post-hudba post-hudba foto: Eliška Hauserová

Post-hudba za koncem roku nula

Svět na konci roku nula je o životě během pandemie. Balady o všeobjímajícím strachu z náhodného chaosu nyní rezonují současným trapem a experimentální elektronikou. post-hudba o současné situaci mluví přímočaře a nevyhnutelně nezní optimisticky.

Jak zní v průvodním textu k albu, neztrácet naději v roce 2021 je v podstatě radikální rozhodnutí, pokud si to člověk může dovolit. „Jasně, vidíme pozitivní stejně jako negativní věci, jako v jakýkoliv jiný době,“ odpovídá Dominik na mou otázku, jestli přeci jen vidí něco pozitivního, „jak říkal můj děda: Ještě nikdy nebylo, aby nějak nebylo.“

Kalendář s koncerty na léto se začíná plnit, za křest na podzim bychom byli rádi, odtuší za dvojici Tomáš, ale neděláme si přehnané naděje a nechme se překvapit, co bude mít šanci reálně proběhnout.


Svět na konci roku nula hovoří o pandemii. Co vám přinesla a naopak vzala? 
Tomáš Havlen: Pandemie mi sice sebrala velkou část příjmů, není to však úplně likvidační. Hodně jsem si uvědomil, jak jsem rád, že mám funkční rodinný zázemí, díky kterýmu jsem schopnej si v takovýhle době udržovat alespoň nějakej stupeň příčetnosti. 
Dominik Zezula: Ta deska je opravdu něco jako můj deníček, odpovědi jsou schovaný v textech.

Dlouho jste odmítali hrát online. Je to averze vůči „nezprostředkovatelnosti” zážitku, jde o něco jiného? Kvůli čemu jste nakonec podlehli? Zvažovali jste jiné způsoby online prezentace, například na Twitchi? 
T. H.: Vyhýbáme se tomu doteď, kývli jsme na jeden benefiční stream pro Jako Doma, kde jsme trvali na tom, že chceme, aby to po 24 hodinách z internetu zmizelo, a potom už jen vždycky na pár písniček, nikdy celej koncert. Obecně nemám pocit, že by současná mánie kolem streamů byla k něčemu dobrá, nikoho to nezajímalo už dva týdny po začátku pandemie. V současný podobě jsme kapela, která na živý vystoupení klade velkej důraz a jedinej způsob, jak se dá přenýst ta energie toho, co děláme, v plný škále, je v klubu s velkým sound systémem, světlama, mlhou a vším okolo. Ne přes laptop jako kulisa k vaření…
D. Z.: … čímž samozřejmě nijak nechceme shazovat kapely, který streamujou – často to jsou fakt zábavný věci, musí to bejt kapela v klasickým slova smyslu, kdy nesleduješ „simulaci koncertu”, ale třeba jamy ve zkušebně. Tenhle typ kapely nejsme, navíc nás post-hudba neživí (stoprocentně), takže nemáme důvod nečekat na živý akce.

Hudebníci mají v současnosti díky streamovacím službám čím dál více dat o svých posluchačích. V reakci na jednu recenzi jste argumentovali daty, která máte k dispozici. Z jakých služeb data čerpáte a co z těchto informací vyvozujete?
T. H.: Vycházeli jsme z dat, který máme díky Spotify, kde je vidět úplně základní rozložení posluchačů podle věku, pohlaví a lokality. Nijak do hloubky to neanalyzujeme, máme však hrubou představu o tom, kdo nás poslouchá.

Ovlivňují tato data vaší tvorbu? Mění se postupem vývoje moderních technologií váš přístup ke způsobu rešerší ať už z hlediska textů, tak k produkci?
T. H.: Pro mě ta dostupnost dat nehraje při tvorbě roli. Mám pocit, že to u kapely, jako jsme my, funguje už z podstaty přesně opačným směrem a ta hudba si sama hledá konkrétní skupiny lidí, než že my bychom na někoho cílili.

Vraťme se ještě k inkriminované recenzi, mám dojem, že dnes takový článek alternativní kapele neuškodí, spíš s vaší tvorbou seznámí někoho mimo vaši bublinu, zasáhne posluchače mimo cílovku. Když ohlédnu od kontroverzní hodnoty této recenze, váš titulek takto nečtu ironicky, jde totiž pravděpodobně o nejvíc rezonující příspěvek na vašem Facebooku od ohlášení vydání alba.
D. Z.: Nemyslím si, že řádová recenze na iDnesu nebo podobným médiu nutně osloví velký množství lidí. Samozřejmě pro nás je super, že o nás píše celostátní médium, ale je to spíš taková „položka do CV“ než reálnej career-breaking moment – přijde mi to podobný jako hrát na velkým fesťáku na vedlejší stagi v neděli ve tři odpoledne. Pochlubíš se s tím, nikdo ti to nevezme, ale počet lidí, kteří se díky tomu reálně seznámí s tvojí hudbou a stanou se z nich fanoušci, se budou počítat na jednotky.

Nicméně na našem FB to rezonovalo, to je pravda – myslím, že to bylo proto, že jsme se v té reakci vymezili vůči nějakýmu zakořeněnýmu sexismu a gatekeepingu toho, co je to „hodnotná hudba“, což je postoj, kterej, troufám si říct, většina našich posluchačů a posluchaček sdílí. V naší bublině nám takový články určitě – marketingově vzato – pomáhat můžou, mimo ni je to celkem nepodstatný.

Díky iDNES.cz za recenzi <3 "To vám, pánové, zbaští maximálně nějaké hormony zmítané „depresivní“ teenagerky." Tahle...

Posted by Post-hudba on Wednesday, March 10, 2021

 

Když se přesuneme k současné hudební publicistice, v čem vám jako tvůrcům posloužila?
D. Z.: Hudební publicistiky si vážím, je to nenahraditelná součást kulturního ekosystému, ve kterým se jako tvůrci pohybujeme. V ČR je to trochu specifický v tom, že těch opravdu zásadních a kvalitních publicistů a publicistek je docela málo, takže je známe prakticky všechny osobně – což samozřejmě neplatí jenom pro nás, ale pro ohromný množství dalších kapel, umělců a umělkyň (s nimiž se často známe taky). Prostě je to malej rybníček. Jestli to funguje jako výhoda nebo nevýhoda, nemůžu posoudit, protože jsem někdy od roku 2015 nikdy nebyl v pozici, kdy bych ty lidi neznal. Výhoda je minimálně v tom, že zpětná vazba – která od skutečné kritiky bude vždycky jiná než od mámy nebo kámošů – je většinou smysluplná a ne tak neosobní, jak si možná řada lidí představuje. Neexistujou „dva tábory” umělců a kritiků, kteří na sebe štěkají přes zákopy, je to organickej spletenec relativně malýho počtu lidí, kteří se navzájem respektujou a povídají si spolu.

Zřetelný je na albu vliv Bonuse neboli Martina Hůly. Čím je jeho tvorba aktuální? 
D. Z.: Bourek je pro mě nadčasovej umělec, kterej vždycky reagoval na aktuální situaci, ale dělal to způsobem, kterej dává smysl v jakýmkoliv kontextu. Baví mě jeho songwriting, texty i vokální projev. Náměstí Míru je pro nás stěžejní česká deska 21. století, a máme pocit, že se na ni (a celkově na Bourkovu tvorbu – nejen Bonuse, ale i Emems nebo Sporto) celkem zapomíná, tak jsme jí chtěli aspoň tímhle způsobem vzdát hold a jsme rádi, že si toho lidi všímají. 

Tomáši, do textů prý tolik nezasahuješ, šetříš si nápady pro sebe. Chystáš se zpívat v rámci svého projektu Spomenik?
Svoje písně chystám, ale nebude to součástí Spomenika. Pokud Spomenika vzkřísím, k čemuž předpokládám časem taky dojde, tak zase jako takovou spíš leftfield elektroniku. 

Věci, který připravuju na letošní podzim, mají mnohem blíž k současnýmu alternativnímu r&b, než k tomu, co jsem vydával jako Spomenik.

Stojíš za rapovým labelem Die Mannschaft, jsi producentem kapel jako Emma Smetana, David Pomahač, Zvíře jménem podzim. Je pro tebe prolínání scén téma?
Prolínání scén je pro mě velký téma. To, že tady fungují de facto tři segregovaný scény, který se nijak výrazně neovlivňují, mě dost mrzí, ale asi jsem už trochu rezignoval na ambice s tím cokoliv dělat a přijde mi v tuhle chvíli smysluplnější investovat čas primárně dovnitř svojí sociální bubliny a pomoct na svět hlavně deskám v nejbližším okolí. Radši takto pomáhám připravovat nový věci třeba Margo, pracuju na dalších věcech post-hudby a sólovým materiálu.

Dominiku, co projekty jako Děti mezi reprákama, Yöllä, Ministerstvo popu? 
Všechny tyhle projekty jsou živý ve smyslu, že ještě neřekly poslední slovo. Nejaktivněji teď pracuju na DMR, kde už mám hotovej koncept a většinu hudby i textů na nový album, s tím, že teď intenzivně pracujeme na aranžích. Víc prozrazovat nebudu, ani si nechci dávat konkrétní datum, ale deska bude. U Ministerstva popu mám hotovou hudbu na celou další desku, během léta ji budu textovat a potom na ní budeme dělat s Tomášem Tkáčem a vyjde odhadem za rok. A Yöllä, tam si zatím nechávám otevřený dveře, ale až se mi bude chtít zase udělat přeboosterovanou šílenost (a to se dřív nebo později stane), znovu to spácháme za víkend.

Plánuješ navázat na Hory jsou daleko, ale my jsme tady? Jak k vydání u JT’s došlo?
Jde o nakladatelství Honzy Těsnohlídka, což je můj dlouholetej kamarád, vzájemně svoji tvorbu sledujeme už nějakých deset let, respektujeme se a vždycky se rádi potkáme, ať už na pódiu nebo v pracovním procesu. Honza byl i součástí projektu Yöllä, takže když jsem měl nápad na knížku, šel jsem přirozeně za ním. Určitě bych někdy rád vydal i něco dalšího, nechávám si to jako takovou záložní možnost – mám sice pár hotových textů, ale na celou sbírku to zatím není.

Z textu „Najít si své místo“ Dominika Zezuly:
… post-hudba v roce 2021 nechce být spletitým uzlíčkem jinotajů; to, co děláme, je to, čím jsme, a pokud existuje něco za metaforickou zdí, jsme to zase jenom my, jenom nejistější a obnaženější. Záchranný kotvy se roztekly do všech stran. Nemáme se v podstatě kam schovat, nemůžeme říct, že něco mělo být myšleno jinak…
Co vám o sobě s odstupem času odhalila předchozí alba a jak se toto uvědomění projevilo na tom novém?
T. H.: Pro mě jsou ta alba snapshotem momentu, ve kterým se oba nacházíme. Zpětně pro mě fungujou jako forma deníkovýho záznamu, ke kterýmu se rád vrátím, ale nemám sklony je hloubějš analyzovat.
D. Z.: Přesně tak, a proto jsou všechna předchozí alba z 90 % o mezilidských vztazích. To je pro mě jako textaře docela jednoduchej zlom – teď jsem v tomhle ohledu šťastnej tam, kde jsem, tak hledám nový témata, o kterých psát. Tady to byla pandemie, na dalších deskách to bude zase něco jinýho, zatím nevím co, ale těším se na to (a zároveň je to samozřejmě velká výzva). 

Z české scény mluvíte pochvalně třeba o již zmíněném Tomáši Tkáčovi respektive labelu Divnosti, které vyhrály Cenu Vinyla 2020. Zaznamenali jste na české scéně během pandemie výjimečný počin?
D. Z.: Je otázka, jestli myslíš „počin o pandemii“ nebo „počin, který vyšel zrovna během pandemie“. V tom prvním případě asi ne, nebo mi to uniklo. V tom druhým… Tea Sofia vydala super desku, bavily mě releasy Dukly i Market (plus skoro všechno, co vyšlo na Divnostech), obecně ovšem byl ten pandemickej rok spíš slabší…
T. H.: … rád bych dodal ještě 58G, kteří přináší čerstvý ostrovní závan do stojatých vod českého rapu (haha).
D. Z.: Krásná fráze, Tomáši. <3 (haha)
T. H.: Mrrr, mrrr. <3

Jak vznikla post-hudba
V létě 2011 na festivalu On the Road v Lázních Bohdaneč nás seznámil společnej kamarád Jirka Ambrož – já ho znal ze svitavskýho gymplu, Tomáš ze studia práv na Karlovce. Sešli jsme se na koncertě Priessnitz, opili se ve stanu a zjistili, že máme hodně podobnej hudební vkus, což v tý době znamenalo alternativní a industriální věci z osmdesátek a devadesátek, starej noise rock a divnej, zkroucenej post-punk kapel jako Xiu Xiu. No a protože jsme byli v takový příjemný náladě (ehm), tak jsem Tomášovi nabídl, ať za mnou přijede do Brna a že zkusíme nahrát víceméně ze srandy nějaký songy. Tomáš opravdu přijel, nahráli jsme první eponymní EP, za pár měsíců následovalo druhý a pak už to šlo víceméně samo.

Komentáře

vychází za podpory

EEA and Norway grants
Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.