Vizuálně výtečně zvládnutý plakát. Superlativy obestřený poslední ročník, který jsem bohužel zmeškala. Letos jsem chybět nemohla. Musela jsem se přijet přesvědčit o pravdivosti na vlastní kůži. „Kvalitní zážitek“ je ještě slabé označení.
Vcházíme do areálu vojenských kasáren a dostáváme pásky na ruce; nejhezčí papírové pásky, jaké jsem kdy viděla; černé se zlatavým, lesklým nápisem. Pořadatelé zřejmě myslí na všechno. A to už se před námi tyčí vojenský odsvěcený kostel svaté Barbory. Zvenku vypadá skromně, avšak poté, co vejdu dovnitř, jsem poměrně překvapena. Stojí zde docela velká stage, umně zasazená mezi novogotické prvky a výzdobu vídeňských malířů.
Dát Ondřeje Holého aka dné na první místo program byla skvělá volba, jeho emocemi nabité vystoupení zaplnilo prostor kostela jemným zvukem piána a propracovanými samply a působilo jako pomyslný prolog hranického příběhu. Dné umí brilantně pracovat s tichem. Tu a tam se v tišších okamžicích dalo zaznamenat mluvení lidí kolem, což zajisté bylo v první řadě rušivé, ale na druhou stranu to určitým způsobem doplňovalo hudbu dné podobně, jako pěvecké samply v jeho písni More Like It.
O pár minut později se v kostele setmělo a na stage nastoupil Novozélanďan Olly Peryman alias Fis. Pro mě asi nejintenzivnější zážitek večera. Řezavé přírodní zvuky, hutná basová linka, metalické zvukové plochy, prvky techna. S tím v dokonalé symbióze ožívá světelná show. Světla vystřelují své ostré paprsky do všech stran. Přemýšlím, jak lze tak skvěle namapovat světla do hudby. (Později se dozvídám, že to jeden z šikovných brněnských VJs dělal naživo!) Nevím, zda jsem byla víc ohromena světly, či hudbou. Nad Hranicemi se stáhly mraky a Fis předvedl, jak vypadá audiovizuální bouřka. Kaple se musela otřásat v základech. Stáli jsme poměrně vzadu, a i přesto jsem si místy myslela, že mě ten zvuk položí. Ten zvuk! Neuvěřitelně vymazlený a silný, klobouk dolů – tohle jsem nečekala.
Následovala Aïsha Devi, švýcarská producentka s nepálskými kořeny, v jejíž tvorbě se promítají vlivy tibetské kultury. V rozhovorech říká, že každé své vystoupení považuje za jakýsi rituál. Pravda pravdoucí, během jejího setu bylo možné zaznamenat repetitivní synťáky v kombinaci s Aïshinými meditativními vokály, které hnala do závratných výšek. Křik! Bolest i úleva. Ta ženská je šamanka za mixem. Proboha, jak to dělá, že je tak sexy? Její pohyby by nenechaly chladného snad ani mrtvého. Skvělými projekcemi Aïshu doprovodil francouzský vizuální umělec Emile Barret.
Pauzy mezi jednotlivými výstupy zde byly nezvykle krátké. Člověk si tak tak stihl zajít pro něco k pití, dát si cigárko na patníku s výhledem na měsíc a šup zpátky do kaple.
Na scénu přichází Equiknoxx, jamajský hudební projekt, který tvoří Gavsborg, Time Cow a společně s nimi hostujicí zpěvačka ShaniqueMarie. Jejich originální dancehall vítám s otevřenou náručí, na tento druh hudby jsem už nějakou dobu nenarazila. Ocitám se v tropickém pralese. Jungle beaty a ruchy, do nichž ShaniqueMarie se svým hlasem rozjela pořádně nahajpovanou show. Parádní kontakt s publikem, zpěvačka by rozdala energie za tři elektrárny.
Rodačka ze San Francisca Sheela Rahman aka Xosar je jednou z hvězd současné klubové scény. Tvoří experimentální techno, na které se skvěle tančí. Velmi příjemně mě překvapuje, jak je to tady gendrově vyvážené, co se interpretů týče. Cením si toho.
Při vystoupení chilského umělce a experimentálního elektronika Uwe Schmidta alias Atom™ oceňuji především opět skvělé projekce. Střídají se tekuté prvky i geometrické tvary, abstraktní i konkrétní věci a společně gradují v komplikované audioreaktivní struktury.
Závěrečnou techno party v podání české DJky Dash mi stačí prožívat zvenku při rozednívání a východu slunce. Kolem čtvrté ranní lze totiž vidět něco nádherného. Nebe nad kaplí se zbarvilo do čistě tyrkysové barvy (takovou barvu jsem nad hlavou viděla opravdu poprvé) a společně s růžově nasvíceným kostelem spolu krásně kontrastovaly. Hezká tečka na konec příběhu. Příběhu, který oslavil krásu zvuku, světla, umění a prostoru kaple svaté Barbory.