„Do we even deserve this?“, ptají děcka v komentářích. Já myslím, že jo. Už jenom za to, že jsme přežili Priests, kterým se svou absolutní nezajímavostí vyrovnal za ty tři dny snad jen IMAABS. Švédští teenageři brečeli na pódiu, i přes autotune, vskutu přesvědčivě. „All I wanna see is 1080p but reality keeps me in 240.“, věřím. Amnesia Scanner a DJ Earl taky spoko.
„Pět lidí, jedno auto, které praská ve švech, jeden cíl – Letiště Trenčín. Přijíždíme do města a zanedlouho už vidíme modré špičky obrovských stanů společně s barevnými vlajkami Pohody. Těšením mě šimrá v žaludku. Jsem ráda po roce zpět.“
Kouzlo Hradeckého slunovratu spočívá nejen v překrásném prostředí zámku a přírody kolem, ale také v jeho přátelské a rodinné atmosféře, kterou je cítit hned při vstupu do areálu. Přesto, že je tady rok od roku více lidí, pořád to působí, že se každý zná s každým. Přicházím akorát na konec Cvičení s Kittchenem, Kittchen hraje na klavír a zpívá, atmosféra je křehká stejně jako pózy cvičících lidí v černých škraboškách. Přidávám se, byť jen na chvíli.