Reakce z redakce 2011: nejlepší a nejhorší zážitky s hudbouPřelom roku je obligátně obdobím bilancování, rekapitulování, vzpomínání a připomínání. Logicky nechybí ani naše Reakce z redakce, tradiční redakční anketa. Jak tedy rok 2001 vidí okruh našich autorů?
Více či méně zajímavé, pozitivní i negativní, veselé i smutné. Zážitky s hudbou mohou být jakéholiv. Abychom naši výroční bilanci trochu odlehčili, přinášíme vám ty nejlepší a nejhorší zážitky, s jakými jsme se 2011 setkali.
Casiokidsfoto: Milan BachanHudba je pre mňa elementom, ktorý ho robí život každým dňom krajším. Skvelých zážitkov s ňou mám preto mnoho. Za jeden zo všetkých som sa rozhodol napísať o koncerte nórskych Casiokids v Bergene. Rok 2011 bol pre mňa hlavne cestovateľský a cestovanie sem tam ponúkne aj koncertné možnosti. Často až nečakané. Jednou z takých bola aj možnosť vidieť Casiokids na námestí ich domovského Bergenu a až tak trochu zázrak, že som pritom nezmokol. Už dlho som mal sen navštíviť toto úžasné mesto so skvelou hudobnou scénou (viac v článku Bergen Wave). Preto som bol tak trochu sklamaný, že som nenašiel žiadny zaujímavý koncert, ktorý by sa konal počas môjho pobytu. Keď som však unavený po prvom dni zaspával, dievčina u ktorej som býval cez coachsurfing sa ma zrazu pýta, či náhodou nepoznám Casiokids. Že vraj zajtra popoludní budú zadarmo vystupovať v centre mesta na podporu nejakej charitatívnej akcie. V tej chvíli som vedel, že môj výlet nemohol dopadnúť lepšie. Hoci predpovede počasia hlásili počas celého môjho pobytu daždivé počasie, v prvý deň strávený v tomto meste svietilo po celý čas slnko a umožnilo mi vystúpiť na viaceré kopce v okolí. Plus koncert tejto hravej skupiny? Čo viac si želať? Nič na tom nepokazili ani prehánky na druhý deň. Tie začínali silnieť s približujúcim sa popoludním, pomaly to začínalo vyzerať ako v sprche. Tak trochu s obavou som sledoval z neďalekej autobusovej zástavky ako sa v tom daždi pripravovalo pódium. Hodinu pred koncertom sa však obloha zrazu vyjasnila a spoza oblakov vykuklo slnko. Ja som tak čakajúc v prvej rade mohol pozorovať, ako členovia kapely diskutovali so svojimi priateľmi, ktorí ich prišli podporiť aj so svojimi malými deťmi. Samotný koncert sa niesol podobne v prijemnej atmosfére. Tú som si síce kvôli jazykovej indispozícii nemohol vychutnať naplno, ale vôbec to neprekážalo. Vidieť obľúbenú skupinu v jej rodnom meste sa totiž počíta. Dúfam, že niečo podobné sa mi podari aj pri ďalšej návšteve tohto nádherného mesta, ktoré som si aj vďaka tomuto koncertu zamiloval ešte viac.
Bergenfoto: Milan BachanAk by som sa mal zamerať na slovenskú kultúrnu a tým pádom i hudobnú scénu, asi najväčším sklamaním, či negatívnym zážitkom je spôsob, akým je alternatíva delená od stredného prúdu. Alternatívci, či nezávisláci, si celkom prirozdene, no bohvie či oprávnene, že sú dôležitejši ako zvyšok sveta. Chyba je na oboch stranách, navyše Ministerstvo kultúry na Slovensku robí pomerne málo preto, aby bola podpora oboch strán vyrovnaná.
Do problémov sa tak tento rok dostala bratislavská A4-ka i košická Tabačka, Rádio_FM či projekt Európskeho hlavného mesta kultúry 2013. Tabačka však prežila a dlhodobo, aspoň v mojom ponímaní si drží povesť miesta s najvyrovnanejším a najzaujímavejším programom na Slovensku. Naopak, budúcnosť A4 je dlhodobo neistá a Košice 2013 namiesto dobrých akcií, akým bol napríklad tohtoročný koncert Ólafura Arnaldsa, po zmene vedenia spoluorganizuje pochybné žúrky. Aspoň tak som videl v reklame v televízii.
No priestory i vznikli. Mimoriadne zaujímavo vyzerá Nástupište 1-12 v Topoľčanoch, kde sa mi pošťastilo stráviť večer v novembri. Ide o kultúrny stánok, ktorý sa nachádza priamo v podchode medzi nástupišťami na miestnej autobusovej stanici. Takzvaní alternatívci - hudobníci, maliari a iní umelci, či zaujatí diváci sa tu tak priamo konfrontujú s ľuďmi, ktorí podchodom prechádzajú, a aj keď sa v ňom zastavia len na päť sekúnd, ide o priame stretnutie, ktoré túto veľkú bariéru môže zmenšiť. Tento nápad hodnotím z pohľadu roku 2011 ako jeden z mojich najpozitívnejších zážitkov. A vzhľadom na to, že Nástupište funguje len od septembra, držím mu palce v rozkvete.
Tady někde to musí bejt, říkáme si. Alespoň adresa souhlasí. Za jemného deště čteme jmenovky na zvoncích a hledáme ono jméno. A tu konečně – Ólafur Arnalds. *Cvak. Ahoj, tady Lukáš a Anna, jdeme na párty, říkám do bzučáků, který mi rázem odpovídá patro a číslo bytu. Po výšlapu schodů vcházíme do otevřených dveří a uvnitř nalézáme obyvatelstvo, jak v naprosté tichosti a soustředěnosti sleduje na plátně veškeré doposud natočené video-záznamy z probíhající série Living Room Songs. Dnes je sedmý den a nahrávat se má ten poslední. Óli nám s širokým úsměvem mává na uvítanou. Sundáváme si boty. Po každém videu následuje komorní potlesk a po skončení promítání se hladina hluku zvyšuje na standard, který odpovídá hlasům 20 lidí v místnosti. Vidíme Óliho, jak nám jde naproti s plechovkami piva a dává se s námi do řeči. Ve vzduchu je cítit jemná atmosféra podzimu, která na všechny přítomné doléhá s pocitem melancholické radosti. V klidu se všichni uvelebíme na gauči a polštářích poskládaných po zemi a odevzdáváme se tónům, které jakoby odrážely atmosféru za okny i uvnitř. Jemné piano, jemné smyčce, jemný úsměv. A vše je právě tak, jak má být…
Minulý rok mě zklamal, ale zároveň potěšil odchod R.E.M. z hudební scény po dlouhých 31 letech. Pro trojčlennou formaci z amerických Athens jsem měl vždy slabost a i k novým deskám, které měly ke kvalitě staršího materiálu hodně daleko, jsem neuměl přistupovat úplně objektivně a kriticky. Jejich rozpadu jsem proto v prvním okamžiku hodně litoval (zejména proto, že je už nikdy neuvidím naživo). Ale s odstupem času jsem za jejich rozhodnutí rád. O umění odejít v nejlepším se asi mluvit nedá, ale i tak by Michael Stipe a spol. mohli vydat ještě pár sice ne zásadních, ale pořád dobrých desek. O to více si cením, že si přesto po vzájemné dohodě řekli dost a dali značce R.E.M. vale. Umět odejít by se od nich mohla učit celá řada jejich kolegů, příkladů ze světa a české scény je dost a dost.
Samozřejmě, že jsem se taky nevyhnul klasickým každoročním zklamáním. I vloni nesplnilo očekávání několik netrpělivě očekávaných alb oblíbených interpretů, drtily přetrvávající neduhy české hudební scény a poznání, že není v lidských silách slyšet vše, co by za to stálo. Doufám, že alespoň v poslední věci budu příští rok trochu úspěšnější.
Uplynulý rok bol po hudobnej stránke pomerne búrlivý a to predovšetkým z hľadiska hudobných priestorov. Škandálny priebeh konkurzu o priestor bývalého V-klubu skomplikoval existenciu jednej z minima fungujúcich platforiem pre experimentálnu hudbu a hoci v konečnom dôsledku môže byť strata priestoru pre združenie a4 pozitívnym impulzom, z princípu sa jedná o nehoráznosť.
Smutným zážitkom pre mňa bol bohužiaľ aj microWilsonic, ktorý mal svojimi tržbami prispieť k príprave Wilsonicu, festivalu oživujúceho hlavné mesto špičkovou dramaturgiou. Každý mladý Bratislavčan s hrubým rámom okuliarov, úzkymi nohavicami a výplatnou páskou z reklamnej agentúry vzdychá, ako mu tento mestský festival chýba. Kde však títo ľudia boli, keď v poloprázdnej hale hrali Hudson Mohawke či Daedelus?
O to viac ma teší vznik a úspešné fungovanie nového priestoru pre dobrú hudbu – bratislavského KC Dunaj. Celé poschodie ožilo pestrými aktivitami a predovšetkým množstvom zaujímavej hudby. Zážitkom pre mňa je aj sledovať činnosť netlabelu Exitab, ktorému sa podarilo sústrediť okolo seba to najzaujímavejšie z nových hudobných projektov na Slovensku. Myslím, že vďaka svojmu vycibrenému vkusu a efektívnosti má vydavateľstvo slušne našlapnuté k vytvoreniu silnej značky. Rozpad jednej z ich najnádejnejších kapiel, Moustache, pre mňa bolo spolu s rozpadom Sonic Youth asi najsmutnejšou hudobnou správou.
O koncertoch si ešte svoje povieme, no silné pocity vo mne vyvolalo spojenie hudby a výtvarného umenia v lisabonskej výstave streetartistov Os Gémeos. Uchvátila ma nástenná kapela či teleso pripomínajúce množstvom svojich lesklých plôch akýsi vesmírny diamant ukrývajúci vo svojich útrobách malú izbičku. Zrkadlenie v dúhových odtieňoch dokonale dopĺňali tóny Portishead či Lou Reeda a unášali tak človeka do celkom iných dimenzii.
Nemám masochistické tendence, a proto nechodím na koncerty, u kterých by hrozilo, že se stanou nejhorším zážitkem mého hudebního roku. Návrat Luneticu a odložené turné Michala Davida mě tedy nechalo zcela chladnou. Živelní katastrofy a jiné nepříjemnosti během koncertů a festivalů mě naštěstí minuly, a proto mě nenapadá jako nejhorší zážitek nic jiného než moment, kdy na mě z homepage serveru youtube.com vyskočilo mezi doporučovanými video k Rytmusovu singlu Jebe. V tu chvíli jsem si nebyla úplně jistá, jestli je to krutá skutečnost nebo jen hodně ošklivá noční můra.
A teď z opačného pólu, nejlepší zážitek s hudbou byl pro mě v roce 2011 debutující malý britský Shakedown festival v Brightonu. Zaprvé, zažít atmosféru britského festivalu byla pro mne naprostá nutnost, zadruhé, konečně jsem viděla živě Razorlight, přičemž trochu úpadkové období, ve kterém se právě nacházejí, naštěstí nemělo vliv na jejich vystoupení. Když se na tento festival podívám s odstupem, myslím, že na něm byla přátelská atmosféra, skvělé publikum, mezi kterým se člověk vůbec nemusel cítit nesvůj, slušná organizace na to, že se akce konala poprvé, a chytře zvolený line-up. Poznala jsem pár nadějných mladých britských kapel a jednoho letošního debutanta se jménem Ed Sheeran, který má obrovský potenciál jako performer a protože za jediný den jich nebylo zase tolik, hned tak nezapomenu. Další Shakedown festival by se podle plánu měl konat na začátku října 2012 a je to nejlepší volba pro toho, kdo se nechce tři dny potácet v bahně, a možnost zažít kousek Británie, poslechnout pár zajímavých kapel v komornějším prostředí a taky si zatancovat, protože na něm bude jistě stejně jako loni dostatek DJs a tanečních hvězd.
Jsou lidé, kteří trpí zvláštní úchylkou. Aniž by jediný cizí jazyk uměli pořádně, neustále je jakási vnitřní síla žene, aby začínali se studiem lecjakých jazyků dalších (zpravidla těch co nejméně použitelných). A tak jsem letos absolvovala půl roku biblické hebrejštiny. Gramatika, gramatika, gramatika. Ale mezi tím občas i staré hebrejské písně. Když vyučující poprvé přišla s kytarou a přinesla nám noty, otráveně jsem si vzpomněla na hodiny hudební výchovy na základní škole. Učitelé se nás marně snažili přimět, abychom zpívali nahlas a s elánem, případně abychom vůbec zpívali. Výsledkem bylo, že dva tři žáci se o cosi snažili, většina celou tuhle „trapárnu“ na protest bojkotovala, zbytek se zpívat styděl a sklouzával hluboko do židlí, v domnění, že se tak někam skryje. O několik let později zírám do not s hebrejskými texty a čekám, že se situace bude opakovat. Pche. Všichni okolo sedící budoucí kněží zpívají z plných plic, s hlubokým zanícením a noblesou, doplňuje je doslova andělský hlas vyučující. Plastová okna, linoleum, rozviklané židle a školní lavice přestávají existovat a mění se v synagogu. Mrazí mě v zádech. Barúch haššém hammašiach Ješua, barúch haššém Adonaj.
Positivus Festivalfoto: Ladislav ŘehounekFakt je, že minulý rok se mi nepřihodila žádná bizardní příhoda, jako onehdy na Votvíráku. A jsem za to docela rád, přestože nečekaným kuriozitám se člověk s odstupem času rád zasměje.
Naopak těch pozitivních by byla celá řada a většinou se váží k výjezdům do zahraničí. Ten nejsilnější?
Pokaždé, když si vyhlídnu nějaký festival a po několika letech váhání se tam opravdu vypravím, stojí to za to. Měl jsem to tak kdysi s polským Open'erem i Offem, tentokrát došlo na lotyšský Positivus. Celý trip trval týden, z toho skoro dva dny zabrala cesta tam a další dva cesta zpět, ale stálo to za to. Když to trochu zobecním a pominu ryze hudební aspekt, Lotyšsko má mnoho co nabídnout - pěknou přírodu i památky - a taková Riga je popravdě jedním z nejpěknějších historických měst, jaké jsem kdy viděl. A samotný festival, kam se z hlavního města vláčíte dvě hodiny přeplněným místním autobusem zastavujícím v každé vesničce po cestě, ten se nedá popsat jinak, než ráj. Vážně. Les, vedle něj pláž a všude okolo zajímavá umělecky vyšperkovaná zákoutí. A samozřejmě skvělá dramaturgie, která mi dala spoustu hudebních objevů i z tamní scény. Co dodat?
Rigafoto: Ladislav ŘehounekKdyž pominu otřesný zážitek z jednoho koncertu lokálního charakteru, kdy si jedna nudná post-rocková parta vyzdobila pódium obrácenými kříži a při závěru svého patnáctiminutového setu se pozérsky snažila rozbít nástroje takovým způsobem, aby na nich nejlépe nebylo ani škrábnutí, musím jako nejhorší zážitek označit srpnový koncert Arcade Fire z rakouského Wiesenu.
Inu, koncert hlavních aktérů byl nadmíru povedený, nicméně s předkapelami to bylo o poznání horší – vina však nespadala na jejich hlavy. Na folkaře José Gonzáleze jsem byl tehdy natěšený stejně jako na kanadské Arcade Fire, avšak rakouské publikum mi nedopřálo si jeho set patřičně užít. Obecenstvo ho totiž z drtivé většiny doslova ignorovalo, lidé kolem se nezdráhali hlasitě vybavovat, telefonovat či se navzájem afektovaně fotografovat a všudypřítomný hluk způsobil, že samotný González nebyl takřka slyšet. Doposud jsem nenavštívil koncert, kde by tak valná část přihlížejících postrádala jakýkoliv respekt k vystupujícímu. Smutné.
A nejlepší zážitek? Smashing Pumpkins a jejich prosincový koncert ve Vídni. Nebyl to nejlepší koncert, který jsem letos zhlédl, nazvučení bylo ze začátku až děsivé a playlist bych za vysněný také neoznačil. Nicméně, byl to večer, kdy jsem naživo poprvé viděl Billyho Corgana a jeho tři pobočníky. Hudebníka(y), který mě naplno zasvětil do tajů muziky, který z velké části formoval můj hudební vkus a kterého dodnes považuji za jednoho z nejtalentovanějších a nejkomplexnějších muzikantů současnosti (ať už vydá v budoucnu cokoliv). Slyšet naživo Somu, Thru The Eyes of Ruby, Muzzle či Bullet With Butterfly Wings, to byl jednoduše můj splněný sen.
