Nylon Jail Nylon Jail

Nylon Jail: Backstage už nerozbíjíme

Se svým debutem My Heart Soaks Like a Hawk slavili do posledního dechu, rozpadli se a před rokem se přeci jen vrátili. Olomoučtí Nylon Jail vydali druhé album Irreversible Changes, s nímž vyrazili na turné u nás a na Slovensku, z festivalů budou k vidění třeba na Colours of Ostrava.

Nylon Jail svorně připouští, že ač bylo bouřlivé období v lecčem skvělé, znovu by jej absolvovat nechtěli. V současnosti se ocitají v klidnějších vodách, což ovšem nejde říct o jejich tvorbě, která je tvrdší, syrovější. O reflexi politického dění v písních i skutcích, zklidnění a budoucnosti Nylon Jail jsme mluvili s kytaristou Romanem Vičíkem a zpěvákem Jiřinem Jirákem.

Bylo to poměrně dlouhá pauze. Co ji provázelo?
Jiří Jirák: Rychlý vzlet do výšin a strmý pád z nich. Neměli jsme žádnou organizační strukturu, která by ten rock’n’roll udržela v kolejích. Ani to nešlo, všechno se seběhlo příliš rychle. Najednou jsme se ocitli ve všech relevantních médiích nebo na pódiu před téměř stotisícovým publikem. Byli jsme nominovaní na Anděla a Vinylou navrženi jako objev roku. Vydali jsme album pod velkým českým vydavatelstvím, hráli jsme téměř na všech malých i velkých českých festivalech. Začali jsme se objevovat v televizi, časopisech. Takovej boom jsme s předchozími projekty dříve nezažili. Vykolejilo nás to, nebyli jsme připraveni.

Do toho všeho jsme chlastali první ligu, občas něco pošňupali, rozbili několik backstagí, práškovým hasičákem vystříkali klub v Ostravě, šplhali opilí po konstrukcích pódia… K tomu jsme se občas poštěkali i porvali, ne jak psi, ale jako vlci. Byli jsme opravdu divocí a tvrdí k sobě navzájem i blízkému okolí. Nebylo možné, abychom tohle v té době a za těch podmínek udrželi. Myslím, že kdyby se to nerozpadlo, mohl dnes už někdo z nás být mrtvej, což je docela reálnej úsudek podle toho, co se v tu dobu všechno dělo a co jsem v tak krátkej čas kolem sebe viděl, zažil a z části i tvořil. Nemyslel jsem si to jen já, upozornil nás na to dokonce Ondřej Ježek – říkal, ať si dáváme bacha na rock’n’roll tohoto kalibru, že už takovej zažil a umí z toho být pěknej průser.

Co jste během pauzy dělali? Uvažovali jste nad obnovením kapely nebo jste si od sebe dali chvíli klid?
J. J.: Dali jsme si chvíli klid. Trval dva roky. Dělal jsem svoji hudbu v Praze. Až přijde ten správný čas, možná ji vypustím do světa.
Roman Vičík: Skládal jsem songy do šuplíku a hledal možnosti, jak je dostat mezi lidi. Že spatří světlo světa opět díky Nylon Jail, jsem v té době moc nedoufal.

Co bylo impulsem k návratu?
J. J.: Pro mě myšlenky o hudbě, o které jsem věděl, že někde leží Romanovi v šuplíku a nic se s ní neděje. Nemohl jsem to nechat bez toho, aniž by ji slyšeli lidé, protože si myslím, že je prostě dobrá.
R. V.: Po čase jsme zakopali válečnou sekeru a znovu spojili síly.

Album jste nazvali Irreversible Changes. Jaké změny či poučení z minulosti tedy proběhly?
J. J.: Jsme starší a snad trochu rozumnější než dříve. Už neděláme „peklo”, jaký jsme dělali. Ne že bychom teď byli a priori nějací svatí, ale třeba si už umíme dát občas měsíc bez alkoholu nebo nepijeme panáky, víno i pivo dohromady. Už nehážu mikrofony z pódia. Neodváží mě policie z koncertu. Spíše se teď zaměřujeme na hudbu jako takovou, na tvorbě přidaných hodnot k ní, na financování toho všeho a taky se snažíme hledat nějaký management, který by nás pochopil a pomohl nám to všechno dát do nějakýho pevnějšího celku.
R. V.: Ten název nesouvisí jen s muzikou, ale celkově s životní etapou a jejími symptomy. Těžko vysvětlovat, to se musí každý den zažívat.

Vrátili jste se znovu do studia Ondřeje Ježka, jak spolupráce s ním probíhá?
J. J.: V prvé řadě jsme dobří přátelé. Máme několik společných vášní, jako je sofistikovaný až trochu ujetý druh humoru, dobré jídlo, dobrou slivovici nebo dobrou hudbu…

Řeknu spíš vtipnou historku ze studia vztahující se k aktuální písni Sentimental Girl. Před zpíváním jsme šli s Ondrou na oběd k Huderům – do našeho oblíbeného bufetu hned vedle studia –, dal jsem si svíčkovou, protože je to jedno z mých oblíbených jídel, nemohl jsem odolat. Když jsme pak měli natáčet, tak jsem si u mikrofonu povzdechl, údajně velmi sexy hlasem, „ty vole ty knedle”. Chtěl jsem tím říct, že svíčková byla sice skvělá, ale mám plné břicho, a asi nic moc v tu chvíli nezazpívám. Nakonec se zpívalo hned a tahle hláška tam na začátku písně zůstala. Takže jestli se někomu líbí, jak je ta píseň zazpívaná, místo vincentky doporučuju knedle a pivo. Samozřejmě jsme s Ondrou ani moc dlouho neváhali, jestli to tam nechat nebo vystřihnout. Jednoznačně nechat. Říkali jsme si sice, co na to třeba řekne posluchač, který nerozumí češtině, kterých jistě bude nespočetné množství. (směje se.) Navíc tím vznikl celý námět na klip.

Teď jsme nedávno vložili překvápko do radiospotu k turné na Radiu 1. Prostě nás to baví a dobře se u toho vždycky nasmějeme, používáme skryté fóry, které možná nikdo nikdy neobjeví a zůstanou navždy skryté i pro nás, protože už si je nepamatujeme. Zkus třeba hledat.

Často se vyjadřujete k politice, zúčastnili jste se Majdanu… Jaká to byla zkušenost?
J. J.: Téměř nepopsatelná, ale ve zkratce se o to pokusím: Přiletěli jsme na Ukrajinu jako zástupce české výpravy, kam nás vyslal Člověk v tísni, kteří měli za úkol podpořit místní demonstranty v jejich snažení v boji za svobodu. Šlo o to, že velká část Ukrajiny chce být v EU, ale tehdejší prezident Janukovyč ji táhl naopak blíže k Rusku. Dnes už to dle posledních informací vypadá lépe, ale stále je to takové nepevné. Naším úkolem bylo svým koncertem povzbudit a přinést energii všem těm demonstrujícím. Údajně jich bylo až sto tisíc. Z těch lidí už tam několikátý týden část stála na tom stejném místě. Což jak chápeš není příliš příjemné v nejtužší ukrajinské zimě, zvlášť když v tu dobu naordinovali v rámci protestu prohibici. (směje se) Viděli jsme tam spát lidi jen na krabicích v teplotách až dvě desítky pod bodem mrazu. Taky jsme tam viděli a cítili válečnou atmosféru, která se nesla náměstím. Občas někde něco hořelo nebo veteráni z Afghánistánu seděli kolem barelu s puškami na klíně, připraveni zasáhnout, bude-li třeba.

Pamatuji si několik pro mě velmi intenzivních momentů, například ten, kdy nás přivezla dodávka z hotelu na Majdan a měl jsem vystupit. Měli jsme s sebou jen hudební nástroje, byl jsem zvyklý nosit naší basačce Míše nástroj, protože to byla stará dobrá česká Jolana, jejíž pevné pouzdro vypadá na první pohled jako slušná zbraň. Nikdy nezapomenu na ten moment, když já, se svým vzhledem zabijáka (říká se to o mně!), vycházím z dodávky s tou věcí v ruce a najednou mě zbystří několik vojáků, kteří to místo hlídají. Na chvíli se mi zastavil dech, pamatuju si výrazy těch vojáků… Za mnou naštěstí vylezla celá kapela, která měla v ruce rozpoznatelné hudební nástroje, a v tu chvíli se ulevilo minimálně mně, když jsem viděl, jak povolují. No a pak jsem šel k toitoice, že se půjdu vyčůrat, a když jsem ji otevřel, bylo v ní asi půl metru hoven nad desku, na kterou se sedá. Tak to opravdu bylo. Nedělám si legraci.

Šli jsme do backstage, kde se připravoval program pro demonstranty. Tam se nám stalo, že jsme si vzali piva, která byla připravená pro nás od pořadatelů demonstrace a vesele jsme s nimi vyrazili se pozdravit s místními nejortodoxnějšími demonstranty včetně zmíněných veteránů z Afghánistánu, načež nás pořadatelé velmi rychle zasunuli pořadatelé zpět do stanu s tím, že je všude prohibice a že na Majdanu se už několik týdnů nepije, což nám předtím ale neřekli. Musím se přiznat, že jsem se dost bál, a to už jsem v životě pár vostrých a na psychiku náročných situací zažil. Když jsem vylezl před těmi všemi lidmi s tím, že těsně před tím nám český velvyslanec na Ukrajině řekl, že nám velmi děkuje za naši odvahu, a že ať jsme připraveni na to, že se situace může každou vteřinou změnit ve válečnou, nebylo mi úplně do zpěvu. Jak říká Bukowski, hlavně se z toho neposrat. I když v tomto případě bych si odpustil i kousek toho bláta na hřišti, jak se lidově říká.

Aby toho nebylo málo, tak jsem při svém výstupu mezi písněmi v návalu nervozity a taky z neznalosti ukrajinštiny (protože jsem se nikdy nechtěl učit rusky, a dnes už vím proč jsem z ní vždy propadal) jsem na celé náměstí zvolal, že Ukrajina je krásná, což v tomhle jazyku znamená červená. Vzhledem k situaci to nebylo úplně vhodné. Naštěstí ke mně Ukrajinci byli shovívaví a nevypískali mě, a tento přeřek přešli elegantním předstíráním, že nic neslyšeli. Nakonec jsme po třech písních odešli za velkého křiku davu, který volal mnohokrát za sebou „děkujeme”.

Vy jste ale na Majdanu vystoupili vícekrát, že…
J. J.: Na hotelu, který byl na okraji Kyjeva, jsem musel hned po příchodu z prvního koncertu vypít několik panáků němirovky, aby se mi přestal klepat hlas i ruce a trochu se vzpamatoval. Vím jistě, že tehdy jsem neřešil delirium, které jsem v těchto časech občas zažíval, ale opravdu jsem potřeboval vstřebat, co jsem zažil. Sotva jsem však polkl panáka, přišla Dáša Ostřanská, aby mi svým klidným a milým hláskem oznámila, že zítra hrajeme na Majdanu znovu. Na baru jsem si tedy objednal ještě jednu němirovku a šel si psát pro jistotu krátký proslov v ukrajinštině, abych zase neudělal faux pas. Když jsme vystupovali podruhé, už jsme trochu věděli, jak se máme chovat, a tak trochu i ve válce a kluci vojenští se na mě usmívali hned, co jsem vyšel z dodávky. Lidé na náměstí nás vítali už při příchodu a zdravili jsme se s nimi přes plot, jako bychom byli Rolling Stones, kteří přijeli na Strahov v roce 89. Bylo to příjemné a nezapomenutelné.

Mluvili jste s účastníky demonstrací?
J. J.: V backstagi jsme se seznámili s jednou milou babičkou, která měla později na pódiu velmi zásadní proslov o tom, že žila celý život v takové bídě, že neměli v zimě nejen co jíst, ale ani čím topit. Když o tomto svém stavu psala Janukovyčovi, neodpověděl jí ani na jeden z více než deseti dopisů. Posbírali jsme tehdy všechny drobný, co jsme jako kapela měli v kapsách, a pokusili se alespoň tímto malým dobrým skutkem smazat naše hříchy. Když jsme pak vyšli na pódium, cítili jsme se více jako doma, i když jsme stále věděli, že jsme v tu chvíli pravděpodobně nejviditelnějším terčem pro jakoukoliv snahu rozehnat demonstraci. Možná to trochu přeháním s tím terčem, ale hlavou mi to několikrát proběhlo. Zvlášť když jsem nalevo od stage viděl sebe na obrazovce velké přes půl baráku (vypadal asi jako dvě pražská Palladia nad sebou a vedle sebe. Při tomhle posledním vystoupení jsem si dovolil lidem v předních pozicích u pódia hodit svoji šálu jako symbol přátelství, a taky toho, že obdivuji, že se jako národ umí aktivně vzepřít něčemu, s čím nejsou spokojeni a co není pro nikoho dobré. Šála shodou okolností přistála v rukou maminky, která měla v náručí tak pětiletou dceru, která mi na oplátku hodilla na podium šálu svoji. Tu šálu mám dodnes a občas, když k ní přivoním, cítím zase ten smrad začínající války jako tehdy, i když už je několikrát vypraná, Stejně jako z ní cítím tu naději, která tehdy na Majdanu panovala. Je to zážitek a pocit, který ve mně zůstane do konce života. Ukrajinci mají moji úctu a obdiv za to, že dokáží hrdě hájit svoji svobodu a své životy proti mocnářům, kteří by chtěli vlastnit nejen jejich území, ale také jejich domov a životy. Bylo vidět, že lidé pod námi si váží naší podpory, kterou jsme jim s upřímností přišli darovat. Když jsme odlétali, na letišti nám lidé tleskali, protože naše vystoupení se živě přenášelo po celé Ukrajině v televizi.

R. V.: Neplechy bují samozřejmě i tady u nás a stále častěji mi zůstává rozum stát nad tím, jak je možné, že se zas někomu podařilo zajít v politické kultuře o kus dál za hranu. Z politiky vymizela etika, estetika – anebo možná zdání, že mají být její součástí. Dnes se jde obnaženě za výsledkem a tvrdí se, že tak to má být. Jako byste z každodenního života vyškrtli slova prosím a děkuji. To je depresivní a krátkozraké. Přemýšlím o tom, co se musí stát, aby voliči, kteří ty nepěknosti sledují, řekli dost. Ten proces není tak naivní, dnes jsou na všechno technologie, postupy, anylýzy, kampaně, takže se vytváří vlastně úplně jinde než třeba na tom náměstí, to je jen ta špička ledovce, která je základním předpokladem k rozpohybování věcí. Na Majdanu měl ten shluk lidí nějakou odezvu, alespoň pro tu chvíli. Když vidím, jak se dnes Babiš pochichtává demonstracím u nás, moc naděje necítím.

Odráží se nespokojenost s politickou situací v aktuálních textech?
J. J.: Texty píše ve většině případů Roman, ale shodujeme se na tom, že je dobré, abychom občas reagovali na dění kolem nás, o kterém si myslíme, že je buď dobré, nebo špatné. Neuzavíráme se jen do světa hudby a uměleckého světa, reagujeme na věci, které se dějí kolem. Vychází to hlavně ze mě, protože si myslím a říkám to, že jen tóny nestačí a je třeba přinášet do prostoru nejen poukazování na blížící se nebo už dějící se nedobroty, ale také na ty dobré věci umět poukázat a vyzdvihovat je, aby byly příkladem pro ostatní. Celkově rád dávám svým činnostem přidanou hodnotu v podobách benefičních, politických nebo ekologických akcích. Pomáhá mi to nestát se například v tomto případě hudby intelektuálním namyšlencem, uzavřeným ve svým světě s notama a takzvaným umčem, a tím definujícím svoji vlastní hodnotu, kterou umíme jako lidé postavit nad hodnoty jiné, protože si myslíme, že je to to nejvíc cool nebo nejlepší nebo nejvtipnější nebo nejchytřejší na světě. A proto sám sebe vyvažuji, protože jsem jen člověk znalý svých slabostí.
R. V.: Málo, ale ano. Song Man On the Dark Chair reaguje na nepřístojnosti, které vyvádí Zeman na hradě. I když nadávat na něj je vlastně blbost. On si prostě jde za svým, a je v tom zjevně dobrý. Když už, tak bych měl asi spíš napsat song o tom, jak může být většina tak nepoučená a nechává se jím do takové míry balamutit.

TAG:

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.