O Jakubu Jiráskovi alias Jéčkovi bych ve stručnosti řekl, že je srdcař. Jezdí s Dody, hraje na kytaru a zpívá – ačkoliv, jak připouští v jednu chvíli rozhovoru, s Cold Cold Nights už méně. Solitérství si užil až až, říká, hrát s kluky je větší zábava, i když…
„Kolem kapely může vzniknout komunita, jezdí se s dodávkou, tráví se společně spousta času,“ uvádí zkraje, když se jej ptám, jak se to vlastně v současnosti s kapelou má. „Nahráváme singl, skládáme na druhou desku, hrajem se SPP v Praze a Brně, bookujeme jarní turné, skončila technická naší milovaný modrý dodávky a sháníme novou.“ Cold Cold Nights na jaře vydali na poměry vřele přijatý debut (The) Last Summer, k němuž jsme si už v rámci letního Bedekru také řekli svoje.
Po létě, které občas působí jako to poslední, mluvím s Jakubem s odstupem o debutu, poměrech na české nezávislé scéně, o možnostech generační výpovědi, hořkosladké povaze vystupování a… střízlivíme. Zapijeme to zas během dvou koncertů Sleep Party People, během nichž je Cold Cold Nights doprovodí na brněnskou Flédu (11. 12.) a do pražské MeetFactory (12. 12.).
Pamatuju si ten inzerát, když jsi chtěl rozšířit svůj původně osobní projekt a udělat z toho svébytnou skupinu. Stálo v něm, že hledáš trumpetistu, a na konec jsi dal značku „Neutral Milk Hotel”…
Řekl bych, že to dopadlo ještě líp, než jsem si byl schopen představit. Trumpetistu jsme nakonec nesehnali přes inzerát – nejdřív s náma hrál přítel mojí sestry Marshall, ale ten se záhy musel vrátit do Kanady kvůli vízům. Pak jsme jednou potkali před zkušebnou Kryštofa, se kterým jsem se do té doby bavil jenom jednou cestou v nočním autobuse, což si on sám ani nepamatoval. Je to syn naší oblíbený profesorky z gymplu, a to jako reference stačilo. Hudebně jsme se transformovali z původního písničkářství do post-rockovýho tělesa, ve kterým se nakonec zpěvem docela šetří. Kluci jsou všichni lepší hudebníci, než jsem já, ale řekl bych, že jsem se za tu dobu, co spolu hrajem, taky docela zlepšil. Takže z toho mám radost, navzájem se motivujem neusnout na jednom pohodlným místě, ale přiměřeně se posouvat dál. A do těch folkovějších vod se, myslím, ještě vrátíme…
Cold Cold Nights a (The) Last Summer. Obě jména zní velmi poeticky a dohromady působí pomalu jako oxymoron. Jaká k nim vedla cesta?
Cold Cold Nights je název písničky The White Stripes. Není to zrovna moje nejoblíbenější písnička, ale to slovní spojení je prostě dobrý (směje se). (The) Last Summer je slovní hříčka, která byla rovnou vymyšlená jako název alba. Je v ní obsažený vzpomínání, i obava z toho, že je něco naposledy. Zachycuje ten přechod z věku, kdy má člověk nekonečný letní prázdniny, do dospělosti. Období léta je pro mě taková nejdobrodružnější část roku. Lidi se stahujou do svejch osobních životů, podnikaj nejdelší cesty, ve městech je klidnějc, v přírodě je příjemně. Když se v září vrátíš domů, resp. tam, kde pracuješ/studuješ, spousta věcí se ti jeví jinak. A pak je v tom slovním spojení i nějakej apokalyptickej aspekt – „přerod věků”, jak napsal Petr Balada v jedný recenzi. To je zase reflexe doby, ve který na jednu stranu věci směřujou celkem dobrým směrem – šíří se povědomí o lidských právech, o veganství, o ekologii, ale dostává se to do stále brutálnějších konfrontací s druhým táborem, který tohle všechno považuje za nesmysl, protože v subtilnějším uvažování o společnosti prostě ztrácí pevnou půdu pod nohama.
Táhne tě to ještě někdy ke komornímu až lo-fi zvuku, na kterém jsi začínal, nebo je už tahle etapa překonaná?
To rozhodně jo. Myslím si, že i na naší desce, která je produkovaná poměrně obsáhle, je řada detailů, který přímo vycházej z lo-fi estetiky. Náš přístup v kapele je pořád hodně DIY a lo-fi, ale nerad bych těmahle pojmama přehnaně šermoval nebo je zapisoval do nějakejch hash tagů. Zkrátka, i když seš pod bookingovou agenturou, nebo si připlatíš za lepší studio a zvukaře, stále je spousta věcí, který za tebe nikdo neudělá a nevymyslí. Vždycky je dobrý bejt zvídavej, trochu dobrodruh a trochu kutil. V určitý fázi kariéry se tohle už může jevit jako kýč nebo marketingovej kalkul, ale tam doufám zdaleka nejsme.
Debut jste vydali svépomoci, bez labelu, byli jste nominovaní na Czeching a projezdili jste svět. Dáváte tak dobře najevo, že kapela se musí umět ohánět.
Upřímně, letos na jaře, potom, co jsme vydali a pokřtili desku, obešli všechna rádia a média, který nás pozvaly na rozhovor, odjeli snad třináct koncertů v kuse, jsem zaznamenal takový vyčerpání a pocit vyhoření, že jsem byl rád, že jsme se vůbec v pořádku vrátili. Tehdy jsem si v dodávce náhodou přečetl sloupek Mary C o tzv. post-performance depression, který mi hodně pomohl pochopit, že to, co prožívám, je normální a že musím zkrátka najít mechanismy, jak se tomu vyhnout. Například lépe rozprostřít zodpovědnost a úkoly, které fungování kapely obnáší. Všechny věci týkající se realizace, vydání a propagování desky jsem víceméně domlouval a zařizoval sám. Točil jsem klip, dělal design alba a tak dále. Booking nám oficiálně dělal Vašek Havelka, když to pro něj ale začlo znamenat víc práce, tak se zachoval dost neprofesionálně a i celá tahle práce spadla na mě. Bylo to období plný emocionálních zvratů, ještě zveličený tím, že jsem se na vydání debutový desky připravoval de facto šest let.
Je tedy turné v podstatě práce, nebo také stíháte poznávat dění v městech, která navštěvujete?
Obecně vzato si turné užíváme, děláme spoustu věcí okolo a trávíme je skoro jako dovolenou. Když se na to ale ptáš, nedá mi to nezmínit odvrácenou stranu věci. V Česku se moc nenosí se svěřovat s pochybnostma, nebo si na koncertní život stěžovat, když už máš to privilegium, že ho vůbec zažíváš. Když zadáš do googlu heslo „pokoncertní deprese”, vylezou ti skoro samý komentáře fanoušků různejch kapel, který tak nazývaj stav, do kterýho je uvede vystoupení jejich oblíbený kapely. Další věc: málokterá kapela bude postovat na facebook zprávy a fotky z koncertů, kde měly příšernej zvuk, nebo na který přišlo 5 lidí. Realita je ale taková, že cesta za každym povedeným koncertem vede přibližně přes dva slabší, možná víc. A ani každej povedenej si nemusíš nutně užít, protože emoce, který u hraní prožíváš, můžou být vlastně dost devastující.
Cítíš, že časté cestování a poznávání blízkých i vzdálenějších kultur má hmatatelný vliv na vaši tvorbu?
Ano, cítím. Nejvíc asi na celkový přístup ke kapele a k živému hraní. Není to tak, že bychom si ze Srbska přivezli nějaký tradiční balkánský nástroj, který bychom se pak snažili do své hudby zakomponovat (směje se). Na mě osobně stále mělo největší vliv turné po USA, které mi dalo odstup i zápal, pokoru i sebevědomí.
Jak vnímáš současnou českou kytarovou scénu, je schopná se prosadit v zahraničí? Je proto důležité, aby skupina zpívala anglicky?
Samotných kvalitních kapel je už dneska dostatek na to, aby tvořily komplexní scénu, která je zajímavá. S čím bychom ale opravdu potřebovali pomoct, je manažerství, PR a celkové struktury, podporující zájem o naší scénu v zahraničí. Určitě by pomohla i větší spolupráce kapel a vzájemné odkazování se na sebe. Je to ale tak komplexní otázka, že na ni nejsem schopen odpovědět v jednom odstavci. A k té angličtině – je to výhoda, rozhodně ne povinnost. Povinnost je být uvěřitelný, ať už v tom či onom jazyce.
Ty sám jsi jedním z nejvíce zcestovalých hudebníků s mnoha kontakty v zahraničí, na sítích jsi vytvořil kompilaci Czech tape, která měla být jakousi virtuální showcase přehlídkou české scény, v zákulisí se proslýchá, že bys brzy mohl přebrat otěže jedné „objevitelské“ platformy. Proto se nabízí otázka: jak vnímáš vznik české hudební proexportní kanceláře (SoundCzech)? Je taková iniciativa potřeba?
Vznik té platformy vítám. Jestli bude přínosná, se ukáže časem.
Vraťme se zase k tvým osobním projektům, jaké je přesně poslání komunity MIRO? Je to snaha utvořit sevřenější „scénu” ve scéně, je to prostý spolek kamarádů, nebo je to komunita s ambicí nějak ovlivňovat podobu české alternativy (s nadsázkou blízká uměleckým skupinám s manifestem)?
MIRO je v současné chvíli pořád hlavně miniaturní festival nebo zahradní slavnost, jak tomu řiká Matyáš Švejdík. Celé to vzniklo z čistého nadšenectví bez promyšleného plánu nebo velkých ambic. Připoutalo to pozornost, která je až překvapivá, zároveň pochopitelná – dneska už málo věcí vzniká nebo funguje jen tak pro radost. Já budu rád, když bude MIRO nadále platformou pro poznávání „neobjevených” kapel a pro vzájemné navazování přátelství mezi kapelama. Nevím, jestli je v našich silách z toho udělat něco víc, pokud se tomu nebude někdo z nás věnovat naplno.
Czeching vás spojil s frází „zpověď mladé generace”. S jakými současnými tvůrci (z jiných oborů, např. literatury či výtvarného umění) v tomto směru souzníš? K čemu by byla hudba Cold Cold Nights dobrým soundtrackem?
Upřímně řečeno, jediné jiné odvětví umění, které si troufám říct, že aktivně sleduju, je film, protože studuju režii na FAMU, a vidím, co se kolem mě děje. U těch nejoceňovanějších filmů ale zrovna tenhle aspekt „zpovědi mladé generace” dost postrádám. Ty filmy jsou řemeslně skvělé, ale člověk by skoro nepoznal, jestli je autorovi (či autorce) 20, nebo 50. Těch autorů a autorek, které považuju za kvalitní, je řada, ale netroufal bych si je spojovat zrovna s naší hudbou, protože tam tu souvislost nevidím. Nicméně, 20. prosince pořádám premiéru svého filmu I’m So Tired of Being Alone ve Světozoru a tam jsem pozval svého spolužáka Adama Kolomana Rybanského s filmem Přátelské setkání nad sportem a Terezu Halamovou s filmem Malá.
Během Synapse Knowledge jste nahrávali singl za přítomnosti publika. Jak toto nahrávání probíhalo? Jaké to je nechat nahlížet příchozí na „nedokonalou” verzi skladby?
Ta skladba je pořád ve fázi vývoje. Pro nás to bylo trochu znervózňující, ale nic hrozného. Přínosné to bylo, doufejme, hlavně pro příchozí. Hudba je tak pocitová záležitost, že je těžké do ní nechat zasahovat někoho, koho vidíte poprvé v životě, jakkoliv bych rád byl otevřený diskuzi. Zbytek nahrávání už proběhne v komornějších podmínkách a výsledek snad bude hotový koncem ledna.
Mezi nejbližšími koncerty vás čeká uvedení Sleep Party People jak v Praze, tak v Brně. V čem je vám tahle parta okolo Briana Batze blízká?
Poprvé jsem se s nimi setkal na festivalu POKE v roce 2013. Tehdy jsem se po svým koncertě jen tak procházel po areálu a najednou jsem slyšel něco hrozně příjemného… přišel jsem blíž a tam stála parta králíčků, vydávající celkem zvláštní zvuky, které dohromady zněly skvěle! Později je kluci z kapely začli pouštět v dodávce a celkově je to jedna z těch kapel, na kterých se fakt jednohlasně shodnem, že je výborná. Co nás s nimi aspoň částečně spojuje, je asi smysl pro intimní atmosféru a dynamickou gradaci.
Jaký bude koncertní život Cold Cold Nights bez ikonické dodávky, kterou s vámi mám (alespoň z fotek a různých textů) výrazně spjatu? Máte, předpokládám, hodně vzpomínek…
No, nezbývá nám než pořídit novou. Historek je spousta – od bizarních triků, jak dodávku rozjet, přes party v dodávce, kdy v ní tancovalo asi 13 lidí, až po hlídání nástrojů přes noc na sídlišti v Sarajevu se sekyrou pod polštářem. Všechny jsou spíš situační, težko je takhle cíleně vyprávět… V listopadu Dody definitivně skončila technická. K málokteré věci jsme měli tak silné psychické pouto, a tak jsme se rozhodli, že pronajmeme pozemek, kde z dodávky uděláme obytnou maringotku. Vedle ní máme v plánu postavit ateliér a celé to má fungovat jako takový kreativní prostor, kam může kdokoliv jet tvořit. Zatím je to ale ve fázi příprav.
Není to i symbolický konec jedné etapy? Etapy spjaté s punkovým přístupem k hudbě a turné. Nenastává teď etapa Cold Cold Nights, v rámci které se začne kapela více „profesionalizovat” a snažit se hraním alespoň zčásti „uživit”, jako to dělá již několik kapel na české alternativní scéně?
Je to určitě konec jedné éry. Dody fungovala ještě před naší kapelou jako takový proměnlivý kulturní objekt a byl s ní spjatý širší okruh přátel, kteří ji využívali. Sloužila jako letní kino, pořádal se v ní bleší trh, sloužila architektům, filmařům, hudebníkům, před námi ještě dobrovolným hasičům a vodákům. Dalším aspektem bylo to, že v ní byl vždycky přebytek místa, takže bylo jednoduché s sebou brát kamarády na koncerty, ze kterých se rázem stávaly výlety. To se ale u nové dodávky aspoň v nějaké míře budeme snažit zachovat. Co se týče profesionalizace kapely, uvidíme, co přinese druhá deska. Naším cílem nicméně není se hraním živit – spíš provozovat kapelu takovou, jakou si ji představujeme.
