První ročník brněnského festivalu Pop Messe se od začátku potýkal s nejrůznějšími problémy a posléze i kritikou. Přesto šlo o unikátní akci celorepublikového významu – úměrně k pocitové rozloze „největší vesnice v Česku“ vznikla kapesní verze velkých festivalů, zasazená do působivého prostoru stadionu za Lužánkami. V sevření polorozpadlých tribun, částečně pomalovaných sezvanými výtvarníky, zahráli umělci, kteří jsou obvykle vidět spíš jako headlineři akcí pro desetitisíce návštěvníků. Pop Messe s limitem 2500 příchozích byla proto jedinečnou šancí zatančit si na Modeselektor nebo Tommyho Cashe v podstatě v rodinné atmosféře. Především pro brněnské to tak rozhodně zafungovalo – co krok, to známá tvář a potenciální společný drink.

Vizuálně výtečně zvládnutý plakát. Superlativy známých na poslední ročník, který jsem bohužel zmeškala. Letos jsem nemohla chybět. Musela jsem se přijet přesvědčit o pravdivosti na vlastní kůži. „Kvalitní zážitek“ je ještě slabé označení.