Ludovico EinaudiO Ludovicovi Einaudim se mluví jako o neoklasikovi a také, že patří mezi současné minimalisty, bývá tak řazen po bok Philipa Glasse nebo Michaela Nymana. Už tato dvě kategorická zařazení jsou ve vzájemném sporu, vzhledem k tomu, že minimalismus původně započal jako avantgardní směr americké hudby 60. let a Philip Glass měl po svém boku spíše Steva Reicha a La Monte Younga. Velký vliv minimalismu na filmovou hudbu, a to už se dostávám ke zmíněnému Nymanovi a zrovna tak k Einaudimu a koneckonců i Glassovi, je však nepopiratelný. Když se ale zeptáme, je Einaudi neoklasik? Je minimalista? Odpověď pak zní: je a není. I v tom je samozřejmě spor, stejně tak jako je jistý spor sám o sobě i to, že Einaudi jako skladatel stojí na hranici mezi populární a soudobou „klasickou“ hudbou. Ale právě ve filmové hudbě možná leží středobod popularizace minimalismu a Ludovico Einaudi jí nesložil zrovna málo.
Einaudi studoval u Luciana Beria, stejného italského skladatele a učitele, jehož žákem byl také Steve Reich. Berio se zabýval i aranžemi písniček Beatles a zajímala ho africká vokální hudba, to všechno mělo nepochybně vliv na jeho žáka Ludovica, který ale především v tomto období přijal za vlastní jeden přístup: otevřenost v hudbě. A tím už se dostáváme k jádru toho, čím se mu podařilo vytvořit také vlastní hudební jazyk, i když se nejedná přímo o hudbu jdoucí stejnými cestami jako v případě dnes už slavného amerického minimalistického tria.
Ludovico Einaudi totiž inklinoval vždy mnohem více k popovému cítění, i když tento pojem je sám o sobě těžko definovatelný, když tu hovoříme o ryze tonální hudbě založené na těch nejzákladnějších akordech. Někteří klasičtí hudební kritikové by mohli Einaudiho odsunout na druhou kolej pro skladby příliš banální hrající pouze na efekt magična a meditativnosti, tedy druh populární hudby, který je krásný, ale jinak prázdný. To by však bylo pouhým nepochopením jeho hudebního jazyka, který může znít velmi jednoduše a popově, ale nesmíme zapomenout na jeho italský původ. Většina italské hudby byla vždy převážně o melodii, o krásné melodii. Ludovico Einaudi s touto jednoduchou melodií pracuje zcela moderními postupy, a jak už to tak bývá, jedno období přeje složitějšímu umění, které pak začne postupně sahat až za hranice poslouchatelnosti a stává se překombinovaným, a následuje opět období touhy po jednoduchosti. Protože 20. století bylo plné zkoumání hranic hudby a rozpadla se v něm klasická tonalita, při velkém množství informací a dostupnosti hudby z jakéhokoliv období či žánru převládá nyní jakožto progresivní a velmi vlivný směr spíše všudypřítomný minimalismus. Strohý minimalismus versus barevnost. Anebo určitá fúze obojího. Ať už jde o výtvarné umění, design nebo hudbu.
Ale to samozřejmě nestačí, Einaudi nespojuje jen minimalismus a klavírní práci s melodií, která tu a tam čerpá z lidové písně, jindy prostě jen plyne jako myšlenka a rozvíjí se narativně dopředu, občas vypráví, jindy hypnoticky stagnuje, když celý orchestr s výraznými perkusemi pohlcuje posluchače. Do své hudby se nebojí použít elektroniku, ani klasické nástroje nechat napodobovat zvuky, které bývají na popových deskách vytvářeny syntezátory.
Na úvod článku, který má být reportáží z pražské návštěvy Ludovica Einaudiho v Kongresovém centru a vlastně tedy hodnocením jeho živého koncertu, jsme si museli v pár řádcích nastínit, kde vlastně tento italský skladatel v současné hudbě stojí a jestli je vůbec možné ho zařadit do nějaké kategorie. Celý večer byl z velké části věnován jeho novému albu In A Time Lapse, které vyšlo v loňském roce a už při příchodu do sálu jsme slyšeli zlomky klavírních motivů ze skladby Walk, kterou skladatel rozvinul a zahrál hned, jak přišel na pódium. Spolu s ním vystoupil i orchestr v obsazení kytara, dvě violoncella, perkuse a elektronika. Ke slovu se dostal i xylofon v poslední třetině koncertu, kdy došlo na skladbu Life.
Ludovico Einaudi hrál ve velmi komorním aranžmá, kdy i nasvícení bylo velmi promyšlené, po celou dobu byla v sále tma, pouze decentní světlo zdůrazňovalo sólisty a proti bílému plátnu hudebníci stáli u svých nástrojů jako siluety. O to více pak okouzlil náhlý světelný prvek, jako když se při skladbě Orbits rozsvítila světélka po celém sálu jako hvězdy na nebi.
Ludovico Einaudi - In A Time LapseKoncert trval přes dvě hodiny i s přídavkem a jeho první část patřila pouze albu In A Time Lapse, Einaudi ale také nechal svůj ansámbl chvíli odpočinout a některé své starší skladby zahrál pouze sám na klavír. Poté se však hudebníci vrátili a v druhé polovině koncertu došlo i na alba Nightworks a Divenire.
Einaudiho skladby nutily posluchače k neustálé pozornosti, přestože se jednalo často o opakované motivy v souladu s technikou minimalismu, ale nápadité aranžmá a jakási skrytá příběhovost nedala člověku spát. V závěru koncertu a zejména v přídavcích poté došlo na rytmičtější, živější skladby a na úplný konec, kdy se skladatel rozloučil s publikem poté, co mu před přídavkem tleskalo vestoje, se koncert strhl v malou party, kdy diváci začali spontánně tleskat a orchestr se pustil do „jamování“.
Ludovico Einaudi patří k těm druhům skladatelů, kteří vstřebávají veškeré vlivy své doby a spojí je ve svůj vlastní hudební jazyk, který je populární, protože je snadno srozumitelný, ale pro náročnějšího posluchače nechává dostatek prostoru k jeho vlastní fantazii. Ne nadarmo se říká, že jednoduchost jde ruku v ruce s genialitou. Byla jsem zvědavá, jak pražské publikum přijme hudbu skladatele, který u nás po pěti letech odehrál první samostatný koncert, teď už nikoliv pod záštitou známého festivalu, jakým jsou Struny podzimu. A zdá se, že téměř plný sál Kongresového centra a nejdříve tiše naslouchajícího a poté spontánně reagujícího a hlasitě aplaudujícího publika jeho hudební řeč pochopil.
Zájem pak byl i o autogramiádu, kdy možná už trochu davovou reakcí upozaděný Ludovico trpělivě podepisoval vstupenky, cédéčka a plakáty jako na běžícím páse asi půl hodinku po skončení koncertu. Bylo kolem půl dvanácté, když poslední návštěvníci odcházeli z Kongresového centra šťastní, že se dostalo na všechny.
Ludovico Einaudi, Praha – Kongresové centrum, 1. 4. 14
