Reakce z redakce 2014 (I.) Reakce z redakce 2014 (I.)

Reakce z redakce 2014 (I.)

Bilanční vlak se nedá zastavit. Poté, co jsme se spolu poohlédli za nejostřeji sledovanými songy končícího roku, se vrháme také na hodnocení komplexnější. V našich pravidelných výročních hodnoceních vám odhalíme, koho považujeme za letošní objevy, které domácí i zahraniční desky nás nejvíce oslovily a které naopak zklamaly, co nám z roku 2014 zůstane nesmazatelně pod kůží a co bychom raději zapomněli.

Abychom byli gentlemanští, přednost pro začátek dostávají naše krásnější a něžnější členky redakce, pánská sekce se ke slovu dostane za pár dní. Jaký tedy byl hudební rok 2014 pro Helenu Pazdiorovou a Zuzanu Macháčkovou?


(Tuzemské) bilancování Heleny Pazdiorové

Letošek byl na české scéně docela plodným rokem, valná většina těch lepších alb se ale zasekla někde v předposledním vrcholovém táboře. Ačkoli našlápnuto měla dobře a vlastně jim nic zásadního nechybělo, nevyvolávala nutkání znovu a znovu se k nim vracet.

Velkým zklamáním je deska Mezi lopatky dvojice Kieslowski. Zatímco dříve vládli Marie s Davidem schopností skládat precizně eufonicky vyvedené, minimalistické verše, teď občas balancují na hranici banálnosti, ne-li přímo za ní, a takřka zcela se vytratila působivá práce s jazykem.

Zrní se na svém albu Následuj kojota nebáli experimentů a odvážili se do jisté míry rezignovat na hity, což je chvályhodné. Výsledkem je ovšem deska, jejíž některá místa jsou neúnosně zdlouhavá. A to není ospravedlnitelné ani záměrem, že dvanáctka písní má mít atmosféru jakéhosi šamanského zaříkávání.

(Úspěšná) snaha hnout konzervativcům žlučí, tj. sáhnout na věci, na které „se sahat nemá“, se letos projevila hned dvakrát. Nejprve když Švejdík, Neuwerthové, Rudiš a spol. jako Kafka Band nahráli hudební doprovod k novému komiksovému zpracování (!) Kafkova románu Zámek. Poté Václav Havelka a Martin Tvrdý alias U nás v garáži po svém přetvořili několik zásadních undergroundových skladeb pro potřeby filmu Listopad. Bude to pokračovat i příští rok?

Z čeho ale máme velikou radost, je táborská dvojice Kalle a jejich debutová kazeta (jo!) Live From the Room. Odzbrojující, pohlcující a emocemi nabitá hudba, v níž se neočekávanost a dramatično dávkuje až nezvykle promyšleně. Veronika Buriánková je femme fatale letošní hudební scény. Kromě Kalle dodává tvář rovněž debutujícím Nod Nod, pro které si schovává své hlasitější alter ego.

Pochvala patří také rakovnickým shoegazerům Manon Meurt, navzdory tomu, že o nějaké extrémní originalitě a kreativitě v jejich případě sotva lze mluvit. Eponymní album je však přesvědčivým debutem, který kapela prostřednictvím svých koncertů dovede působivě propagovat. Na kopřivnické Piper Records Night nás mimochodem uhranuli minimalisticky nasvíceným pódiem.

Fandíme i česko-slovenské existenciální diskotéce Neřvi mi do ucha a doufáme, že brzo bude k poslechu víc než jen čtyřpísňové EP1… Uznávám, že to je jediná diskoška, na kterou bych šla ráda.

Slovenská, momentálně v Berlíně inspiraci hledající kapela For You Katrina je na letošním debutu ztělesněním zlých lesních duchů a šakalů. Ponurý šepot a zlověstné animální skřeky a kvílení zabalené do experimentálního hávu ovšem vyžadují dost spřízněného posluchače.

Zcela svébytným úkazem jsou pak ostravští Schwarzprior, jejichž přístup k hudbě je tavicím kotlem pro všechny možné provokace. Prosincový debut IDDQD je dekadentním undergroundem postmoderní generace. Nedoporučuje se bojovníkům za práva žen, práva zvířat a tak podobně. Ale umění je umění, víme?


Bilancování Zuzany Macháčkové

Ohlédnutí za uplynulým rokem působí na první pohled velmi pozitivně. Když se budu držet klasických kategorií, mezi mé letošní objevy patří po hodně dlouhém období prázdnoty i domácí kapely. Jsou to předně Vložte kočku, kteří sice nejsou úplnými nováčky, ale já se s nimi seznámila naživo až letos – a je to skutečně formace, která přesvědčí jediným koncertem, na němž navíc ani zdaleka nestihne představit veškerý svůj potenciál. Zaujali mě také brněnští Ghost of You, syntezátorová kytarovka Palermo nebo experimentující producent Subject Lost.

Zahraniční scéna také není vůbec marná na čerstvá jména, jež mají časem šanci to někam dotáhnout. Stačí zmínit silnou australskou sestavu v čele s Money For Rope a Courtney Barnett nebo třeba psychedelickými Pond z druhého konce stejného kontinentu. Silný dojem čistého introvertního popu, který by si zasloužil v příštím roce více pozornosti, ve mně zanechala brightonská Phoria. Nepřehlédnut by měl být i nizozemský písničkář The Bony King Of Nowhere, jehož intimní balady hrané na akustickou kytaru umlčí každého cynika.

V albech roku už se můj top výběr celkem překrývá s žebříčky zahraničních hudebních serverů. Nezbývá než se přidat k obdivovatelům odvážné a přitažlivé FKA twigs a jejího debutu LP1, vzpomínat na četné vlakové jízdy s The War On Drugs a jejich deskou Lost In The Dream, připomenout koncertní zážitek s anglickým producentem East India Youth v Paláci Akropolis a jeho výbornou desku Total Strife Forever, kde dokonale smísil pop a tvrdší experimentátorskou elektronikou. Co se týče elektronické scény, tam se vůbec urodilo dost pozoruhodných nahrávek, zmínit patří i třetí album projektu How To Dress Well What Is This Heart? nebo kritikou opěvovaného Kanaďana Caribou a jeho album Our Love.

Nakonec nemůžu vynechat ani letošní počin Kasabian, ač mě to samotnou překvapuje. Deskou 48:13 se však nijak nezaprodali mainstreamu, místo toho nabídli v rámci popu elektronický experiment, který je zábavný a nečekaný. Na globální scéně patří ocenit i desku X Eda Sheerana, protože ten kluk prostě způsobil malou revoluci. Dostal se do velkého businessu řízeného přesnými pravidly a zachoval si svou tvář a upřímné písničkářství, které je mu vlastní. Indie pop je v mém bilancování reprezentovaný snad jedinou kapelou, a to britskými Teleman a jejich albem Breakfast. Přestože produkčně se moc nepovedlo, v akustické podobě je tato čtveřice symbolem dokonalého pop songu. Kdybych měla sestavit žebříček, na prvním místě by se pak umístil mistr Damon Albarn s deskou Everyday Robots. O tom nemá smysl psát, raději si to poslechněte.

Koncertní zážitky zkrátím. Rozhodla jsem se vybrat pětici živých událostí, které mě nejvíce zasáhly:

1) These New Puritans v brightonském Dómu – takhle nadpozemský koncert jsem nikdy nezažila.

2) Milan Knížák s projektem Broken Music v Besedním domě v Brně v rámci festivalu Expozice nové hudby. Boření hranic zaživa.

3) Travis na Pohodě. Nejlepší živá popová kytarovka současnosti.

4) Editors zahajují koncert baladou Sugar v mírném dešti na slovenském Grapu. A pak hrobové ticho. Prý se to stává tak jednou za deset let. (#silnymoment)

5) George Ezra zpívá Did You Hear The Rain? v Lucerna Music Baru. Tolik expresivity v jediné skladbě se jen tak neslyší. Dost možná jedna z naprosto nejlepších písní tohoto roku.

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.