Pražský koncert pro mě byl jedním z vrcholů tohoto roku, který už asi těžko letos něco překoná. Deerhunter přicházejí po třech letech s novou deskou Why Hasn’t Everything Already Disappeared?, která má vyjít v lednu příštího roku na labelu 4AD. Bude na ní i skladba Death in Midsummer, kde slyšíme cembalo Cate Le Bon, jedné čtvrtiny producentského týmu alba, a pověstný smysl pro podmanivé refrény, kterým tato kapela vládne.
Kouzlo Deerhunter spočívá nejspíš jen v těch nejjednodušších atributech: charismatu oproštěném od jakýchkoliv póz, zapamatovatelném songwritingu, který se vyhýbá stokrát opakovaným trendům, a do detailů vypilovaném zvuku celé kapely. Tak bych to asi popsala, kdybych se pokoušela o analýzu. Všechno ostatní už se odehrávalo jen v rovině osobních citů. Lidsky řečeno, láska na první poslech s dlouhodobým charakterem a splněný sen pro ty, co už znají.
Čekala jsem možná na několik skladeb, které bych tak ráda slyšela živě a zajímalo mě, jak je Deerhunter budou hrát. To se vlastně stalo jen v jednom případě, u závěrečné Snakeskin. Ta rozvlnila všechny přítomné po relativně poklidném koncertu. Žádný velký hluk, dojímavé balady nebo roztleskávání publika nejznámějšími písněmi. Deerhunter nastoupili na pódium ve velmi zvláštním rozpoložení, kdy Bradford Cox recitoval text způsobem, jako by přiletěl ze vzdálené planety. Podivný hudebně performativní výjev působil téměř retro futuristicky.
Možná nejsou tou první kapelou, která se skloňuje, když se diskutuje o kultech, zásadních kytarovkách nebo experimentálním hledání nových zvuků. Ale i bez těchto přívlastků patří Deerhunter k těm, co si prosadili vlastní přístup, nepodrobili se žádným trendům a na svých dosud sedmi vydaných studiových deskách dělali vždycky to, co jimi v dané době nejvíce rezonovalo. Vlivy a inspirace jsou neoddělitelnou součástí vývoje každého uměleckého projektu a Deerhunter mají dobrou školu. Jejich frontman Bradford Cox byl od dětství obklopený tradičním americkým folkem, písničkáři tělem i duší, a rovněž ho zvědavost vedla k poslouchání avantgardní hudby 20. století.
Zasněné kytary, jedno z těch životních zamyšlení, co se rozplyne v nevysvětlitelných úsměvech. Vybrali jsme čtyřicet nejlepších zahraničních desek, což je vždy omezující. Vracím se ještě k jedné, říjnové Fading Frontier, která je zářezem pro label 4AD. A taky pro lovce jelenů.
Multinásobné expozice, když se prolnou mlhy, když se přeexponuje film, když si hrajeme si s krystaly, švenkujem, točíme se vzhůru nohama. V říjnu Deerhunter vydají nové album, bude se jmenovat Fading Frontier a bude nám dělat radost nejen kvůli tomu klipu. Tak teď ještě aby přijeli poblíž, tohle přece naše galerie mají v oblibě.
