Jack White Jack White

Jack White – utěšitel osamělých a excentrický romantik

Možná už se v brzké době dočkáme dalšího nového materiálu s podpisem Jacka Whitea. Hudebníka, který proměnil garážovou scénu minulého desetiletí a ukázal se jako sólista, jenž na sebe dokázal strhnout veškerou pozornost, ale při tom všem i jako solidní týmový hráč. Ať už to táhl přes šest studiových alb s bývalou láskou Meg White, jejíž hra na bicí se stala stejně charakteristickým znakem dua The White Stripes jako jejich černobílo-červený styl oblékání a design vizuálů, nebo se spřátelenými hudebníky v kapelách The Dead Weather či The Raconteurs. Právě poslední zmíněná formace bude zřejmě tou, na níž leží budoucnost Jacka Whitea. Čekání si zkracujeme malou procházkou jeho hudební minulostí.

Koho zajímá Jack White po muzikantské stránce a vybavení, které používá k hraní, najde v zářijovém čísle Muzikusu další díl seriálu Kytaroví velikáni, který je mu věnován.

The White Stripes, foto Autumn de Wilde The White Stripesfoto: Autumn de Wilde

The White Stripes – sourozenci nebo milenci? Prostě ona a on.

Vznik The White Stripes značil rovněž start hudební kariéry Jacka Whitea. Po angažmá v několika kapelách založil roku 1997 společně se svou tehdejší manželkou Meg White duo The Red and White Stripes.

Rozložení sil bylo jasné, Jack bude zpívat a hrát na kytaru, zatímco Meg bude hrát na bicí, na které se začala učit jen několik měsíců před vznikem kapely.  

Po jednom vystoupení v malém detroitském klubu dostali nabídku na nahrání singlu od nahrávací společnosti Italy Records. Ačkoliv Jack zprvu váhal, rozhodl se tuto nabídku přijmout, a tak se dostal na světlo světa singl Let's Shake Hands.  

První dvě nahrávky The White Stripes a De Stijl pomohly kapele získat pozornost fanoušků i mimo jejich domovský Detroit. Ovšem po vydání desky White Blood Cells se kapela stala celosvětovým fenoménem. Videoklip k singlu Fell in Love With a Girl získal několik ocenění a samotná deska se dočkala velkého množství kladných hodnocení.

Nejen hudba byla významnou součástí The White Stripes. Jejich živé vystupování sice bylo plné energie, ale mohlo se místy zdát, že Jack a Meg hrají skladby pouze pro sebe. Její bicí nebyly téměř nikdy natočeny čelem k obecenstvu, nýbrž vždy směrem k Jackovi. Jeden z jeho mikrofonů byl postaven přímo naproti jejím bicím, aby mohl zpívat čelem k ní. Zároveň kapela vždy vystupovala v oblečení barvy černé, červené a bílé.

Když se roku 2003 objevil singl Seven Nation Army, bylo jasné, že The White Stripes pro posluchače připravili výbornou desku. Právě album Elephant dopomohlo dvojici získat dvě ceny Grammy.

Ačkoliv o sobě oba dlouhou dobu tvrdili, že jsou bratr a sestra, ukázalo se, že se Jack a Meg rozvedli dávno předtím, než kapela získala celosvětový ohlas. Tvrzení, že jsou sourozenci, mělo směřovat pozornost lidí spíše na hudbu než na jejich vztah.

Další Grammy kapela získala za album Get Behind Me Satan, které se oproti předchozím neslo v jemnější rovině. Elektrická kytara ustoupila do pozadí a své slovo dostal klavír a akustická kytara. Poslední album Icky Thump, vydané roku 2007, se vyznačovalo opětovným návratem k punkovým a bluesovým kořenům.

I přes úspěch nahrávky nemohla kapela vyrazit na turné, jelikož se u Meg dostavily záchvaty paniky a strachu, které ji znemožnily cestování a hraní. Mírně odlišný pohled naskýtal dokument Under Great White Northern Lights (2009), který mapoval kapelu na posledním turné, zachycující ke konci Meg v slzách. Jejich poslední živé vystoupení proběhlo u příležitosti natáčení epizody Late Night with Conan O'Brien, kde zahráli skladbu We're Going to be Friends.

Kapela se rozpadla roku 2011 i přesto, že White měl v plánu nahrávání další desky. Podle Whiteových slov rozpad přišel ze strany Meg. Na otázku, proč se tak rozhodla, Jack odpověděl: „Nevím, jaký přesně měla důvod. Když jsem se s ní o tom bavil, nemohl jsem z ní dostat odpověď. Jsem rád, že jsem vůbec tu holku kdy dostal na pódium. Beru to tak, jak to je.“  (Tomáš Babůrek)

The Raconteurs The Raconteurs

The Raconteurs - kterak se kamarádský jam přerodil v jednu z nejlepších superskupin novodobé historie

Všechno mělo být původně krapet jinak. Vznik The Raconteurs v primárních plánech přílišnými náznaky nefiguroval, to jen Jack White a Brendan Benson jednoho večera kamarádsky jamovali až do rána, přičemž přitom složili skladbu Steady As She Goes. Skladbu, která se měla stát uzavřenou kapitolou jednoho přátelského posezení, ale byla tak setsaskramentsky dobrá, že dvojici nedala spát a nakonec ji donutila rozjet projekt, který má ze všech kapel poctěných přítomností Whiteova šestistrunní ty nejstadionovější parametry.

Debutová Broken Boy Soldiers z roku 2006 byla půlhodinová, s lo-fi mírně koketující pocta šedesátkovým hrdinům z plakátů ve Whiteově dětském pokojíčku. Své si našli psychedeličtí rozervanci, zaláskovaná sanfranciská květinová dítka moderního věku, ale také černooděnci odkojení kousavými riffy Black Sabbath. Kritici mluvili o (minimálně) nejlepším rockovém albu roku, již avizovaná hymnická Steady As She Goes si podmaňovala hitparády a trochu neprávem zařadila The Raconteurs mezi one-hit-wonder-bands.

O dva roky později přišel nástupce Consolers of the Lonely. Bez velkých prohlášení, bez proma, oproti Broken Boy Soldiers v mnohém kontrastující. Zatímco prvotina připomínala (nikoliv vykrádala) to nejlepší z rock'n'rollové historie a topila se v přitažlivé demo atmosféře, Consolers of the Lonely se prezentovala jako svébytná, od minulosti částečně oproštěná, cílevědomá nahrávka, jejíž zvuk byl velkolepý a hutný jako lógr ranní černé kávy. Téměř hodinová stopáž plná intenzivní a nejzakouřenější podoby blues rocku s přesahy k tradičnímu hard rocku a glam rocku a oproti debutu zdvojnásobená kytarová onanie účinku prvotiny sice nedosáhla, přesto znatelně oslovila a dokázala, že odkaz velikánů rockové hudby může beze studu pokračovat i v dnešní elektronické éře.

Nejnovější zprávy z února letošního roku hovoří o tom, že The Raconteurs jsou zpět ve studiu. Naváže reinkarnace rockových tradic vol. 3 na své dva předchůdce? (Tomáš Franta)

The Dead Weather The Dead Weather

The Dead Weather: Rozpárej mě. Jak svou matku!

Ztracený hlas během turné s The Racounters se ukázal jako podrážděné vosí hnízdo pro nasazení suplující Alison Mosshart (polovina The Kills), poslední rockové dračice let nultých. White, nově osedlávající bubny, dirigoval sebranku jistěji než kdy dřív. Formování ovšem probíhalo pro něj tak typicky: impulz vedl k okamžité jam session a raketově ke všemu dalšímu. Afektovaný projev, jak se komu líbí oproti mírumilovějším The Kills, obalen minimalistickým rockem, štěpeným pár poblázněnými excesy, které přesně vymezuje inspirace Captainem Beefheartem, jemuž tihle principálové během koncertů údajně několikrát střihli poklonku vypalovačkou Sure Nuff 'N' Yes I Do. Blues podivínů, koštérů tradic? Já jim ty dvě žeru, zvlášť proto, že od White Stripes to Whiteovi po boku žádné další holky neslušelo víc. A v červenci oznámil, že pár dalších kousků už pro svou poslední superskupinu (+QOTSA, The Greenhornes) uloveno má. Koneckonců jako vždy. (Libor Galia)

A co film, Jacku?

Mezi všemi těmi filmy, k nimž také White připojil své jméno, vyčnívá především dokument It Might Get Loud (2008). Proč? Jimmy Page, The Edge (U2), Jack White. Nestačí? Tihle tři pánové vypráví svou cestu s kytarou, představují navzájem kontrastní přístup a postup, aby na závěr snímku přijeli na jedno místo si promluvit a... zahrát si. Dohromady. Naprostá povinnost pro fanouška byť jen jednoho ze zúčastněných, nadto popcornová zábava i pro laika. Za vše hovoří trailer a slova Jacka, že ty dva „si míří jen poslechnout a okrást o všechny triky!“ A vskutku, názvu film dostál. (Libor Galia)

Jackovo sólové album a manželské problémy

Ač můžeme těžko soudit, co se dělo během manželství Jacka Whitea s britskou modelkou a hudebnicí Karen Elson (jejíž album The Ghost Who Walks Jack mimochodem produkoval), s níž má dvě děti a které neskončilo zrovna přátelským rozvodem, téma „Jack White versus ženy“ je na jeho posledním a zároveň prvním sólovém počinu Blunderbuss velmi slyšitelné. Sám autor k tomu však říká, že je překvapivé, jak stále ještě dnes někdo nahlíží na každou píseň, kterou slyší, jako na příběh konkrétních lidí vycházející z vlastní autobiografie. Na druhou stranu však přiznává v rozhovoru pro server A.V. Club, že „vztahy jsou silné a vždycky umělce ovlivní. Nedá se tomu uniknout.“  

Když posloucháte skladbu jako Freedom at 21 a díváte se na klip, kde zhrzený Jack zpívá o svobodě ženy v 21. století, začnete přemýšlet nad tím, jestli na něj už nedolehla krize středního věku. To vás přejde ve chvíli, kdy si začne s drsnou policistkou, které uteče z vězení, aby mu poté nakopala zadek, když si jako posilu zavolá Joshe Hommea. Cool moment se nakonec dostaví.

Jack White píše o tom, co mu zrovna proudí hlavou a pak se rozhoduje, do jakého kabátku písně obleče. Bondovská skladba Another Way To Die s Aliciou Keys také spadající do Jackova sólového období se tak nese v duchu tehdy aktuální nicneříkající popové produkce. Love Interruption z alba Blunderbuss však zase připomíná starého dobrého Jacka, který má nejblíže k blues.

Sólové album, dosti kritizované nebo, řekněme, nezvykle moc na Jacka Whitea, bylo jen dalším zachycením jeho momentálních myšlenek, pro mnohé dost možná nepříjemných ke vstřebání. Protože dost možná potřebujeme spíše poslouchat Jacka Whita jako utěšitele osamělých srdcí. A zdá se, že nám vyhoví.

Jack White - Blunderbuss Jack White - Blunderbuss

Návrat oslavovaných?

Rád pracuji s ostatními. Nelíbí se mi slovo ‚spolupráce' nebo ‚boční projekt'. Ale když pracujete s jinými, tak to zmírní vlastní ego a přístup ‚tohle je o mně' a dostanete se k opravdovému tvoření ze správných důvodů, když své myšlenky promísíte s podílem dalších lidí,“ řekl Jack v již zmíněném interview ke své tvorbě s kapelami. The Raconteurs plánují návrat a pracují na novém albu, které se stane nástupcem jejich poslední desky Consolers of the Lonely. (Zuzana Macháčková)

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.