Perfektní Kraftwerk, dechberoucí Travis a roztančení Suede: Pohoda 2014

Kraftwerk, Pohoda 2014foto: Jan Prokopius

Letošní ročník Pohody byl můj třetí a navzdory tomu, že stále nostalgicky vzpomínám na „poprvé na Pohodě“ v roce 2012, stejně mi cosi říká, že právě onen „třetí“ ročník bude patřit k tomu nejlepšímu, co jsem v Trenčíně zažila. Napovídá tomu i to, že jsem prakticky ještě ve vlaku cestou domů přemýšlela o tom, jak už se těším, až budu balit na ten následující. V případě Pohody se obvykle hýří superlativy a nikdo mě snad neobviní z toho, že mě organizátoři něčím opili, pokud ani tento článek nebude výjimkou. To by snad ani nikoho, kdo na Pohodě někdy byl, nenapadlo. Mluví se hodně o atmosféře tohoto festivalu a její nezaměnitelnosti, účinkující kapely jsou nadšené z publika a publikum z účinkujících kapel, všechno šlape jako hodinky, na počasí nezáleží. Letní deštík nikomu nezkazí náladu, horko nikoho neudusí. Co však je nejdůležitější, že tohle všechno není žádné klišé, ale realita. Sny se někdy plní.

Pohoda takových snů letos naplnila několik, přivezla Kraftwerk, o které pořadatelé léta usilovali, až z Austrálie dostala na slovenské pódium v zahraničí oslavovanou Tame Impalu, udělala radost fanouškům Suede, kteří teprve loni na podzim poprvé hráli v Česku, a po pěti letech konečně přivítala na hlavní stagi Travis, kteří měli původně vystoupit na tragickém ročníku 2009. To je však jen stručný výčet, takových malých velkých radostí bylo více a každý si našel ty svoje.

Ukrajinská národní filharmonie, Pohoda 2014foto: Jan Prokopius

První večer patřil americkým divoženkám Deep Vally nebo anglickým blues rockerům Band of Skulls. Hlavní stage rozezněla mohutným zvukem Ukrajinská národní filharmonie pod taktovkou dirigenta Mykoly Dyadyury. Představila současnou tvorbu ukrajinského skladatele Myroslava Skoryka a majestátní Musorgského Obrázky z výstavy, programní dílo (složené na základě narativního plánu podobně jako třeba Smetanova Má vlast), jež dokázalo, že hudba opravdu nemá hranice. Na letišti se rozprostíraly známé symfonické pasáže v orchestraci francouzského skladatele Maurice Ravela, které zněly stále aktuálně, zvláště, když byl koncert věnován lidem z Ukrajiny, kteří nyní procházejí těžkými časy.

Tame Impala uvrhla nadšené publikum do živého snu, středobodem koncertu byla hlavně poslední deska Lonerism, nezazněl bohužel slavný hit Desire Be, Desire Go z debutu Innerspeaker, nikdo ale nemohl odcházet nenaplněn. Frontman Kevin Parker vazbil kytaru a jeho kapela vytvářela vrstvy levitujících tónů a hluků, mezi kterými se vinula popová melodie jako had po rozpálené poušti. K tomu si přidejte psychedelické obrazy pohlcující diváky pod pódiem již napůl rozplynuté v hudbě, která sahá kamsi do hlubšího podvědomí.

Kraftwerk si připravili do detailu dokonalou show, při které provedli posluchače zásadními zářezy v jejich slavném repertoáru, historii tvořící hře se syntezátory, jež se vždy točí kolem jednoho tématu, tak jako jejich koncepční desky. Kdo si nezapomněl vzít speciální brýle, dočkal se i létajícího UFA a vesmírných sond nad hlavami přítomných. Těžko říct, jak jinak si vlastně užít koncert, než užasle zírat na projekce a poslouchat promyšlenou trajektorii jednotlivých skladeb. Ale mít Kraftwerk za prosté roboty vytvářející strojovou hudbu jako experiment či demonstraci nové technologie by bylo příliš ploché. Jistě, že jsou tam i emoce, ať už jde o fascinaci cyklistikou, děs vyvolaný pojmem radioaktivity nebo prostou cestu po dálnici, vždyť kolikrát jste měli tolik čistého, ničím nerušeného času přemýšlet o těch skutečně důležitých věcech, ukolébáni jízdou. Kraftwerk odehráli přesně dvouhodinový koncert v klasické sestavě u svých stolků a v typických kostýmech, na závěr se však z „robotů“ stali normální lidé, na kterých byla vidět radost z přijetí trenčínským publikem.

Seasick Steve, Pohoda 2014foto: Jan Prokopius

Druhý den roztancoval rozsáhlý dav svým bluesrockovým country americký hudebník Seasick Steve. Na tiskové konferenci uvedl na pravou míru, že nemá žádnou kapelu, jen jednoho šíleného bubeníka, nicméně na hlavní stagi byste to nepoznali, pokud byste tuto dvojici neviděli na vlastní oči. Seasick Steve dokáže rozeznít struny na svých podivných nástrojích, které si sám vyrábí, takovým způsobem, že to celé zní, jako by na pódiu skutečně hrála minimálně čtyřčlenná kapela. Azealia Banks se také nenechala zahanbit, ale její zpočátku energické vystoupení posílené věrnými fanoušky, kteří rapperku neúnavně povzbuzovali, se proměnilo v trochu monotónní beat show se sebestřednými vizuály v pozadí, kterou rozproudil pouze hit 212. The Afghan Whigs oproti tomu přinesli na letiště trochu tvrdší muziky a dokázali, že americké alternativní kytarové scéně ještě neodzvonilo.

Travis, Pohoda 2014foto: Jan Prokopius

Největším zážitkem nejen pátečního večera, ale dost možná i jedním z nejlepších koncertů v celé historii Pohody, bylo vystoupení Travis. O této kapele v posledních letech nebylo zase tolik slyšet, protože pod britským melancholickým kytarovým popem si každý představí Coldplay, kteří však z této hudební škatulky hodně ustoupili. Myslím však, že i ten, kdo zaznamenal v bohaté nabídce nové hudby poslední desku Travis Where You Stand, musel být naprosto užaslý z toho, jak obrovsky silný repertoár tato kapela má. Skotská čtveřice sice nevyčerpala celé dvě hodiny jako předchozí noc Kraftwerk, ale i tak byla na pódiu dost dlouhou dobu a nevynechala jediný hit ze zásadních desek The Invisible Band a The Man Who, napříč celou svou diskografií, přes nové album až k závěru, kdy vzpomínala na svůj debut a začátky. Na dechberoucí momenty, které přinesli ten večer Travis, snad ani nestačí slova. Ten koncert jednoduše v sobě obsáhl mnohem více, stěží popsatelného, než pouze přehlídku kvalitního songwritingu. V návalu emocí frontman seskočil nadvakrát z poměrně vysokého pódia, na což si následující den netroufl ani Brett Anderson, od kterého bych to očekávala spíše, a vrhl se mezi fanoušky v první řadě. Při Flowers in The Window, kterou kapela hrála na akustických kytarách, stáli Travis před publikem, jako by to byl jejich první koncert v životě a s pokorou, která působila až dojemně krásně. Vrcholem se možná pro mě subjektivně (takto to už s písněmi Travis chodí, jak mi v zákulisí řekl zpěvák Fran Healy) stala Love Will Come Through, kdy jsem přemýšlela nad tím, jak je možné, že jsem tak úžasnou skladbu tak dlouho neslyšela.

Sobota měla velkých hvězd hned několik, triphopovou legendu Trickyho, vyhajpované elektroniky Disclosure nebo americkou zpěvačku a zkušenou kuchařku Kelis, která vydala v dubnu čerstvé album Food. Space Arénu ohlušovali noisoví Sleigh Bells a brzy na to v ní předváděli své elektronické kouzlení britští Mount Kimbie.

Money For Rope, Pohoda 2014foto: Zuzana Macháčková

Slunce ještě pálilo, když kolem čtvrté hodiny odpolední na pódium Orange stage nastoupili druzí hosté z Austrálie, živelní Money For Rope. Za doprovodu rytmicky nadaného fanouška obdařeného mohutným hlasem i hlasitým pískotem odehráli skvělý koncert, který dle mého názoru poznamenala i letní atmosféra a jediné, co chybělo, byla pláž a bazén. Není divu, že se do něj kapela chtěla hned po koncertě v Artist Village vrhnout. Money For Rope si vystačili s telefonním sluchátkem, dvěma kytarami, basou a přešťastným bubeníkem, jehož rodiče jsou Slováci (tohle tajemství kapela odhalila přímo na pódiu) a také oblíbeným saxofonem, který nesměl chybět. Viděla jsem je naživo už třikrát a vystoupení na Pohodě (ajej, už je to zase tady), bylo jejich dosud nejlepším. Často se kapela úplně vzdala zpěvu a prostě si jen tak hrála jako někde ve zkušebně, nicméně ani na malou chvilku nenudila.  

Instrumentální poetické příběhy na hlavní stagi vyprávěli skotští Mogwai. Krátce po začátku koncertu se rozezněla jejich nejpřístupnější skladba, ukolébavka Friend of the Night, aby pak ve jménu toho pravého post rocku koncert vygradovali až k úplnému rozdrcení posluchače na závěr. Přesto však bylo v jejich koncertě cosi podobně životně závažného, jako předchozí večer při vystoupení Travis.

Mogwai, Pohoda 2014foto: Jan Prokopius

Na Suede jsem se po jejich loňském výstupu v Praze velmi těšila a obětovala jsem jim cokoliv, co se odehrávalo na jiných stagích mezi desátou a jedenáctou hodinou. Tentokrát jsem je chtěla vidět z první řady. Zatímco na svém prvním koncertě v České republice si Suede pomalu získávali publikum a skromným vystupováním, které se rozjíždělo v elegantní soužití s prostorem letité koncertní haly a emotivní a hodně fyzický vztah s fanoušky v prvních řadách nakonec vytvořil neuvěřitelnou symbiózu, v Trenčíně bylo všechno jinak hned od první skladby.

Kapela se uvedla klasickým otvírákem Introducing the Band z jejich druhého alba Dog Man Star a pro festivalové publikum si zvolila osvědčené stadionové hity, jejich koncert se tak podobal spíše jedné velké party. Přesto došlo i na klasické kontroverzní skladby jako We Are The Pigs a Animal Nitrate s doprovodnými projekcemi a závěr patřil fenomenální písni Beautiful Ones. Frontman Brett Anderson nezklamal, předváděl na pódiu své osobité tanečky, pohrával si s mikrofonem a párkrát se vydal i blíže k publiku. Se Suede se na hlavní stage znovu vrátila klasická hudba, když své vystoupení tradičně uvedli Rachmaninovým Klavírním koncertem č. 2.  

Hlouběji do noci svou paletu elektronického synth popu rozvinuli na Orange stagi britští Goldfrapp, jejichž vystoupení se však bohužel zčásti překrývalo se Suede na hlavním pódiu, jak už se na trenčínském festivalu někdy stává.  

Opona za letošní Pohodou je nyní zatažena a nám nezbývá, než se těšit na další ročník. Vidíme sa opäť!    

Pohoda 2014, Trenčín - letiště, 10. - 13. 7. 14