Napsali a nahráli jsme album za víkend, uvádí lakonicky Yöllä. Spontánní projekt, který se příznačně škatulkuje jako industrial noise poetry. Tři dny – v pátek texty, v sobotu hudba, v neděli mix – a šmitec. Deska je venku od 16. března. A možná to bude to poslední, co po Yöllä zůstane. Jestli se chystají koncertovat, netuším. Možná by to i byla škoda. Možná by vše mělo zůstat u oné zakonzervované síly okamžiku, kdy šestice lidí propadla tvůrčímu šílení a do 72 hodin zkoncentrovala to, co mnohým trvá měsíce.
Kdo se za severským pseudonymem skrývá? Básník a hudebník Dominik Zezula, básník Jan Těsnohlídek ml. a básnířka Marie Feryna. Enfants terribles české poezie. A pak Adam Kratochvíl, Tomáš Graulich a Štěpán Svoboda, kteří se postarali o hudbu. A Martin Havlen, jenž si vzal na starosti produkci.
Čtyři skladby, čtyři kapitoly o městě, které je živým organismem a hnije a rozpadá se, stejně jako lidé v něm uvěznění. Západ to schytává nejvíce. Plíživá a nevyhnutelná apokalypsa, civilní a dekadentní. Zachycení okamžiku, kde vše pohlcuje chlad, šeď a jednotvárnost betonu. Zlověstná atmosféra, tři zoufale deklamující lyrické subjekty, syrový a těžkopádný kytarový marast. Jdi rovně směrem do města / neptej se na cestu / lidi ji tu neznaj / jejich cesta vede dolů / nechtěj o ní mluvit / nechtěj na to myslet / jejich cesta vede dolů / už dávno / přestali mluvit / už dávno / přestali myslet / vyrostli z betonu a ten teď / praská / a drolí se / když odsuneš spodní díl, vrchní spadne.
