PJ Harvey: Recording In Progressfoto: Marek Pechač„V průběhu let jsem zjistila, že co se týká psaní písní, v podstatě nezáleží na tom, kde zrovna jsem. Většinu alba White Chalk, které je převážně o krajině v Dorsetu, jsem napsala v LA na vrcholu mrakodrapu (...) Otázka nahrávacích prostor je už něco jiného, jsou pro mě ohromně důležité. Akustika konkrétního místa se nevyhnutelně otiskne ve zvuku nahrávky – ale víc než to, zachytí se ozvěna budovy na zcela jiné úrovni – její atmosféra, její charakter,“ říká Polly Jean Harvey v rozhovoru s ředitelem umělecké agentury Artangel Michaelem Morrisem. Jako příklad uvádí nejen album To Bring You My Love z roku 1995, které vzniklo ve studiu Townhouse nedaleko proslulé Battersea Power Station v Londýně, ale především zatím poslední desku Let England Shake, za níž získala celou řadu ocenění včetně prestižní Mercury Prize a kterou natočila na jaře roku 2010 v malebném kostele posazeném na útesech jihozápadní Anglie.
Největší zájem nicméně vyvolalo natáčení její deváté, dosud bezejmenné desky, které skončilo před týdnem v Londýně. Nahrávání totiž bylo koncipováno jako výstava, kterou zaštítila agentura Artangel a Somerset House. Právě ve sklepení tohoto kulturního centra vyrostlo na místě bývalé tělocvičny a střelnice pozoruhodné studio: zvukotěsná izolace a jednosměrná zrcadla zaručily hudebníkům možnost soustředit se na práci, a zároveň umožnily skupinkám návštěvníků na tři čtvrtě hodiny zažít „Recording in Progress“, a stát se tak součástí zrodu nového alba PJ Harvey. Mohli být svědky čehokoli – od natáčení perkusí přes diskuse a improvizaci až po úplná provedení nových písní.
Jednu z nahrávacích „sessions“ jsem navštívil 20. ledna 2015, tedy jen několik dní po otevření této neobyčejné expozice. Po příchodu do nového křídla Somerset House nás uvítala plastika červeně zářících neonových dveří, poslední exponát, který si většina návštěvníků vyfotografuje. V šatně totiž všichni z pochopitelných důvodů musí odevzdat mobilní telefony a další záznamu schopná zařízení. Není nás více než třicet, při počtu tří až čtyř vstupů denně tedy není divu, že se po vstupenkách zaprášilo během několika minut.
„Vedou nás do podzemí a naše očekávání cestou dolů roste úměrně s hladinou decibelů. Našlapujeme potichu jako myšky a snažíme se nevyrušovat, než si uvědomíme, že PJ Harvey o našem příchodu nemůže mít ponětí.“
V bývalé střelnici tváří v tvář PJ Harvey
S úderem jedné hodiny nás kurátoři vedou do podzemí a naše očekávání cestou dolů roste úměrně s hladinou decibelů. První okamžiky strávené v prostorách výstavy nespouštíme oči z protagonistky, která se právě soustředí na poslední takty doznívající skladby. Našlapujeme potichu jako myšky a snažíme se nevyrušovat, než si uvědomíme, že o našem příchodu nemůže mít ponětí. Dění ve studiu můžeme sledovat skrze šest polopropustných zrcadel rozmístěných na dvou stěnách. Nahrávací prostor je zvukotěsný, zvuk se line z reproduktorů okolo nás a nad našimi hlavami.
PJ Harvey oblečená v černém stojí uprostřed studia, okolo ní zády k zrcadlům poznáváme koproducenta Johna Parishe (kytara), Terryho Edwardse (flétna) a bubeníka Kendricka Rowea. Producent Flood po celou dobu pohodlně sedí v centru dění na bílém gauči. Aktuální osazenstvo doplňují dva technici a fotograf. Z dlouhého seznamu dalších spolupracovníků v této chvíli chyběli především Mick Harvey s perkusistou Jean-Marcem Buttym a multiinstrumentalisté Enrico Gabrielli, Mike Smith, Alessandro Stefana a Alain Johannes.
Studio je plné rozmanitých nástrojů, kromě těch tradičních, jako je kytara, baskytara, bicí a klávesy, zde nacházíme saxofony (soprán, baryton, dva tenory), basklarinet, trubku, křídlovku, pozoun, housle, pianino, citeru či autoharfu. Bílá tabule na stěně obsahuje názvy osmnácti skladeb (včetně poznámek o stádiu jejich rozpracovanosti): River Anacostia, Medicinals, Chain of Keys, Near the Memorials to Vietnam & Lincoln, A Dog Called Money, The Ministry of Social Affairs, The Age of the Dollar, The Community of Hope, The Wheel, Homo Sappy Blues, Imagine This, The Ministry of Defence, The Boy, A Line in the Sand, Dollar Dollar, I'll be Waiting, The Orange Monkey, Guilty.
„Hutný zvuk z reproduktorů není natolik čistý, aby bylo plně rozumět textu, v refrénu ale Harvey zpívá cosi jako: What god sent you / Sent you from your cave / I need your wisdom / ...”
Přicházíme právě ve chvíli, kdy osazenstvo studia pracuje na aranži písně, kterou by podle indicií mohla být Homo Sappy Blues. Jen co dozní poslední tóny, začíná skladba nanovo. Rowe hraje na virbl a kotel jednoduchý rytmus, který podporuje rytmická kytara Johna Parishe, Edwards z příčné flétny loudí „odřený“ zvuk, kterým vytváří barevné plochy a dodává skladbě tajemný nádech; nad tím vším se nese vokál PJ Harvey. Hutný zvuk z reproduktorů není natolik čistý, aby bylo plně rozumět textu, v refrénu ale Harvey zpívá cosi jako „What god sent you / Sent you from your cave / I need your wisdom /...“. I v této syrové podobě píseň zní velmi působivě a zdá se, že se nikomu z nás neomrzí poslouchat ji znovu a znovu.
V hlavní roli producent
V diskusích mezi nahráváním se nejvýrazněji projevuje producent Flood. PJ Harvey většinou pozorně poslouchá, co říkají ostatní; působí uvolněně, pokyvuje, občas si zívne, je však neustále ve střehu. Po druhém přehrání má Flood výhrady k tomu, jak do písně zapadá kytara a navrhuje ji zaměnit za klávesy. Pro třetí pokus nakonec Parish zůstává u kytary, hraje však jen přiznávky na lehké době, díky čemuž zní aranž mnohem čistěji. Producent je ale spokojen teprve s dalším pokusem, před kterým chtěl po Edwardsovi větší koncentraci na rytmickou stránku jeho hry, a tuto nahrávku volí jako základ pro další fázi práce na skladbě.
Ve druhé polovině naší krátké návštěvy si John Parish se slovy „nechte mě experimentovat“ bere malý buben, Rowe zůstává u své soupravy a na pozadí před pár minutami pořízené nahrávky znějí proplétající se rytmy v podání obou muzikantů. Na tvářích PJ Harvey i Flooda se objevuje úsměv a poklepávají si nohou do rytmu – jsou viditelně spokojení s tím, co slyší. Flood přichází s ideou začít celou skladbu ve stylu pochodové kapely, Harvey by nicméně ještě ráda slyšela Johnův part hraný na virbl a Flood navrhuje „poslední experiment“: Parish a Rowe si vyměňují místa a oba hrají Johnův part. Přidává se Terry Edwards s melodikou, ze které vyluzuje disonantní, zefektované tóny, a odezva je opět pozitivní: „To zní zajímavě, celkem šíleně,“ konstatuje Harvey a Flood nezůstává pozadu: „I love it! Zbytek je dobrý, zkusíme jenom vypilovat to, co dělá Terry.“
„Na tvářích PJ Harvey i Flooda se objevuje úsměv a poklepávají si nohou do rytmu – jsou viditelně spokojení s tím, co slyší. ‚To zní zajímavě, celkem šíleně,‘ konstatuje Harvey.“
PJ Harvey předzpívává melodii, která vychází z Edwardsova nápadu, Flood navrhuje použít místo melodiky basklarinet. PJ Harvey souhlasí, znělo by to podle ní jemněji, nakonec si ale bere do ruky tenor saxofon. Začíná se rozehrávat (na desce bychom ji tak mohli slyšet hrát na saxofon podruhé – prvně to bylo na předchozím albu Let England Shake), producent bere do rukou kytaru... v tu chvíli však reproduktory oněmí. Naše návštěva je u konce.
Jistě bude zajímavé posuzovat, nakolik zvuk a charakter nového alba ovlivní zvolené nahrávací prostory či vědomí hudebníků, že je zrovna mohou při práci sledovat desítky očí. Odpověď na tuto otázku nám bohužel zůstane ještě nějaký čas skryta. Mnohé však již nyní mohou napovědět převážně nadšené reakce návštěvníků, kteří byli během jednoho měsíce svědky nahrávacího procesu v inspirativním prostředí, ve kterém chemie mezi PJ Harvey, jejími muzikanty a producenty funguje na výbornou. Jedno je jisté – expozice Recording in Progess se v posledních týdnech stala jedním z hlavních témat světových hudebních magazínů a postarala se tak nové desce o propagaci, o jaké si autoři kteréhokoli z letos chystaných alb mohou nechat jen zdát.
PJ Harvey: Recording In Progress, Londýn – Somerset House, 16. 1. – 14. 2. 15
