Nobelova cena byla Bobu Dylanovi udělena za vytvoření nových poetických vyjádření v rámci amerického písničkářství. Dalo by se ale říct, že cena putuje zprostředkovaně celé folkové tradici, která ostatně funguje mimo jiné na principu půjčování a obměňování starých písniček, na prolínání individuality autora/interpreta s dodržováním žánrových rolí. Podle muzikologa Charlese Seegera je folková píseň z definice plagiát a smysl autorských zákonů zde naráží na svůj limit. Dylan s tím souhlasí a povznáší se nad kritiky, kteří si stěžují, že „nesprávně cituje“ autory, od kterých si půjčuje.
V něčem se ale Dylan od tradice amerického folku odlišuje. To se ukázalo například při známé scénce z festivalu v Newportu 1965. Když Dylan nastoupil s elektrickou kytarou, Mikem Bloomfieldem a spol. a začali hrát, chtěl folkový guru Pete Seeger přesekat kabely (kdyby měl sekeru – „If I had an axe…“). Nebylo to ovšem kvůli elektrickému zvuku jako takovému, ale protože přes kapelu nebylo rozumět slovům, což bylo něco, co Seeger těžko snášel. Jeho snahou totiž vždy bylo, aby publikum zpívalo taky. Naproti tomu Dylan tvrdí, že jeho písně jsou spíše osobní a nechce, aby je lidé zpívali s ním v táborákovém stylu. Jinak řečeno, ta slova jsou důležitá, ale nemusí jim být nutně rozumět.
Dylan ovšem není pouze literátem, ale i performerem, což činí obtížným odlišit samotný text od celkového vyznění, a to zvláště u autora, který si libuje v osobních mystifikacích. Ať už to byl pseudonym Bob Dylan, hovory o transfiguraci, nebo raná snaha o přiblížení se svým vzezřením lidovým písničkářům, jako byl legendární Woody Guthrie. To je ale taky součást tradice, vždyť i Pete Seeger se snažil o guthrieovskou dělnickou image, byť byl synem univerzitního profesora, citovaného Charlese Seegera. Tento kontrast byl nápadný například tehdy, když se setkával s černošským bluesmanem Lead Bellym, který naopak chodíval v co nejlepším obleku. Nicméně i toto vytváření nejen psaných pověstí je součástí určité „literární“ tradice a Nobelova cena ukazuje i tímto směrem.
Tato mystifikační složka Dylanovy osobnosti však vychází z bělošské tradice folkového protestsongu jen částečně. Její kořeny můžeme najít stejně tak v černošských bluesových pověstech, typicky té, kdy Robert Johnson na křižovatce u Dockeryho plantáže svěřil svou duši Ďáblu, aby se za odměnu stal bluesovým mistrem. Odtud může pramenit i kritika, která vyčítá Švédské akademii, že Nobelovu cenu za literaturu dostal opět muž-běloch, přičemž bluesová inspirace může u některých kritiků vyvolat dojem kulturního přivlastňování. Nutno však dodat, že Bob Dylan se, na rozdíl třeba od Erica Claptona, nikdy významněji nestylizoval do role autentického bluesmana.
Více společného má Bob Dylan spíše s Jackem Whitem, který používá obdobného maskování k vytváření příběhů kolem své osoby. Je si však vědom hrozby nařčení z napodobování, a tak, jak píše ve své studii Kimberly Mack, používá různé umělecké triky, aby se tomuto nařčení vyhnul – viz například pop-artový vzhled z éry The White Stripes. Na blízké smýšlení obou umělců můžeme poukázat tím, co White na Dylanovi vyzdvihnul: „Je velice dobrý v tom, aby se ujistil, že jej neznáte.“ Že první koncert, který kdy Jack White, tehdy vlastně původním jménem John Anthony Gillis, navštívil, byl koncert Dylana, a že seděl na sedadle číslo 666, je dalším vtipným doplněním do skládačky.
V dalších letech uvidíme, jestli bylo rozhodnutí Švédské akademie spíše výjimečným jevem a Nobelovu cenu za literaturu si budou odnášet „klasičtí“ literární autoři či autorky, nebo jestli se akademici začnou rozhlížet po jiných slovesných žánrech častěji. U oblastí jako písničkářství bude však více než u literatury v užším slova smyslu záviset na performativním doplnění, na osobnosti autora, mýtech kolem ní a v neposlední řadě na návaznosti na žánrová specifika. To vše jsou prvky, které byly v době před rozšířením masmédií součástí ústně předávané tradice. A to je to, co činí udělení Nobelovy ceny za literaturu Bobu Dylanovi zajímavým.
Komentáře k videím:
1) Newport rok před Dylanovou "elektrifikací". Na pódium uveden Petem Seegerem.
2) Bob Dylan na rozlučkovém koncertě The Band, se kterými jeden čas koncertoval. V listopadu to bude od Last Waltz 40 let;
3) Produkt improvizace s Allenem Ginsbergem (1971).
