Americká hudebnice Emily Yacina patří do škatulky tzv. pokojíčkových písničkářů – nahrávají si vše sami doma, vydávají v nezvykle velkém množství a víceméně neřeší propagaci svých nahrávek. Někdy to vyjde a po x deskách se jim podaří získat až světovou pozornost – tak jako třeba Willu Toledovi (Car Seat Headrest), Frankie Cosmos či Alexovi G.
To je těch pár vyvolených. Pod nimi je ale spousta podobně zajímavých jmen, která zatím ční především lokálně a narazit na ně je výrazně složitější, pokud zrovna nesledujete menší labely či nadšenecké blogy. Jedním z takových jmen je i písničkářka Emily Yacina. První songy začala skládat během posledního ročníku na základce v rodném Havertownu (předměstí Filadelfie), momentálně působí v New Yorku a materiál sype ven úctyhodnou rychlostí – jen od roku 2015 vydala 4 EP/desky.
Největší vliv na ni měla právě rodná scéna ve Filadelfii. „Chodila jsem tam na střední. Bylo to opravdu inspirující, vidět každý víkend nové kapely. Dělo se tam toho strašně moc. Před 3 lety jsem odešla studovat do New Yorku environmentální studia – a bylo to naprosto jiné, než jsem čekala. Všechno je tady mnohem dražší, byty jsou menší, nekoná se tady příliš domácích DIY koncertů, tak jako tomu bylo ve Filadelfii. I v New Yorku taková místa jsou, jen prostě jiná – lépe vybavená, větší," popisuje Yacina rozdíl mezi „punkovou" Filadelfií a profi New Yorkem.
Pokud hudebník vydává desky s větší pravidelností, je přirozené, že se ani hudba samotná na jednotlivých nahrávkách tolik nevyvíjí. U Yaciny k tomu dopomáhá i fakt, že samotný proces skládání se u ní od počátku téměř vůbec nezměnil. „Nahrávám přes Garageband. První nástroje, pak píšu text a snažím se vymyslet melodii. Texty píšu v podstatě v průběhu celého dne, kdykoli mě napadne nějaká věta," popisuje jednoduchý proces.
Právě možnost nahrávat si hudbu doma na koleni vidí jako obrovskou výhodu. „Pokud máte hudbu jako hobby, tak je pro vás dnešní doba skvělá. Nahrávaní je teď natolik dostupné, že můžete relativně lehce vytvořit dobře znějící věc a okamžitě ji pověsit na net, aniž byste řešili nějakou kampaň, což je prostě super. Nepoužívám studio, ani nevydávám desky na vinylech – to jsou věci, které vás zdrží. Já jsem šťastná, že si vystačím s domácím vybavením. Spousta hudebníků to teď takhle má," hodnotí Yacina.
Její slova potvrzují už výše zmínění hudebníci, kteří se také nebojí zahlcovat internet deskami – Will Toledo z Car Seat Headrest vypustil před svou průlomovou nahrávkou Teens of Denial ven zhruba 10 alb, Frankie Cosmos (ročník 1994) má zase nabitou diskografii čítající snad už přes 20 desek.
Do budoucna ale Yacina neplánuje být podobně aktivní. Hudbu totiž bere čím dál víc jako koníček a dřívější ambice, že by se hudbou živila, už nejsou tak žhavé. „Pořád nahrávám, jen už to neberu tolik vážně. Jsem si ale jistá, že v budoucnu se do toho zase ponořím a vytvořím něco ucelenějšího. Teď se ale věnuji hlavně škole." S tím se pojí i ojedinělejší koncertování, v Evropě na turné ji tak člověk nejspíš v blízké době jen tak nepotká, spíš jen náhodně – třeba zrovna minulý měsíc zahrála v Berlíně. „To ale bylo jen v rámci výletu," vysvětluje. „Hrála jsem tam ve Spätkaufu, připomínalo mi to pár moc fajn koncertů ze Států,. Uvolněná atmosféra, intimní, příjemné."
