezabředává. Pozoruje a nechává plynout.
Slowcoreovému debutu se zmíněné daří i díky přechodu k českým textům, které dosavadní posluchačstvo Zbořilové neznalo. Dříve vystupovala sólově především jako Ivy Z (od které na chvíli poodešla, ale ne nadobro) s podobně niterným a introspektivním dreampopem. Zatímco tehdy hrála výraznější roli atmosféra skladeb, čeština posouvá pozornost od zvuku slov k jejich významu a nechává vyniknout jejich příběhy.
„Už od teenage let jsem si psala básně v češtině, ale spíš jen do šuplíku, nikdy jsem v ně moc nevěřila,“ přibližuje hudebnice, která se během posledních let k poezii vracela. Když uvažovala nad prvními demy, pomohlo jí najít směr také nahrávání backvokálů k desce Ideálně napořád Zdeňka Lichnovského z roku 2024. K debutu Pivoňky přispěl kytarovou linkou ke zmíněnému opening tracku, zahrál i na závěrečném, melancholickém Havrani. Kromě něj se na albu podílel také Dominik Zezula (post-hudba, Ministerstvo popu) a další, o mix a master se ale postarala sama písničkářka. „Přestože jsem spoustu textů vyházela, s finální verzí jsem spokojená,“ reflektuje a zmiňuje, že se nakonec především podařilo vybalancovat dějovou linku a abstrakce. „Nechci, aby byly jednotlivé songy relatable vždy a za každou cenu.“ 
Pivoňka, křest v pražském Punctufoto: Libor Galia
Příběh města
Texty desky jsou propletené s městskými ulicemi a zákoutími, podobně jako u vinohradské Dukly nebo Metastavů, s nimiž Pivoňku pojí schopnost nalézt povznášející lehkost i v tíživých situacích. Zbořilová do desky navíc odráží i zkušenost rodačky z Veselí nad Moravou, kde také vznikala většina textů. „Lépe se mi tam nahlíželo na noční město jako na nějaký vzdálený organismus, čímž dostalo určité kontury.“ Verše vycházejí z konkrétních situací, ale i ze snů, čímž se pro hudebnici staly písně jakýmisi úschovnami vzpomínek. Z tracklistu zároveň vystupují konce s novými začátky, a přestože je z něj cítit především smířlivý smutek, okrajově zaslechneme i odhodlanost a úvahy nad vlastními hranicemi. „Hledám odpovědi na otázky v městech a místech, protože v lidech se to nikdy nepodaří,“ přibližuje Zbořilová. „Ráda si zapisuju části textů na cestách tramvají, dopisuju je pak v klidném prostředí se svíčkou. Kdybych se nepřestěhovala do Prahy, Pivoňka by nejspíš nikdy nevznikla.“
Růžová melancholie
Nadýchaný květ evokuje lehkost, krásu, voňavou předzvěst léta. Písničkářka dlouho zvažovala, pod jakou přezdívkou písně vydat, když ji Michal Zlatkovský z podcastu Stárnoucí Mileniálové a jeden z členů kapelní sestavy ve skupinovém chatu navrhl projekt nazvat podle zmíněné květiny. „Hudba Pivoňky mi přijde spíš melancholická a pivoňka má naopak nádech růžové, kterou si člověk s melancholií tolik nespojí. Líbilo se mi to prakticky okamžitě,“ vzpomíná.
Snad je to nakonec ona „růžová“, která mezi řádky prosakuje a odlehčuje, co je třeba. Koneckonců, odlehčuje i hutný počet písní na tracklistu – a přeci jen, jeho celková stopáž není navzdory dlouhému výčtu nijak dlouhá: 39 minut, drobné viněty. A možná je to i brouzdání potemnělým městem, co s Pivoňkou sbližuje: jako ty, co se náhodně potkali mezi spícími domy na žižkovské Biskupcově. Někdy jsou smutky temnější ve dne / když noc jim dá místo / bez příkazu spát.
pivoňka + Lichnovský, Praha – MeetFactory, 23. 7. 2026
Anna Boleynová (hudba: Pivoňka), Uherské Hradiště – Letní filmová škola, 28. 7. 2026
