Katie Melua, Praha, 7. 11.12

Jistě jeden z nejpůsobivějších koncertů tohoto roku odehrála písničkářka Katie Melua, která se letos poprvé při svém evropském turné zastavila i v Praze. To můžeme konstatovat na rovinu a bez dlouhého otálení. Zpěvačku s bluesově zabarveným hlasem, která se doprovází na kytaru i klavír a pár skladatelských počinů má již také na kontě, mohlo české publikum konečně posoudit i naživo.

Na studiových nahrávkách jí to nesmírně sluší, ale teprve koncert tvoří opravdový posluchačský vztah. A to ne jen tak jednoduchý koncert, ale ten pro popové umělce ze všech nejnáročnější, unplugged pěkně naostro jen s kytarami bez efektů, klavírem a smyčcovým kvartetem. Něco s doprovodnými hudebníky, něco jen sólo. Aranžmá při kterém žádnou chybu neschováte. Atmosféra jako ve větším divadle, sedící publikum a komorní osvětlení. Katie Melua by to neměla jednoduché, kdyby nebyla tak vynikající interpretka, vlastní skladby i ty pro ni napsané dokázala předat publiku s rovnocenně přesvědčivým výrazem a její hlas je skutečně klenot, se kterým se člověk musí narodit. Anglický akcent se naučila skvěle, byť pochází z Grúzie, kde žila do svých osmi let, jak sama během večera připomněla.  

Z určitého pohledu mi její vystoupení připomnělo koncert Ólafura Arnaldse, který jsem viděla v březnu ve Vídni. Katie si podobně jako islandský klavírista po každé písničce povídala s publikem, vysvětlovala, o čem je která skladba, přibližovala její historii a střípky z jejího života. Občas si i zavtipkovala, když mluvila o tom, jak se ještě před nedávnými vdavkami potácela ze vztahu do vztahu, což na druhou stranu bylo pozitivní, protože ji to inspirovalo. Poté uvedla svou píseň I'd Love To Kill You s tím, že tenhle rozchod musel být opravdu strašný, když ji pojmenovala "Nejradši bych tě zabila". Jsou to slova, která od ní zní jako krásný paradox. Zdálo se, že si s každou skladbou více a více získávala publikum, ve kterém bylo pár skalních fanoušků, pár cizinců a pak zřejmě množství lidí, kteří toho od ní moc neznají, protože více méně reagovali, jako kdyby písně slyšeli poprvé. Pravda je, že celý sál nebyl vyprodaný, ale i tak se dostavil dost početný dav na to, že jednu z nejprodávanějších anglických písničkářek u nás většina těchto lidí zřejmě zná spíše náhodou, než že by se tu o ní mluvilo.

A koncert se stupňoval i podle její vlastního "scénáře". Nejdříve se objevila jen sama s kytarou a ihned spustila skladbu Piece By Piece z druhé stejnojmenné desky. Poté se sálem rozezněl jeden z hitů napsaný jejím producentem Mikem Battem If You Were A Sailboat, to už ji doprovázel čtyřčlenný dívčí smyčcový kvartet. I'd Love to Kill You patří zmínit ještě jednou, protože je to opravdu jedna z nepovedenějších skladeb pocházející z její skoro až autorské desky The House, kterou produkoval William Orbit. Naživo získala ještě větší dynamiku, i přesto, že se jedná prakticky o baladu. Se čtvrtou písní The Closest Thing To Crazy se přidala kapela v podobě kytaristy, basáka, bubeníka a klavíristy.

Co se týče zmiňované desky The House, kterou osobně řadím mezi to nejlepší, co Katie Melua natočila, zazněla ještě šansonová A Moment of Madness a samozřejmě singlová skladba The Flood. Interpretace písně, která v polovině mění tempo na taneční elektroniku, byl v takovémto komorně laděném koncertě se statickým publikem asi záludný oříšek. Katie vyrovnala strnulost svým pohybem po pódiu a díky osvětlení se z této skladby stala vizuálně-zvuková show jako z jiného světa. Rozčarované publikum jakoby přišlo k sobě až po chvíli, co píseň skončila.

Odezněly skladby vybrané ze všech jejích pěti desek i výběrové kompilace, také jedna novinka s názvem The Night I Dreamed I Was Awake a coververze Gasoline Alley od Roda Stewarta. Dostatek prostoru dostalo nové album Secret Symphony, které koncert v jeho druhé polovině uvedlo do trochu zdlouhavě pomalé a baladické fáze. Tu však Katie v závěru zlomila rytmickou Moonshine, u které jste si nemohli v duchu nezpívat Claptonovu Laylu, ale probuzení už bylo třeba.

V přídavcích samozřejmě nesměla chybět nejslavnější skladba Nine Million Bicycles a další "bonus" nechala zpěvačka zcela volně na výběru publika, které nakonec vybralo Belfast (i když v mojí blízkosti z chaosu hlasů poměrně zřetelně zazněl Tiny Alien a na tuto píseň se nedostalo, což je opravdu velká škoda). Úplně poslední rozloučení s tím, že se tato talentovaná hudebnice i s kapelou musí brzy zase vrátit, proběhlo s další známou baladou I Cried For You, se kterou prý končí každý svůj koncert. Že si Prahu získala na svou stranu, o tom se Katie Melua přesvědčila ve chvíli, kdy jí kompletně stojící publikum tleskalo po odeznění poslední písně.

Tento koncert na mě udělal takový dojem, že jsem v začátku úplně obešla předskokana, a proto ještě netradičně na závěr věnuji pár slov triu, které si rozhodně zmínku zaslouží. Dvojice dívek ze Švýcarska a Německa pojmenovaná navzdory pohlaví Boy s doprovázejícím kytaristou odehrála půlhodinový set příjemných kytarovek. Boy sice nepůsobili jako kapela, která by měla nějak zásadně změnit současnou pop music, ale svým přirozeným stylem a melodickými písničkami s anglickými texty jistě pár příznivců nalezli. K dobru jim je určitě i komunikativnost a otevřenost, se kterou po koncertě prodávali a podepisovali své album Mutual Friends a jež svým způsobem sálala i z jejich vystoupení.

Katie Melua + Boy, Praha - Kongresové centrum, 7. 11. 12