Snažit se řadit Travis kamsi na britskou scénu a řešit, kolik ostrovních kapel se jimi inspirovalo, by bylo už prachsprostým klišé. Zavrhnutím těchto otázek jsme se nakonec v rozhovoru s frontmanem Franem Healym dostali k jádru písní samotných. S mohutnými vousy vypadal trochu jako by strávil několik týdnů na pustém ostrově, ale zpoza toho vzhledu vykukoval sebevědomý songwriter, který má naprosto jasno, kde ve svém životě stojí. Where You Stand je názvem jejich sedmé řadové desky, jež vyšla loni na jaře. Sami jsme nebyli, společnost nám dělal i kytarista Andy Dunlop. Sešli jsme se jeden červencový podvečer v zákulisí Pohody na trenčínském letišti, kde Travis hráli na pár let odložený koncert. Celý náš dialog se točil okolo jediné teze: „říkejte věci tak, jak je cítíte a když na ně nestačí slova, pomůže hudba.“ Přesto stojí za to hledat za touto jednoduchou větou i historii a celé tajemství toho, proč Travis na současnou hudební scénu právem patří a nikdy z ní nezmizeli.
Vaše poslední album Where You Stand zní snad více optimisticky než kterákoliv deska, již jste nahráli v minulosti. Jako by se úplně vytratila ta melancholie britského pobřeží, která vždycky z písniček Travis vyznívala.
Fran: To je vážně vtipné, myslím, že je to jen o tobě a o posluchači. Vždycky tu byli lidé, kteří mi říkali „to je tak depresivní“ a já si zrovna myslel, že jde o docela povzbuzující písničku. Takhle to bylo s písněmi Travis pokaždé, jak smýšlíte o nás, je spíše odrazem toho, jak se sami cítíte.
Obvykle se naděje odrážela ve vašich textech, ale teď jde přímo z hudby.
Fran: S tím souhlasím, ale zase někdo jiný může tvrdit něco jiného.
Andy: Ano, je potřeba zachytit něco, co lidé budou považovat za optimistické, jinak by z nás šel pocit, že jsme depresivní a napadaly by vás myšlenky, že přivést na tento svět děti je něco strašného - je lepší se dívat na věci z té pozitivnější stránky.
Travis získali během těch mnoha let a několika alb pověst upřímné kapely, která zpívá o skutečných pocitech (tato historie se táhne k začátkům skupiny, kdy pracovala s producentem Niko Bolasem, jehož Fran nazval Mary Poppinsovou, ten tehdy zpěvákovi řekl, aby přestal psát lži). Každá vaše deska se liší, přitom tahle základní charakteristika stále zůstává, jak se vám daří znít pokaždé nově, ale pořád rozpoznatelně?
Fran: To nevím, ale ta nejdůležitější věc, když píšete písničku, je ta, že ji píšete pro někoho. Pro přítelkyni, mámu, kamaráda, kohokoliv, a každý ji uslyší. Je tu pár kapel, které píšou skladby tak jako my a pak je tu ten zbytek...ne všechno, ale mnoho hudby je jen business. Písnička se nepíše pro vaši přítelkyni, ale proto, aby se dostala do žebříčků. Tak se vyrábí spousta divné hudby, která v sobě nemá žádné emocionální pohnutky. Není v tom nic lidského, je to jako syntetika. My jsme starosvětská kapela, věříme, že hudba může mít v sobě emoce, které se vás dotknou, proto ji děláme a pokud zníme aktuálně, pak je to asi novými technologiemi anebo nahrávacím zařízením či něčím podobným...
Často se říká, že Coldplay by bez vás nebyli, právě oni se však s jejich posledními deskami dost výrazně odklonili od toho, na čem začínali.
Fran: Coldplay následují zeigeist, dělají alba pro hitparády, na desce Viva La Vida se inspirovali tím, co dělali Arcade Fire. Teď je to styl Coldplay, předtím to byl styl Arcade Fire. Coldplay jsou tenhle typ kapely, tak odlišný od nás, my jsme vždycky následovali naše srdce (v ten stejný moment oba vymýšlejí motto: „Follow your hearts, not the charts.“). Přísahám, že jsem nikdy nenapsal písničku z popudu, aby se dostala do hitparády. Vždycky byla pro mého syna, mou ženu, pro mé přátele a možná se i někdy dostala do hitparády. Mnoho kapel to dělá a neříkám, že je to špatně, ale ve mně to rezonuje méně, když to bylo napsáno z toho důvodu a ne z jiného. Bez emocí.
S Travis se spojoval i pojem britpop. Kdybychom hledali jeho skutečnou definici, zjistíme, že ve vašem případě jde jen o snahu kategorizovat, nevychází z vás typická britskost a možná některým lidem nemusí být vaše hudba po chuti právě proto, že zní až příliš univerzálně.
Fran: Myslím, že lidé si oblíbí určitou hudbu z mnoha důvodů, představte si ten prvotní moment, kdy existuje nějaká kapela, někdo ji objeví a začnou se k ní sbíhat další příznivci a najednou ji každý má rád a je to proto, že si ji oblíbila tahle malá skupinka. Myslím, že lidé si ani neuvědomují, proč se jim líbí nebo nelíbí to či ono. Já třeba vím, proč se mi něco líbí, ale většina asi následuje trendy, drží se stáda. Já píšu skladby, které jsou nadčasové, a je mi jedno, jestli se to někomu líbí nebo ne.
Andy: Někdo poslouchá kapely, které pak nosí na tričku, aby tím o sobě něco řekl.
Fran: My nejsme kapela na tričko...
Andy: My vás nedefinujeme, děláme jen písničky, které mají v sobě cit. Někteří lidé bez toho nedokážou žít, potřebují něco, co je definuje.
Pojďme se chvíli bavit o Beatles, protože pro vás byli velkým vzorem. Jak vás konkrétně ovlivnili?
Fran: Já nejsem zase tak velkým fanouškem Beatles, to spíše Dougie. Když jsem byl malý, v našem domě nebylo moc hudby, když už něco hrálo, bylo to Radio 1. Ke kapelám jsem se dostal až později.
Andy: Vážíme si hudby jiných, poslouchali jsme hodně Roye Orbisona, Dougie Beatles a já jsem byl fanoušek heavymetalu.
Fran: Tys měl Roye Orbisona, AC/DC a Bowieho...a Beatles byli skvělí, dokázali psát takové melodie, měli štěstí, protože objevili zlatý důl předtím, než tam kdokoliv přišel. Napsali skladby, jaké nikdo před nimi nenapsal a povedlo se jim je všechny vzít a uchopit pro sebe. A pak už tu nic nezbylo...
Andy: Myslím, že tohle je problém všech kapel, je to stejné i s fanoušky Davida Bowieho, nemá smysl dělat znovu něco podobného, když už to tu bylo.
Fran: Asi každá kapela, která je melodická, a to my jsme, bude vždycky nějakým způsobem srovnávána s Beatles. Já jsem je ale vážně neposlouchal, dokud mi nebylo šestnáct, vlastně jsem o nich ani nevěděl. Znal jsem Johnna Lennona předtím, než jsem poznal Beatles, protože umřel. Viděl jsem ho ve zprávách dříve, než jsem slyšel Twist And Shout. Nejraději ze všech mám však Joni Mitchell.
Spousta hudebníků má jedno životně důležité album, u kterého si řekli „teď chci sám dělat muziku“. Máte i vy takovou desku?
Fran: Asi to nebylo album, ale film Návrat do budoucnosti. Na konci, kdy Marty McFly hraje Johny B. Goode od Chucka Berryho, je na stagi a všichni tancují, to byl jeden moment a pak byl ještě jeden, kdy můj kamarád koupil lístky na popový koncert v Glasgow, a my dva jsme byli jediní kluci v publiku. Vystupoval Owen Paul.
Andy: To byl jeden z těch zpěváků jednoho hitu...
Fran: ...a jeho vystoupení bylo parádní, všechny holky křičely, my taky a přišlo nám to celé fajn.
Jednou si řekl, Frane, že lidé „píšou písničky, protože to nedokážou říct“. Znamená to podle tebe, že tak naleznou více odvahy, když ta slova zazpívají?
Fran: Zpíváte to, protože to nemůžete říct. A nemůžete to říct, ne kvůli tomu, že máte strach, ale protože pro určité věci neexistují slova. Nebo jsou o ničem. Když řeknete „miluji tě“ nebo něco podobného, zní to hezky, ale když to zazpíváte, blíží se to něčemu až spirituálnímu, má to blízko k náboženství, je to podobné zpěvu motliteb. Nepochází to ze strachu, nemusíte mít odvahu.
Napsal jsi někdy skladbu o někom konkrétním, a pak se kvůli tomu vztah mezi vámi změnil?
Fran: Selfish Jean je o jednom mém kamarádovi, napsal jsem ji jako ten typ „fuck you“ skladby, ale změnil jsem jméno. On na to přišel a psal mi email, jestli je to o něm. Řekl jsem, že ano, protože nemůžete lhát, ještě když je jasné, že je to o té osobě. Nepíšu často skladby o tom, že chci někomu vylámat zuby, spíše jsou to skladby z lásky, ale taky to dokážu.
Byl ten člověk naštvaný?
Fran: Jo, a celá jeho rodina, byli neuvěřitelně naštvaní. Občas spolu však mluvíme.
Vydali jste sedm alb, jako kapela fungujete už celkem dlouho, změnilo se nějak vaše publikum?
Andy: Vídáme v publiku mladší obličeje.
Fran: Všichni staří fanoušci umřeli...přitom mají lístky na celý život...ne, dělám si srandu.
Andy: Máme na koncertech dost mladých lidí, kteří si poslechli novou desku, ale vždycky jsme měli v publiku mix různých generací.
Fran: Mladí lidé, starší a ti mezi nimi, moc se nezměnili.
Včera tu zpívali Tame Impala: „každý je šťastný, dokud štěstí není cílem“. Vy jste šťastní?
Fran: Nejsem ten typ člověka, jsem melancholik.
Andy: Já jsem šťastný s rodinou a když můžu dělat hudbu, proto ji dělám. Ale život sám o sobě mě nenaplňuje, zatímco hudba ano.
(po chvíli zamyšlení)
Fran: Ale nejsem nešťastný, protože bych hledal štěstí. Zní to moudře, nemyslím však, že je to pravdivé. Možná někdy. Mám vždycky potřebu se na vše dívat z té melancholické stránky, jako když jsme byli v Německu a Němci vyhráli ve fotbale proti Brazílii 7:1. Na jednu stranu to bylo skvělé, ale pak jsem viděl, jak fanoušci Brazílie brečeli, a tohle je život. Tohle je důvod, proč je fotbal nebo hudba fantastická. Protože má tyto dvě strany mince.
Takže žiješ v konkrétním momentu?
Fran: Ano, a když v něm žijete a jste smutní, řekněte ano. A když jste šťastní, taky řekněte ano.
