Možná nejsou tou první kapelou, která se skloňuje, když se diskutuje o kultech, zásadních kytarovkách nebo experimentálním hledání nových zvuků. Ale i bez těchto přívlastků patří Deerhunter k těm, co si prosadili vlastní přístup, nepodrobili se žádným trendům a na svých dosud sedmi vydaných studiových deskách dělali vždycky to, co jimi v dané době nejvíce rezonovalo. Vlivy a inspirace jsou neoddělitelnou součástí vývoje každého uměleckého projektu a Deerhunter mají dobrou školu. Jejich frontman Bradford Cox byl od dětství obklopený tradičním americkým folkem, písničkáři tělem i duší, a rovněž ho zvědavost vedla k poslouchání avantgardní hudby 20. století.
Průkopník amerického minimalismu Terry Riley, krautrock, avantgardní jazz, The Breeders, Sonic Youth, Nirvana – to je jen pár inspirací z kvanta hudby, o které by se určitě dalo s Bradfordem dlouho mluvit, pokud by nedával rozhovory jen výjimečně. I tak je z proudu jeho myšlenek velmi zřejmé, že ať už jsou to Deerhunter nebo jeho sólový projekt Atlas Sound, skladby, které vycházejí z něj a společné tvorby s jeho spoluhráči, jsou spontánní a přitom vzdělané. Zmiňujeme-li další členy kapely, vystřídalo se jich v ní celkem třináct. Její jádro kromě samotného Coxe tvoří především bubeník Moses Archuleta, ten je v Deerhunter jako jediný od začátku až do současnosti, a kytarista Lockett Pundt, který se k nim přidal u nahrávání druhé desky Cryptograms.
Pro mnohé těžko uchopitelný přístup, což Bradford často popisuje, prosvítá v letech značně proměnlivé hudbě Deerhunter jako proklamace určitého individualismu, který stále ještě konfrontuje mnohé. Pro někoho rock’n’roll, pro jiné třeba v minulosti trochu šokující. Od nevinného oblékání ženských šatů, což s oblibou dělával i Kurt Cobain, až po otevřené uchopení vlastní sexuální identity. Bradford se narodil s genetickým postižením zvaným Marfanův syndrom, které způsobuje různé zdravotní obtíže a také proměnu celé postavy. Mnohokrát se netajil tím, že je gay, aby nakonec došel k přiznání, že je asexuálem. Někdy se vyjadřuje způsobem, jako by sám o sobě nesmýšlel s příliš vysokým sebevědomím. Bradfordovi jsou rock’n’rollové pózy cizí, ačkoliv individuální svoboda zcela vlastní. To možná mohlo občas vést k mýlkám, že ve spojení s náročnějšími psychickými stavy je komplikovanou osobností.
Deerhunterfoto: Robert SemmerJakkoliv se snažíme přemýšlet o Deerhunter ve smyslu narušování stereotypů nebo konvencí, stejně nakonec není těžké podlehnout emocím. Kapela z Atlanty dokáže být hlučná a drásavá jako na albu Monomania, ale díky jejich citu pro refrén, ať už vycházejícího z klasické písničkové struktury nebo melodického post-punku, nakonec podlehnete dojmu, že posloucháte jeden hit za druhým. Terénní nahrávky zvuků hmyzu a krys jako součást skladeb jsou vlastně jen takovým letmým připomenutím, že Deerhunter nejsou kapelou z vedlejší garáže, která se dříve nebo později sveze na další revival vlně ukřičených kluků, co chtějí na velká pódia. Pokora Bradforda Coxe je fascinující. Co spolu Deerhunter dokážou vytvořit, je hudba éterická i citově silná, ať už je oděná do noisovějšího punkového znění nebo psychedelického ševelení s neskrývanou poctou melodiím šedesátkového hippie rocku. Při tom všem jsou ale Deerhunter přirození a prakticky nikdy u nich nepocítíte patos velkých gest. Příběhy o psaní desky z nemocniční postele po autonehodě jsou jen doplňujícím faktem spojujícím umění s realitou všedního života.
Vydejte se tedy s námi na malý retrospektivní průlet, kdy se zastavíme u jedné skladby z každé ze sedmi dlouhohrajících desek Deerhunter. Není to výběr nejznámějších singlů, ale třeba některou z nich uslyšíme živě i v pražské MeetFactory 14. června. Pro aktuální turné vznikl také limitovaný počet kazetových nahrávek Double Dream of Spring. Na nové desce, kterou by měl přiblížit singl v průběhu léta, se podílí velšská multiinstrumentalistka Cate Le Bon.
Oceans - Turn It Up Faggot (2005)
Debut Deerhunter je hlučnou směsicí ze zavšivené garáže, nejpunkovější album kapely. V době, kdy nikdo nečekal, že tento projekt bude za rok ještě někoho zajímat, frontman navrhl, ať se deska jmenuje Turn It Up Faggot podle hlášky, kterou na něj křikl jeden návštěvník koncertu. A Bradford Cox přiznal, že tehdy hráli opravdu hodně nahlas. Pozornost budí i obálka, na které je koláž z fotografie zachycující Jareda Swilleyho z Black Lips, jehož fotil Cox. Píseň Oceans nikdy nevyšla jako singl, ale vzniklo k ní video režírované Shanou Wood.
Spring Hall Convert – Cryptograms (2007)
Album Cryptograms je silně ovlivněné ambientní hudbou a psychedelickým rockem, které v podání Deerhunter nese jemnější obrysy. Píseň Spring Hall Convert nahrál jako demo Bradfox Cox na karaoke mašině, když mu bylo šestnáct. Inspirovaly ho dvě dívky, které zahlédl procházet halou ozářené jarním sluncem. Ve skladbě chtěl reflektovat pocit z toho, jak zahlédl své kamarádky v jiném světle, což prý mělo blízko k acid tripu.
Little Kids – Microcastle (2008)
Na albu Microcastle už je znatelný příklon písničkovějším skladbám, hudebně kapela stále kouzlí na vlně shoegazu různobarevné zvukové plochy. Little Kids uhranou na první poslech, je to jedna z nejmelodičtějších skladeb Deerhunter.
VHS Dream - Weird Era Cont. (2008)
Weird Era Cont. vyšlo zároveň s Microcastle, pro Deerhunter to byl tedy rok nesmírně plodný. Album je zvláštní tím, že skladby nahrávali jednotliví členové samostatně jako kdyby šlo o jejich sólové projekty. VHS Dream reprezentuje střet vlivů avantgardní hudby a shoegazových pasáží.
Sailing - Halcyon Digest (2010)
Deska obsahující známé písně jako Helicopter, Desire Lines nebo He Would Have Laughed přineslo čistší až k dokonalosti vybroušené skladby, zvonivé popové refrény a bylo také poslední nahrávkou, které se účastnil baskytarista Joshua Fauver. V písni Sailing Bradford zní, jako by byl tehdy ponořený do jazzových a soulových balad.
Monomania - Monomania (2013)
Název alba vychází z pojmenování stavu mysli, kdy se člověk zafixuje na jednu věc, od které nedokáže odtrhnout pozornost. Může to trvat velmi dlouho. Hlasitá, špinavá deska, která graduje stejnojmennou skladbou Monomania a jejím refrénem, co by mohl být titulní písní k road movie o pomíjivosti pocitů.
Snakeskin - Fading Frontier (2015)
K průvodnímu singlu Snakeskin vzniklo video celé postavené na hereckých schopnostech Bradforda Coxe, jenž v něm vystupuje se svým psem Faulknerem. Jako by si zde pohrával s vlastním pojetím podivínství, ze kterého vytváří živý obraz. Text písně Snakeskin je pravděpodobně referencí k Bradfordovu zdravotnímu stavu, v minulosti se zmínil i o tom, že mu lékaři nepředvídali život delší než do třiceti let. Zároveň tu odkazuje k pocitům osamělosti a přijetí tohoto stavu. Tak jako ve většině jeho textů však můžeme hledat mnohoznačnost.
I was born already nailed to the cross
I was born with a feeling, I was lost
I was born with the ability to talk
I was born with a snake-like walk
