Festival dokumentárních filmů v Jihlavě je pro mě něco jako opušťák ze života. Hudební festivaly jsou něco trochu jiného, pořád se jede, chcete stihnout všechno a na jejich konci často odjíždíte úplně vyčerpaní. V Jihlavě to je jiné – atmosféra, kterou zvládají pořadatelé vytvořit, vám v podstatě neumožňuje spěchat a celým festivalem (jako světem pro sebe) proplouváte, od promítání do kavárny, na pivo, na koncert. Tenhle ročník se to potvrdilo zase.
Filmy tu hodnotit nebudu, doporučuju ale zhlédnout znělku od Jóhanna Jóhannssona, hudebně i vizuálně perfektní ambient. Jihlava má vždy vždy spoustu doprovodného programu včetně hudebního a já si ho samozřejmě nemohl odpustit.
Protože jsem bohužel přijel až v pátek, nestihl jsem čtvrteční čtyřkanál AVA, Kalle a nárazově ohlášeného HRTL. Čtyřkanál jsem ale už slyšel dvakrát a HRTL byl na Jihlavě i minule, takže to zas tak nemrzí, i když jsem přesvědčen, že to bylo super. Každopádně jsem už dlouho chtěl vidět a slyšet lidi z labelu Opak Dissu a v klubu Soul se mi to konečně v pátek povedlo. Když slyším PSH vyzývat lidi, ať udělají na koncertě bordel, občas u toho zatnu zuby a přenesu se přes to, že jim to už tak nějak nevěřím. U ASAP Jardy, Don Chaina, Bluraykoránthuga a Young Lvíše(te?) to bylo něco jiného. Vykradené beaty, Jardův nezaměnitelný hlas a texty o životě na vesnici a občasných návštěvách Prahy je odzbrojující svou upřímností a hlavně je to něco jiného než dlouholetý hiphopový standard BiggBossu. Lidé tančili, dávali poslední skérka, přišlo i na pogo.
V sobotu jsem se těšil na dvě věci. První z nich byl několikakanálový zvuk Jonáše Grusky odehrávající se v malém kostele uprostřed parku. Přiznám se, že jsem čekal něco víc hudebního, nebo rozhodně méně „artikulovaného“. Gruska nahrával několik dnů ruchy, zvuky, hlasy a rozhovory po celé Jihlavě od MHD po hokejový zápas. Díky echu tak spíše šlo o imaginativní výstavu neexistujících fotografií zachycených zvukem, což… řekněme, je fakt super. Sobotní večer obstaralo Bumbum Satori, které přivezlo do Soulu Shilpu Ray, šansoniérku, která se do toho se skupinou ale dokázala dobře opřít a diváci se do 150 centimetrů vysoké Američanky zamilovali. Většinou poslouchám spíš minimal elektro, IDM, případně nějaký post-rock nebo post-metal, rozhodně ne šanson nebo soul. Tohle bylo ale pravděpodobně to nejprofesionálněji odehrané vystoupení, které jsem kdy navštívil. Shilpu jsem už jednou viděl na Besedě u Bigbítu, tam – přijde mi – si ale koncert sama neužila tolik jako v jihlavském klubíku, který od neworleanské hospody dělily už jen zapálené cigarety v koutcích úst.
Jedno negativum. Nevím, jestli jsem opravdu hudební snob, ale noční párty v DKO jsem fakt nedával. Nechápu, jaký je důvod téhle produkce. Copak není dost mladých lidí z Bastl Instruments nebo třeba i Hertz a dalších ne úplně známých showcasů, kteří by za zahrání na takovém eventu dali cokoliv? Prosím vás. (Všechna čest Tomu Holičovi.)
Každopádně těším se na příští rok, víc, než na cokoliv jiného.
